❦
Pondělí, 24. července 1876
Lundi, 24 juillet 1876
Ach!
Ah!
Teta byla venku, četla jsem dole, v hotelském salonu — tu mě napadlo jít nahoru. Jdu nahoru, nacházím ten dopis od Mouzayové. Nevěděla jsem, jak dlouho tam leží, ale pro jistotu jsem se hnala k hraběnce, a právě ve chvíli, kdy jsem vystupovala na poslední schod, vycházeli ze salonu dva pánové.
Ma tante était sortie, je lisais en bas, au salon de l’hôtel, l’idée me vint de monter, je monte, je trouve cette lettre de Mouzay. Je ne savais pas depuis quand elle était là, mais à tout hasard je me suis précipitée chez la comtesse et, au moment où je montais la dernière marche de l’escalier, deux messieurs sortaient du salon.
„Ach! To je Mousse,“ pravila paní de Mouzay.
— Ah ! c’est Mousse, fit Mme de Mouzay.
„Ano, jsem to já.“
— Oui, c’est moi.
„Vejděte tedy — vraťte se, pánové.“
— Entrez donc ; rentrez, Messieurs.
Sedla jsem si na pohovku celá bez dechu, když mi představili pány Paula de Cassagnaca a Blanca.
Je m’assis sur le canapé toute haletante après qu’on m’eût présenté MM. Paul de Cassagnac et Blanc.
Paní de Mouzay mě představila Paulu de Cassagnacovi. Je velmi vysoký, snědý, s černými vlasy a italskýma očima; byl by krásný, nebýt jistého embonpointu1... jak to říci... [Škrtnutá slova] a jakéhosi stažení úst, které mu kazí rysy, od přírody pravidelné a vznešené.
Mme de Mouzay m’a présenté à Paul de Cassagnac, il est très grand, brun, des cheveux noirs et des yeux italiens ; il serait beau si ce n’était un peu d’embonpoint... comment dire... [mots rayés] et une certaine contraction de la bouche qui fausse ses traits qui sont de nature réguliers et nobles.
Díval se na mě nanejvýš pozorně.
Il me regardait avec la plus grande attention.
„Slečno,“ řekl konečně a pomalu, „jdu rovnou k věci — někdy i s jistou drsností — ale berte to, jak chcete. Vyjádřila jste přání mě poznat; mnozí tak učinili, ale nedal jsem se. A kdyby mi jednoduše řekli, že jste mladá dívka... hezká, půvabná, duchaplná... nedal bych se, to mě nedojímá, ne! Ale to, co mi o vás pověděli, ve mně vzbudilo nejžhavější touhu vás poznat. Velkou zvědavost. Řekli mi, že se v ničem nepodobáte ostatním…“
— Mademoiselle, dit-il enfin et lentement, je vais droit au but, souvent avec de la brutalité même, mais prenez-le comme vous voudrez. Vous avez exprimé le désir de me connaître ; beaucoup de personnes ont fait comme vous, mais je ne me suis pas rendu. Et si on m’avait simplement dit que vous étiez une jeune fille... jolie, gracieuse spirituelle... je ne me serais pas rendu, cela ne me touche pas, non ! Mais ce qu’on m’a dit de vous m’a inspiré le plus vif désir de vous connaître. Une grande curiosité. On m’a dit que vous ne ressembliez en rien aux autres..
„Nemluvilo se o nikom jiném než o vás, netvore!“ přerušila ho hraběnka.
— On n’a fait que parler de vous, monstre ! interrompit la comtesse.
„Individualita naprosto svébytná,“ pokračoval Cassagnac.
— Une individualité tout à fait à part, continua Cassagnac.
„Jsem si jista,“ řekla jsem, „že vám o mně hraběnka namluvila příliš mnoho dobrého, a mrzí mě to, protože budete možná zklamán.“
— Je suis sûre, dis-je, que la comtesse vous a dit trop de bien de moi, et j’en suis fâchée car vous serez peut être déçu dans votre attente.
„Nevyslovuji soud, slečno — po několika strojených větách se nedá posuzovat — ale doufám, že budu mít čest poznat vás blíže, a tehdy…“
— Je ne me prononce pas, Mademoiselle, ce n’est pas au bout de quelques phrases guindées encore qu’on peut juger, mais j’espère avoir l’honneur de vous connaître davantage et alors...
Byla jsem velmi2 rozrušena a mluvila jsem málo, protože jsem chtěla mluvit jen dobře.
J’étais agitée assai et parlais peu ne voulant que parler bien.
„Dostala jste můj dopis?“
— Avez-vous reçu ma lettre ?
„Jaký dopis, madam?“
— Quelle lettre, Madame ?
„No ten, ve kterém jsem vám psala, že pan de Cassagnac je u mě.“
— Mais celle dans laquelle je vous disais que M. de Cassagnac était chez moi.
„Nedostala jsem nic a je to podivuhodné — přijít právě v tu chvíli, kdy…“
— Je n’ai rien reçu du tout et c’est merveilleux d’arriver juste au moment où...
„Vždy jsem měl velké štěstí,“ řekl Cassagnac, „a kdykoli jsem si něco přál, vždy se to stalo — jen si toho všimněte!“
— J’ai toujours eu beaucoup de chance, dit Cassagnac, et du moment où je désirais une chose, cette chose arrivait toujours, remarquez-le bien !
„Kéž bych totéž mohla říci já, pane.“
— Je voudrais pouvoir en dire autant, moi, Monsieur.
