Úterý, 25. července 1876

V jedenáct hodin jsme čekaly na hosty ve velkém salonu, kde byla prostřena snídaně.
Byla jsem v bílém, s červenými saténovými střevíčky, svázanými u kotníku rypsovými stuhami téže barvy.
Včera mluvil Audiffret s tetou a řekl jí, že druhý den přijde v jednu.
„Jdi,“ řekla mi teta, „jdi říci, aby ho sem vpustili, až přijde.“
Vyšla jsem dát ten pokyn a v obvyklém šeru chodeb Grand Hôtelu jsem zahlédla, jak ke mně přichází velká postava a mává na všechny strany velkýma rukama.
Byl to Cassagnac, který mě pozdravil a políbil mi ruku — před hotelovou pokojskou!
Stejně galantně se zachoval k tetě, která ho po ruském způsobu políbila na čelo.
„Jaké hezké střevíčky máte, slečno — ale ty včerejší se mi líbí víc.“
Následoval celý rozhovor o nohou a obuvi. Cassagnac je velký znalec.
Dnes ráno je uvolněnější a ztratil tu vážnost, která mě u vysokého muže vždy trochu děsí.
Blanc přišel po Mouzayové, která už měla zpoždění.
Zkrátka vše proběhlo tím nejpřirozenějším způsobem.
Jenže Cassagnac spěchal — v půl druhé měl schůzku s baronem de… u čerta, zapomněla jsem jméno, nevadí… Blanc a Mouzayová, kteří se znají patnáct let, vedli poněkud lehkovážný rozhovor, před nímž mě Cassagnac neustále chránil.
Mluvilo se o kráse a prohlásil, že pro něho tmavovlasé ženy neexistují. Ačkoliv na něho nemám žádné plány, potěšilo mě to — z pocitu, který je vlastní všem ženám.
„Chcete vědět jednu věc?“ řekl a naklonil se ke mně, zatímco jsem s tím nejpůvabnějším výrazem hovořila s Mouzayovou.
„Povídejte.“
„Není nikoho milšího než vy.“
„Oh!“
„Jsou ženy hezčí než vy — ale neznám nikoho milšího. A jestliže to říkám…“
To mi udělalo velkou radost. Můj bratr Cassagnac je nejlepší hoch na světě — dali mu pověst sukničkáře, a přitom je galantní jen přiměřeně, dobře vychovaný, naprosto milý a dobrý — dobrý jako dítě; proto ho miluji. Miluji ho však jen slovy, protože ve skutečnosti chápu jen jedinou lásku. Všechny ty bratrské komedie mi jsou cizí — mluvím o svém nitru, neboť navenek, v deníku a hlavně slovy miluji mnoho lidí bratrsky — ale ve skutečnosti, dávám-li přednost jednomu před druhým, je to vždy s… postranním úmyslem.
Abych se vrátila ke Cassagnacovi — je to muž, jakým má být muž: vysoký, robustní… Včera vyprávěl, jak málem oběsil policejního komisaře jeho vlastní šerpou, když se po osmi měsících vězení v Prusku (byl zajat u Sedanu) vracel do Francie a Thiersova vláda ho dala zatknout na hranici. Říkala jsem tedy, že je vysoký a silný — ano, má vtip, to každý ví — a není šarlatán; včera říkal, že musí jet do provincie řečnit k voličům: „Vylezete na sud, bijete se do hrudi a strhnete je.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Přiznává to.
Přede mnou vystupoval jako Cato — ale začínám vidět skrz. Ostatně mě to skoro mrzí: mám ráda, když si někdo zachovává jistou prestiž, jisté tajemno, velkou nadřazenost — i kdyby to bylo jen šarlatánstvím.
Blanc zůstal dlouho po něm a hovořili jsme o nejrůznějších věcech.
„Blanc,“ říkal Cassagnac, „je jako všichni námořní důstojníci trochu drsný, někdy i hrubý — ale má zlaté srdce a je to můj jediný přítel. Bude nám v Paříži shánět hotel.“
„Je úžasná,“ řekl Mouzayové, „úžasná! Jsem z ní celý pryč!“
škrtnuto[Škrtnut 1 řádek]
Ani nepomyslel na odchod, když nám Mouzayová připomněla náš odjezd a po mnoha ujišťováních (zcela upřímných), polibcích a několika slzách odešla.
Audiffret byl [Škrtnutá slova] upozorněn, že snídáme.
Když jsem doprovodila Mouzayovou dolů, vrátila jsem se sama — za mnou v povzdálí šel jakýsi mladý muž, ale v tomhle proklatém hotelu za mnou každý den víceméně někdo chodí, takže jsem si toho nevšímala. A za deset minut mi přinesli velkou kytici růží a vizitku: Eugène Fishhoff — a tady ta podivná kartička je. Samozřejmě jsem neodpověděla, kytici jsem si nechala a muže dala vyhodit.
Na odjezd už bylo příliš pozdě — oblékla jsem cestovní šaty a spěchala jsem s tetou k Mouzayové, abych jí to dobrodružství vylíčila. Ale ta toho chlapce zná — i paní de Mertensová. Je to prvotřídní darebák, který se honí za herečkami, a ještě horší.
Měl tu drzost jít za námi až na boulevard Haussmann č. 29 (kde bydlí Mouzayová), a zatímco jsme byly u Mouzayové, nechal vizitku u paní de Mertensové.

Poznámky

Pozn. překl.: Sedan — místo v severní Francii; v roce 1870 zde prohrála francouzská armáda klíčovou bitvu prusko-francouzské války a Napoleon III. byl zajat. ↩
Pozn. překl.: Adolphe Thiers (1797–1877) — první prezident Třetí francouzské republiky (1871–1873), odpůrce bonapartistů. ↩
Pozn. překl.: „Je la gobe“ — slangově „jsem z ní celý pryč“, naprosto mě okouzlila; doslova „spolknu ji“. ↩