„Obdivujte, jak mi náhoda slouží,“ pokračoval. „O minutu déle a byli bychom dole na schodišti a nemohli bychom se vrátit. Bylo by tedy vše ztraceno, protože jste nedostala pro dnešní večer lóži — ostatně nemám rád domluvená seznámení, jsou chladná a banální; proto jsem požádal paní hraběnku, aby vám napsala krátký vzkaz, to je mnohem prostší.“
— Admirez comme le hasard me sert, continua-t-il, une minute de plus et nous étions en bas de l’escalier et nous ne pouvions plus remonter. Par conséquent c’était manqué puisque vous n’avez pas pu avoir de loge pour ce soir ; d’ailleurs je n’aime pas les présentations arrangées, c’est froid et banal, aussi j’ai dit à Madame la comtesse de vous écrire un petit mot, c’est bien plus simple.
Když jsme si vyměnili těch pár prvních vět, začal Cassagnac mluvit víc — mluvil o sobě jako o někom jiném, vykládal o svých přednostech, postavení, statečnosti, pýše, marnivosti, ctižádosti, nafoukanosti, o svých názorech na různé vztahy, na lásku, na výchovu žen — vystupoval jako Cato3, jako Matamor4; jako Cato zkrocený vznešenou galantností, jako Matamor zkrocený pravou odvahou. Ve všem pohrdal klišé a vystupoval tak, že se každé jeho slovo stávalo pravdou, jeho upřímným vyznáním, na které nebylo možno odpovídat jako na to, co říkají mladíci, kterému se nebylo možno smát a kterému člověk musel věřit.
Ces premières phrases échangées, Cassagnac parla davantage, il parla de lui comme d’un autre, exposant ses qualités, sa position, sa bravoure, son orgueil, sa vanité, son ambition, sa fatuité, ses idées sur les différentes relations, sur l’amour, sur l’éducation des femmes, se posant en Caton, en Matamore ; en Caton tempéré par une noble galanterie, en Matamore tempéré par une vraie bravoure. Dédaignant les lieux communs en toute chose et se posant de telle sorte que chacun de ses mots devenait une vérité, une sincère déclaration de sa part, auxquelles on ne pouvait pas répondre comme à ce que disent les jeunes gens, dont on ne pouvait pas rire et qu’on était obligé de croire.
Co se mi na tom člověku líbí, je… dost podivné, ale co se mi líbí, je to, že si dvě bytosti nemohou být morálně podobnější, než jsme si my. Když mluvil, vypadalo to, jako by mi kradl myšlenky. Nelze ho nazývat chvastounem5, ačkoliv má jízlivá povaha po tom v prvních chvílích toužila — říká totiž všechno příliš otevřeně a přirozeně. Nechvastá se, když o sobě mluví dobře, protože o sobě mluví jako o jiném, a nevypadá to jako ona špatná samochvála lidí, kteří upřímnost předstírají z povolání.
Ce qui me plaît dans cet homme, c’est... assez drôle, mais ce qui me plaît dans lui c’est que deux êtres ne peuvent pas se ressembler moralement autant que nous nous ressemblons. En parlant il avait l’air de me voler mes pensées. On ne peut pas le nommer blagueur, bien que ma nature caustique ait eu ce désir les premiers moments parce qu’il dit trop franchement et naturellement toutes les choses. Il ne se vante pas en parlant bien de lui-même parce qu’il en parle comme d’un autre sans que cela ait l’air de cette mauvaise vantardise des gens qui affectent la franchise par profession.
Díval se na mě jako na „objekt ke studiu“.
Il me regardait comme « un sujet à étudier ».
Mouzayová přelétala zářivými, tázavými pohledy od něho ke mně, jako by mu říkala: „No? Copak jsem vám říkala?“
Mouzay promenait ses regards rayonnants, interrogateurs, de lui à moi, et semblant lui dire : Hein ? Que vous disais-je ?
Blanc, čtyřicetiletý, ale dosud mladistvý námořní důstojník, nás všechny pozoroval se svým jemným a poněkud policejním6 výrazem.
Blanc, un officier de marine de quarante ans mais jeune encore, nous observait tous de son air fin et quelque peu police-like.
„Tyto dámy odjíždějí zítra,“ řekla Mouzayová, „a je to škoda, protože koneckonců Mousse… poslyšte, má drahá, když jste pořád nepřicházela, pozvala jsem pány, aby strávili večer u mě, a vy s tetou byste přišly…“
— Ces dames partent demain, dit Mouzay, et c’est dommage, car enfin Mousse... écoutez, ma chère, j’ai prié ces messieurs, ne vous voyant pas venir, de venir passer la soirée chez moi, et votre tante et vous viendriez...
„Ráda přijdu,“ řekla jsem a podívala jsem se na Cassagnaca.
— Je veux bien, dis-je en regardant Cassagnac.
„Tak je to tedy domluveno — pánové tu budou dnes večer.“
— Alors, c’est dit, ces messieurs seront ici ce soir.
„Měl jsem dnes večer jiný závazek,“ řekl Cassagnac, „ale abych měl to potěšení pohovořit si se slečnou, nějak to zařídím.“
— J’étais engagé ce soir, dit Cassagnac, mais pour avoir le plaisir de causer avec Mademoiselle, je m’arrangerai.
Lehce jsem se uklonila.
Je m’inclinai légèrement.
„Paní hraběnko,“ pravil Cassagnac, pozdravil ji a políbil jí ruku.
— Madame la comtesse, fit Cassagnac en la saluant et lui baisant la main.
„Slečno,“ řekl a sklonil se přede mnou.
— Mademoiselle, dit-il en s’inclinant devant moi.
Podala jsem mu ruku a on ji políbil.
Je lui tendis la main et il la baisa.
„Dnes večer v devět hodin,“ řekla Mouzayová.
— Ce soir à neuf heures, dit Mouzay.
„Ano, hraběnko,“ řekla jsem, „budeme u vás.“
— Oui, comtesse, dis-je, nous serons chez vous.
„Slyšíte, pánové?“ řekla.
— Vous entendez, Messieurs ? dit-elle.
„Jsem slečně k službám,“ řekl Cassagnac a ve dveřích se ještě jednou uklonil.
— Je suis aux ordres de Mademoiselle, dit Cassagnac en s’inclinant encore une fois dans la porte.
Ihned jsem se rozvalila na pohovce a zpívala Fausta.
Aussitôt je me renversai sur le sofa en chantant Faust.
„Tak co, teď už jste snad spokojená? A za to vděčíte své staré přítelkyni — té, o níž říkáte, že ji milujete jen chvílemi a z rozmaru, netvore!“
— Eh bien j’espère que vous êtes contente, à présent ? Et c’est à votre vieille amie que vous devez cela, à celle que vous dites n’aimer que par moments et par caprice, monstre !
„Buďte přeci zticha,“ řekla jsem, stále rozvalena, „umírala jste touhou Cassagnaca poznat a jste nadšená, že máte záminku — to vy jste mou dlužnicí.“
— Taisez-vous donc, dis-je toujours renversée, vous mouriez d’envie de connaître Cassagnac et vous êtes enchantée du prétexte, c’est vous qui êtes mon obligée.
Brzy nato přišla teta. Zpočátku nechtěla věřit, že už je Cassagnac představen, protože jsem jí to říkala mezi zpěvem a v extázi se přitom zmítala z jednoho konce pokoje na druhý.
Peu de temps après arriva ma tante. Elle ne voulut pas d’abord croire que Cassagnac fût présenté, car je le lui dis tout en chantant et me ballottant d’un bout de la chambre à l’autre, dans l’extase.
„Krása mě nedojímá,“ řekl Cassagnac s nádherným pohrdáním.
— La beauté ne me touche pas, dit Cassagnac avec un superbe mépris.
To mi nezabránilo učesat se s obzvláštní péčí a udělat si jako vždy originální účes, jen svůj vlastní. A obout modré pantoflíčky.
Cela ne m’a pas empêché de me coiffer avec un soin tout particulier, me faisant une tête originale et à moi comme toujours. Et de mettre les mules bleues.
Když jsme přišly, už tam oba byli, ve fraku7, jak přísluší slušným lidem.
En arrivant nous les avons déjà trouvés là, tous deux en habit, comme il convient à des gens comme il faut.
Blanc zůstal s tetou, baronem de Mertensem, baronkou a jakýmsi hrabětem de Boyalem, myslím, který se vrátil z Chislehurstu8, kde měl čest obědvat s císařovnou, zatímco já jsem zůstala sedět v čele pohovky, Mouzayová vedle mě a zajímavý muž naproti. Přes čtrnáct soubojů, přes oblíbenost u nižších tříd a v kavárnách — má vznešené způsoby, a s naprosto přirozenou elegancí mi podložil polštář pod nohy. A tato tak prostá pozornost mě skoro dojala.
Blanc demeura avec ma tante, le baron de Mertens, la baronne, un comte de Boyal, je crois, qui revient de Chislehurst où il a eu l’honneur de déjeuner avec l’impératrice, tandis que je restai assise à la tête du sofa, Mouzay près de moi et l’homme intéressant en face. Malgré ses quatorze duels, sa popularité chez les basses classes et dans les cafés, il a de grandes manières et c’est avec une aisance parfaite qu’il me posa un coussin sous les pieds. Et cette attention si simple m’a presque émue.
„Umím být vážný, velmi vážný,“ řekl, „ale to mě nudí a jsem si jist, že by to nudilo i vás.“
— Je sais être sérieux, très grave, dit-il, mais cela m’ennuie et, j’en suis certain, cela vous ennuierait vous aussi.
„To by Cassagnaca jistě nudilo,“ ozval se Blanc z druhého konce salonu, který byl velmi malý, a díval se na něho s výrazem staré chůvy hledící na své rozmazlené a strašlivé dítě.
— Je crois bien [que] cela ennuierait Cassagnac, fit Blanc de l’autre bout du salon, qui est très petit, en le regardant d’un air de vieille bonne qui regarde son enfant gâté et terrible.
Najednou se začalo mluvit o spiritismu a magnetismu — Cassagnac s hlubokým přesvědčením a mystickou vážností. Teta se dala do smíchu.
On parla tout d’un coup du spiritisme et du magnétisme, Cassagnac avec une profonde conviction et une gravité mystique. Ma tante se mit à rire.
„Nerad mluvím o těchto věcech před lhostejnými lidmi,“ řekl a zmlkl.
— Je n’aime pas parler de ces choses-là devant des indifférents, dit-il, et il se tut.
Ale jakmile se ostatní zabrali do něčeho jiného, navázala jsem přerušený rozhovor, a on vyprávěl ty nejpodivuhodnější věci, které viděl dělat a sám s Blancem prováděl. Cassagnac je magnetizér. Svěřila jsem se mu, čemu věřím a co jsem viděla. A protože jsme si, opakuji, tak podobni, hovor se pozvolna stával snadnějším a téměř důvěrným. Bála jsem se mnohem méně.
Mais lorsque le côté des autres fut absorbé par autre chose, je recommençai la conversation interrompue et il raconta les choses les plus extraordinaires qu’il a vu faire et fait lui-même avec Blanc. Cassagnac est magnétiseur. Je lui fis part de mes croyances et de ce que j’avais vu. Et comme, je le répète, nous sommes tellement semblables l’un à l’autre, la conversation devint peu à peu facile et presque intime. J’avais bien moins peur.
„Kdyby mě váš hovor nudil,“ řekl Cassagnac v odpovědi na jednu z mých skromností, „nebyl bych tu.“
— Si votre conversation m’ennuyait, dit Cassagnac en réponse à une de mes modesties, je ne serais pas là.
A protože to bylo řečeno tím přirozeným způsobem, o němž jsem mluvila ráno, uvěřila jsem mu doslova, jako věřím všemu, co říká.
Et comme c’était dit de cette façon naturelle dont j’ai parlé ce matin, je le crus à la lettre, comme je crois tout ce qu’il dit.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Už teď!
Déjà !
Je mi milé, že dokážu pochopit i jiné vztahy mezi mužem a ženou než ty koketní.
Il m’est doux de comprendre d’autres relations entre homme et femme que celles de la coquetterie.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Hm!
Hum !
„Manželství chápu jako Romeo a Julie,“ řekl Cassagnac, „jinak je to hanebnost. Ostatně zamilovaný muž je muž přes palubu9.“
— Je comprends le mariage comme Roméo et Juliette, dit Cassagnac, autrement c’est une saleté. D’ailleurs l’homme amoureux est un homme à la mer.
„Vy jste do moře spadl už nejednou — ale jste zdatný plavec,“ řekla Mouzayová.
— Vous y êtes souvent tombé, mais vous êtes un fort nageur, dit Mouzay.
„Ne, vpravdě — krása a koketnost mě nechávají chladným. Čeho si vážím, po čem toužím, je moci ženě po třech, čtyřech, šesti měsících známosti říci: hleďte, líbíte se mi, mám vás velmi rád — cítíte ke mně stejnou náklonnost? A řekne-li ano, žijeme v okouzlující důvěrnosti činů i myšlenek. Pokud se mi někdo zalíbí, jsem schopen přijít a říci mu: Tak tedy, budeme spolu bydlet — nebo vy zde, já naproti. Zatímco když se mi někdo znelíbí, odejdu a nevracím se. Mohl bych žít s někým půl roku, rok… Ach!“ dodal se smíchem, „ale konvence, společnost — ta je tu!“
— Non, en vérité, la beauté et la coquetterie me laissent froid. Ce que j’apprécie, ce que je voudrais, c’est de pouvoir dire à une femme au bout de trois, quatre, six mois de connaissance, voilà, vous me plaisez, je vous aime beaucoup ; avez-vous la même sympathie pour moi ? Et si elle dit oui, on vit dans une charmante intimité d’action et de pensées. Si quelqu’un me plaît je suis capable de venir lui dire : Tenez, nous allons demeurer ensemble, ou bien vous ici, moi en face de cette maison. Tandis que lorsqu’une personne me déplaît je m’en vais et je ne reviens plus. Je pourrais rester six mois, un an à vivre avec quelqu’un... Ah ! ajouta-t-il en riant, mais les convenances, le monde est là !
„Ano, pane — konvence, společnost — to je ta překážka.“
— Oui Monsieur, les convenances, le monde, voilà l’échec.
škrtnuto[Škrtnuty 2 řádky]
[deux lignes rayées]
„Doufám, že nikdy nebudu milovat,“ řekl, „protože lásce nerozumím jako všichni ostatní — především bych byl žárlivý jako tygr!… A pak… a pak, když člověk miluje, není k ničemu. Takže když vidím krásnou ženu, hned se mám na pozoru a hledám, co je na ní odpudivého — říkám si: něco tam být musí! A když přijdu domů a řeknu si: Hle, tmavá nebo světlá hlava, která mě přitahuje příliš… tu si to zakazuji a ustupuji — protože zamilovaný muž je muž přes palubu.“
— J’espère que je n’aimerai jamais dit-il, car je ne comprends pas l’amour comme tout le monde, d’abord je serais jaloux comme un tigre !... Et puis... et puis quand on aime on n’est bon à rien. Aussi quand je vois une femme belle je me défie tout de suite et je cherche ce qu’il y a de repoussant en elle car je me dis, il doit y avoir quelque chose ! Et quand je rentre chez moi et je me dis : Voilà une tête brune ou blonde qui m’attire trop... alors, alors je me le défends et je me retire, car un homme amoureux est un homme à la mer.
„To je pravda.“
— C’est vrai.
Pak toho o své povaze a o lásce navykládal tolik, že jsem si myslela to, co Mouzayová řekla nahlas!
Puis il dit tant et tant sur son caractère et sur l’amour que je pensai ce que Mouzay dit tout haut !
„Nu ovšem, pane,“ řekla, „ale stavíte se do takového světla, že to člověka strašlivě svádí to zkusit… a dobýt vás se pak zdá těžší než získat zlaté rouno!“
— Oh ! ça, Monsieur, dit-elle, mais vous vous posez de façon à piquer terriblement au jeu... et faire penser votre conquête plus difficile à faire que celle de la toison d’or !
„Co by si s tím počali?“ řekl téměř hořce. „A jaké rouno! Medvědí kůže.“
Qu’en ferait-on ? fit-il presque amèrement, et quelle toison ! Une peau d’ours.
Vyprávěl nám, jak se mu zrodila ctižádost. Bylo mu devatenáct let a otec ho zavedl na ples.
Il nous dit comment lui est venue l’ambition. Il avait dix-neuf ans et son père l’avait conduit dans un bal.
„Kdyby na světě byli jen muži,“ řekl, „ctižádost by neexistovala. Je to kvůli ženám — ano, pohled, stisk ruky — to je naše odměna, to je naše ctižádost! Stál jsem v koutě salonu a díval jsem se na skupinu mladých žen — vždy jsem rád pozoroval to, co je hezké — a sledoval jsem, jak na ně působí různá jména, která se ohlašovala; tehdy ještě bylo zvykem ohlašovat hosty. Když ohlásili jméno velkého finančníka, všechny ty hlavy se nakláněly jedna k druhé a opakovaly si: hle pan ten a ten, hle pan ten a ten. Když se ohlašovalo velké šlechtické jméno, opět nastal pohyb mezi těmi ženami, a totéž u politika. A tehdy!… tehdy mě zachvátil vztek! A přísahal jsem, že i já budu něčím, že i u mého jména nastane týž pohyb a totéž šuškání! A když jsem přišel domů, zeptal jsem se sám sebe: nu, hochu, jak to uděláš? Vydělat miliony… rychle? To není čestné. Být vévodou? Na to je pozdě. A tu jsem se rozhodl stát se tím, čím jsem. Začal jsem tím, že jsem hodil několik velkých skandálů na pařížské dláždění — vždyť to je jako se dvěma psy, kteří se rvou: každý vykoukne z okna. A když jsem na sebe obrátil pohledy, řekl jsem si, že teď, když se na mě dívají, musím mít co ukázat!“
— S’il n’y avait que des hommes, dit-il, l’ambition n’existerait pas. C’est pour la femme : oui, un regard, un serrement de main, voilà notre récompense, voilà notre ambition ! J’étais dans un coin du salon et je regardais un groupe de jeunes femmes, toujours j’ai aimé à regarder ce qui est joli, et j’observais l’effet que produisaient sur elles les différents noms qu’on annonçait, c’était encore la mode d’annoncer alors. Quand on disait le nom d’un grand financier, toutes ces têtes se penchaient les unes vers les autres se répétant voici M. un tel, voici M. un tel. Quand c’était un grand nom de noblesse qu’on annonçait, de même il se faisait un mouvement parmi ces femmes, puis la même chose pour un homme politique. Alors !... alors la rage m’a pris ! Et j’ai juré que moi aussi je serais quelque chose, qu’à mon nom il se produirait le même mouvement et les mêmes chuchotements ! Et quand je suis rentré chez moi je me suis demandé : eh bien mon garçon, comment feras-tu ? Gagner des millions... vite ? ce n’est pas honnête. Être duc ? c’est trop tard. Et alors je me suis décidé à devenir ce que je suis. J’ai commencé par jeter quelques grands scandales sur le pavé de Paris, car c’est comme pour deux chiens qui se battent, tout le monde se met aux fenêtres. Et quand j’eus attiré les yeux sur moi, je me suis dit que, maintenant qu’on me regardait, il fallait pouvoir montrer quelque chose !
Přišla k nám paní de Mertensová a Cassagnac začal vyprávět svá válečná dobrodružství a proplétal v nich hrozné s melancholickým a komickým. Bylo by z toho na knihy.
Mme de Mertens vint à nous et Cassagnac se mit à raconter ses aventures de la guerre, entremêlant le terrible, le mélancolique et le comique. On en ferait des livres.
Ráda jsem se poddávala vlivu toho okouzlujícího rozhovoru, pro mě zcela nového — já, která jsem viděla jen lidi jako Galulu, o nějž jsem ani trochu nestála, nebo jako Audiffreta, z nějž jsem chtěla udělat mučedníka, nebo jako Antonelliho, kterého jsem se snažila milovat a především trochu respektovat — což se mi ani při sebelepší vůli nedařilo.
Je m’abandonnais volontiers à l’influence de cette causerie charmante et tout à fait nouvelle pour moi, qui n’ai vu que des gens comme Galula dont je ne me fichais pas mal, ou comme Audiffret dont je voulais faire des martyrs, ou comme Antonelli que je cherchais à aimer et surtout à respecter... un peu, sans pouvoir y parvenir malgré la meilleure volonté du monde.
Ostatně ať je jasno — mezi Cassagnacem a mnou není a nikdy nebude řeči o lásce.
D’ailleurs entendons-nous, entre Cassagnac et moi il n’y a et n’y aura jamais question d’amour.
Ačkoli si při psaní hvízdám do prázdna, jsem si jista tím, co říkám — alespoň pokud jde o mě.
Bien que je siffle en l’air tout en écrivant cela, je suis certaine de ce que je dis, quant à ce qui en est de moi, au moins.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Hm!
Hum !
Jsem velmi hrdá, že jsem upoutala pozornost muže, jako je Cassagnac, a získala jeho přátelství — jsem si jista, že obojí již mám.
Je suis très fière d’avoir attiré l’attention et l’amitié d’un homme comme Cassagnac, car je suis sûre que j’ai l’une et l’autre déjà.
Cassagnac je vůdce bonapartistické strany, Cassagnac je jeden z nejvýznačnějších mužů současnosti — pro svou čestnost, odvahu, výmluvnost a nesmírný vliv na své příznivce. A kdyby se Napoleon IV. vrátil… U sta hromů!10 Ať se pro to na mě nehněvá, přečte-li kdy tyto řádky — se všemi svými chybami i přednostmi, se svou nafoukaností i skutečnou hodnotou, zdá se mi a je: velké geniální dítě.
Cassagnac est le chef du parti bonapartiste, Cassagnac est un des hommes éminents du jour, par son honnêteté, par son courage, par son éloquence et son immense influence sur les siens. Et si Napoléon IV revient... Bigre ! Qu’il ne lui en déplaise si jamais il lit ces lignes, avec tous ces défauts et ces qualités, avec sa fatuité et sa valeur réelle, il me semble et il est : un grand enfant de génie.
Paní de Mouzayová a de Mertensová se oddávaly svému nadšení, smály se, vzdychaly a naslouchaly podle toho, co Cassagnac říkal — já jsem projevy souhlasu šetřila, aby pocítil jejich cenu, když jsem mu nějaký dopřála.
Mmes de Mouzay et de Mertens se livraient à leur enthousiasme et riaient, soupiraient et écoutaient selon ce que disait Cassagnac, quant à moi je ménageais mes marques d’approbation pour lui en faire sentir la valeur quand je lui en donnais.
Mluvilo se o moři, vilách, lázeňských městech.
On parla de la mer, des villas, des villes d’eaux.
Cassagnac vyjádřil znechucení ze společnosti u moře, které je divokým živlem a příšerně se bije se vším, co člověk na pobřeží obvykle vidí.
Cassagnac exprima son dégoût pour le monde au bord de la mer qui est un élément sauvage et qui jure horriblement avec tout ce qu’on voit en général sur les côtes.
„Přesto,“ řekla jsem, „je velmi příjemné mít dům u moře a ujišťuji vás, že doma jsem velmi šťastná, v noci před otevřeným oknem, při práci nebo psaní, se dvěma hořícími svíčkami přede mnou — mám totiž za to, že světla kouzlo krásného měsíčního svitu v krajině u moře nijak neruší, naopak mu dodávají zcela zvláštní půvab, když se odrážejí od stříbrného třpytu vody a černého pozadí stromů. A před tím otevřeným oknem… člověk lépe myslí, lépe píše, je šťastnější než kdekoli jinde — ujišťuji vás!“
— Cependant, dis-je, il est bien agréable d’avoir une maison au bord de la mer et je vous assure que je suis bien heureuse chez moi, devant une fenêtre ouverte, la nuit, pour travailler ou écrire, avec deux bougies allumées devant moi, car je trouve que les lumières, loin de détruire le charme d’un beau clair de lune dans un paysage près de la mer, lui en donnent un tout particulier en contrastant avec la clarté argentée de l’eau et le fond noir des arbres. Et devant cette fenêtre ouverte... on pense mieux, on écrit mieux, on est plus heureux qu’ailleurs, je vous assure !
„Opravdu pracujete… trochu pro sebe?“ zeptal se Cassagnac s laskavým výrazem jemnosti, který překvapí — v té kreolské11, ba přímo divoké tváři.
— Non, vraiment, vous travaillez... un peu pour vous ? demanda Cassagnac avec une gentille expression de douceur qui frappe pour ainsi dire, dans sa figure créole et même féroce.
„Ano,“ řekla jsem s úsměvem.
— Oui, dis-je en souriant.
„Píšete?“ zeptal se znovu s týmž laskavým výrazem.
— Vous écrivez ? demanda-t-il encore avec la même expression bonne.
„Svůj deník.“
— Mon journal.
„Vaše dojmy? Vaše paměti?“
— Vos impressions ? vos mémoires ?
„Moje dojmy, ano — moje paměti je příliš vznešené slovo,“ dodala jsem s úsměvem nad slovem paměti vztaženým na mé zápisky. „Paměti to budou, až se budu stýkat s jinými lidmi než s Audiffretem a [chybějící slovo] a [chybějící slovo],“ pomyslela jsem si.
— Mes impressions, oui ; mes mémoires est trop important, ajoutai-je en souriant du mot mémoires appliqué à mes écritures. Ce seront des mémoires quand je fréquenterai d’autres gens qu’Audiffret et [mot manquant], et [mot manquant], pensai-je.
„Mohu doufat,“ pokračoval ten jemný rozsekávač hor12, „že jednoho dne, až se poznáme lépe… až budeme lepšími přáteli, mohu pak doufat, že mi ukážete… že mi dáte něco přečíst?“
— Puis-je espérer, continua le doux tranche-montagne, qu’un jour, quand nous nous connaîtrons mieux... quand nous serons plus amis, puis-je espérer alors que vous me montrerez... que vous me ferez lire quelque chose ?
Dívala jsem se na něho a s potěšením jsem v jeho otevřené tváři četla zájem a sympatii — zvědavost jinou než banální.
Je le regardai, me plaisant à lire sur sa figure ouverte une expression d’intérêt et de sympathie, de curiosité autre qu’une curiosité banale.
„Snad,“ řekla jsem konečně.
— Peut-être, dis-je enfin.
„Děkuji!“
— Merci !
Pak, náhle:
Puis, tout à coup :
škrtnuto[Škrtnut 1 řádek]
[une ligne rayée]
„Dovolte mi říci, že jste okouzlující.“
— Permettez-moi de vous dire que vous êtes charmante.
„To mě velmi překvapuje, pane — s novými známými jsem jako s novými učiteli zpěvu. Vždy se bojím, že zjistí, že nemám hlas.“
— Cela m’étonne beaucoup, Monsieur, car avec les nouvelles connaissances je suis comme avec les nouveaux professeurs de chant. Je crains toujours qu’on me trouve sans voix.
Teprve kolem půlnoci jsme se všichni cítili volně a Cassagnac se rozjel — jak to vyjádřila Mouzayová.
Ce n’est que vers les minuit que nous nous sommes tous trouvés à notre aise et Cassagnac s’est lancé, comme a dit Mouzay.
Je to člověk, jehož názory se zatraceně shodují s mými.
C’est un homme aux idées bigrement conformes aux miennes.
„Nesnáším lidi, kteří tvrdí, že znají ženy, a říkají, že jsou všechny stejné,“ řekl. „Neexistují dvě ženy, které by si byly podobné — a víte, mám zvláštní kult, pověrčivou úctu k ženě. Stal-li jsem se něčím, je to kvůli ní a pro ni.“
— Je déteste les gens qui prétendent connaître les femmes et disent qu’elles sont toutes les mêmes, dit-il... il n’y a pas une femme qui ressemble à une autre et puis, vous savez, j’ai un culte particulier, un respect superstitieux pour la femme. Si je suis devenu quelque chose c’est à cause et pour elle.
To je alespoň křesťanské — a pak, jak znovu přišla řeč na spiritismus, řekl:
C’est chrétien au moins, et puis, comme il s’est encore agi de spiritisme, il dit :
„Před lidmi se takovým rozhovorům vyhýbám, protože mě projevy nedůvěry zraňují. Stejně tak nerad mluvím nahlas o citech, milostných nebo jiných — zdá se mi, že je to znesvěcení.“
— J’évite ces conversations devant tout le monde car les incrédulités me blessent. C’est comme aussi je n’aime pas parler de sentiment d’amour ou autre tout haut, il me semble que c’est une profanation.
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Dobře pochopíte, jak vystupoval, když vám řeknu, že tím „dovolte mi říci, že jste okouzlující“ jako by mě opravdu žádal o dovolení a vůbec nepoužil obvyklou frázi.
Vous comprenez bien comment il s’était posé quand je vous aurai dit que, par ce « permettez-moi de vous dire que vous êtes charmante », il semblait vraiment me demander une permission et pas du tout employer une locution ordinaire.
Až budu chtít vyjádřit svůj názor, nechám mluvit Cassagnaca — říká mé myšlenky a vyjadřuje je lépe než já.
Quand je voudrai dire mon avis, je ferai parler Cassagnac, il dit ma pensée et s’exprime mieux que moi.
Je celý plný podivností. Což mi neřekl, že má kult mrtvých a že byl zamilován do Marie Antoinetty — právě jako já do Alexandra Velikého a Buckinghama? Jenže zašel dál: vyvolal ducha ubohé královny.
Il est tout peuplé d’originalités. Ainsi ne m’a-t-il pas dit qu’il avait le culte des morts et qu’il a été amoureux de Marie-Antoinette, tout juste comme moi d’Alexandre le Grand et de Buckingham. Seulement il est allé plus loin, il a évoqué l’esprit de la pauvre reine.
„Máte také ten kult mrtvých jako já?“ zeptal se, neboť jsem se usmívala do vějíře. Celá zahanbená jsem maličko přikývla.
— Avez-vous aussi ce culte des morts comme moi ? demanda-t-il, car je souriais dans mon éventail. Je fis un petit signe de tête tout honteux.
„Opravdu!“ zvolal Cassagnac s uspokojením.
— Ah ! vraiment ! fit Cassagnac avec satisfaction.
„Ale vždyť jste dvojčata!“ volala každou chvíli hraběnka. „Říkala jsem to Blancovi — na světě nejsou dvě bytosti, které by si byly podobnější!“
— Mais vous êtes jumeaux ! s’écriait à chaque instant la comtesse, je le disais à Blanc, il n’y a pas au monde deux êtres plus semblables !
Sklopila jsem oči ze skromnosti a Cassagnac se na mě zvědavě díval.
Je baissais les yeux par modestie et Cassagnac me regardait curieusement.
Když barončini hosté uvolnili velký salon, přešli jsme tam a přiměli mě zpívat.
Quand le grand salon fut débarrassé des pensionnaires de la baronne, nous y avons passé et on m’a fait chanter.
Ale jak zpívat bez doprovodu! Zazpívala jsem neapolskou píseň: O stella argentea13 — kouzelná písnička, kterou doporučuji všem, kdo mají rádi hezké a něžné. „Zazpívala jste ji skvěle,“ řekl Cassagnac a při odchodu mi znovu políbil ruku. Snad si myslí, že je to v Rusku móda — ostatně ne: je to prostý projev úcty a líbí se mi.
Mais comment chanter sans accompagnement ! J’ai dit une chanson napolitaine. « O stella argentea », un amour de chanson que je recommande à ceux qui aiment le joli et le tendre. « Vous l’avez admirablement chantée » dit Cassagnac, il m’a encore baisé la main en partant. Il croit peut-être que c’est la mode en Russie, d’ailleurs non, c’est un simple acte de respect, cela me plaît.
Mouzayová doprovodila hosty ke dveřím a já jí šla připomenout, že je teta zítra zve na snídani, a vrátila se do salonu. A když jsem uslyšela, že se Cassagnac omlouvá, šla jsem zpátky k nim.
Mouzay reconduisit ses visites jusqu’à la porte et j’allai lui rappeler que, demain, ma tante les invitait à déjeuner, et rentrai au salon. Et, comme j’entendis Cassagnac qui s’excusait, je revins près d’eux.
„Je mi to líto, slečno — víte, jak rád bych přijal — ale abych mohl být dnes večer tady, sám jsem se jinam pozval; a kdybych tam nešel, byla by to nezdvořilost, a já se nezdvořilosti nikdy nedopustím.“
— Je suis désolé, Mademoiselle, vous savez si j’accepterais avec plaisir, mais je me suis engagé moi-même pour être ici ce soir ; et, si je n’y vais pas, ce sera une impolitesse, et je ne ferai jamais une impolitesse.
„Mrzí mě to, pane — ale tedy vás zvu na večeři.“
— J’en suis fâchée, Monsieur, mais alors je vous invite à dîner.
„A v kolik hodin vlastně odjíždíte?“ zeptala se Mouzayová.
— A quelle heure partez-vous donc ? demanda Mouzay.
„V osm hodin večer.“
— A huit heures du soir.
„A ona zve na večeři — to je teprve svátek!“
— Et elle invite à dîner, voilà une fête !
„Máte pravdu, to nejde — tak tedy, až se vrátím.“
— C’est vrai, c’est impossible, alors ce sera à mon retour.
„Vždy k vašim službám, slečno — ale tentokrát vidíte sama: pozval jsem se na snídani sám, abych tam dnes večer nemusel jít.“
— Toujours à vos ordres, Mademoiselle, mais cette fois vous voyez, je me suis invité moi-même à déjeuner pour ne pas y aller ce soir.
„To proto, že jde za ženou,“ zašeptala mi do ucha paní de Mertensová.
— C’est parce qu’il va chez une femme, me souffla dans l’oreille Mme de Mertens.
„Víte, co mi madame právě řekla?“ řekla jsem neopatrně.
— Vous savez ce que Madame vient de dire ? dis-je imprudemment.
„Co řekla?“
— Qu’a-t-elle dit ?
„Och, nic, nic.“
— Oh ! rien, rien.
„Ale ano — řekněte mi.“
— Si, dites-moi.
„Ne — později, až vás budu lépe znát.“
— Non, après, quand je vous connaîtrai mieux.
„Ne, prosím vás, řekněte mi to hned — prosím vás!“ a přitom natahoval hlavu a díval se na mě.
— Non, je vous en prie, dites-le moi tout de suite, je vous en prie ! et il allongeait la tête et me regardait en disant cela.
„Jaká zvědavá povaha!“ zvolala Mouzayová. „Pohleďte, jak je zvědavý!“
— Quelle nature curieuse, s’écria Mouzay, voyez comme il est curieux !
„Nu, řekněte mi…“
— Eh bien, dites-le moi...
„Nu dobrá — já jsem sama zvědavá, rozumím vám. Řekla: je to žena.“
— Eh bien, oui, je suis moi-même curieuse, je vous comprends. Elle a dit : c’est une femme.
„…To je pravda! A protože je to tak, přijímám vaše pozvání!“
— ... C’est vrai ! et, puisqu’il en est ainsi, j’accepte votre invitation !
„Děkuji.“
— Merci.
škrtnuto[Zrušeno 8 řádků]
[HUIT LIGNES CANCELLÉES]
„Budu u vás zítra na snídani — ostatně je zcela přirozené, že co přináší velké potěšení, stojí velké úsilí.“
— Je déjeunerai demain chez vous, d’ailleurs il est tout simple que ce qui fait beaucoup de plaisir coûte beaucoup de peine.
A místo aby odešli, vrátili se Cassagnac a jeho stín Blanc do salonu a zůstali tam do jedné hodiny.
Et au lieu de partir Cassagnac et son ombre Blanc rentrèrent au salon et y restèrent jusqu’à une heure.
„Ach! Jak jsem ráda, že znám Cassagnaca!“ zvolala jsem, když odešli — „vždyť koneckonců není jako každý!“
— Ah ! je suis contente de connaître Cassagnac, m’écriai-je quand ils furent partis car, enfin, il n’est pas tout le monde !
„To věřím,“ řekla Mouzayová, „a doufám, že je to vítězství, které jste vybojovala.“
— Je crois bien, dit Mouzay, et j’espère que voilà une victoire que vous avez remportée.
„Jaké vítězství!“
— Quelle victoire !
„Cože — jaké vítězství! Paul de Cassagnac večer, Paul de Cassagnac na snídani!“
— Comment quelle victoire ! Paul de Cassagnac le soir, Paul de Cassagnac à déjeuner !
Vrátila jsem se domů a pořád opakovala: Paul de Cassagnac, Paul de Cassagnac, Paul de Cassagnac atd.
Je suis rentrée répétant : Paul de Cassagnac, Paul de Cassagnac, Paul de Cassagnac, etc.
Poznámky
Pozn. překl.: Embonpoint (franc.) — zdvořilý výraz 19. století pro nadváhu, tloušťku. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „assai“. ↩
Pozn. překl.: Marcus Porcius Cato Starší (234–149 př. n. l.) — římský státník proslulý přísnou morálkou a neúplatností. ↩
Pozn. překl.: Matamor — komická postava chvastounského vojáka z italské commedie dell’arte a francouzského divadla 17.–18. stol.; typ prázdného vychloubala. ↩
Pozn. překl.: „Blagueur“ — vypravěč nehorázností, člověk, který blufuje nebo se vytahuje bez skutečného obsahu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „police-like“. ↩
Pozn. překl.: Frak (habit) — povinný společenský oděv džentlmena na večerní společenské události 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Chislehurst — vesnice v Kentu (Anglie), kde žila vyhnaná císařovna Eugenie a kde Napoleon III zemřel v roce 1873; centrum bonapartistické emigrace. ↩
Pozn. překl.: „Homme à la mer“ (franc.) — doslova „muž přes palubu“, tj. muž, který spadl do moře; obraz člověka ztraceného v citech, neschopného jednat. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“. ↩
Pozn. překl.: Paul de Cassagnac (1842–1904) se narodil v Paříži jako syn gaskoňského novináře Adolpha Graniera de Cassagnaca a Rosy de Beaupin de Beauvallon, kreolky z Guadeloupe (rozené v Basse-Terre); „kreolský“ tu míří na jeho snědý, exotický zevnějšek, zřejmě zděděný po matce (tento poslední závěr je úvahou redaktorů, ne doložený fakt). (Prameny: fr.wikipedia, „Paul de Cassagnac (1842-1904)“ a „Bernard-Adolphe Granier de Cassagnac“; Hist. & Généalogie Caraïbe, „Granier de Cassagnac, branche de la Guadeloupe“, ghcaraibe.org/articles/2013-art05.pdf.) ↩
Pozn. překl.: Tranche-montagne (franc., doslova „rozsekávač hor“) — označení komického chvastounského hrdiny, typ divadelního vychloubala, blízký postavě Matamora. ↩
Pozn. překl.: O stella argentea – „Ó stříbrná hvězdo“, neapolská píseň oblíbená v 19. stol. ↩