Neděle, 23. července 1876

Paul de Cassagnac.
Yssayevitch, nevida mě přijíždět do Ruska, telegrafuje mámě, která mi píše, že on a Löbbecke jsou moji skuteční věrní. Ano, to je pravda. Na Antonelliho již nemyslím — je nehodný a, díky Bohu, nemiluji ho. Ale jak špatně jednal a jaký je to nechutný člověk! Až do předevčírka jsem každý večer prosila Boha, aby mi ho zachoval věrného a zamilovaného a dopřál mi zvítězit. Bohu už o tom neříkám, ale Bůh ví, že se chci pomstít — i když se o to prosit neodvažuji. Pomsta není křesťanský cit, ale šlechtický: nechme zapomínání urážek sprosťákům. Ostatně zapomíná se na ně jen tehdy, když to nejde jinak.
Nesnesitelné horko nás drželo doma až do šesti. Pak jsme sešly k večeři a cestou jsem zahlédla Audiffreta zahloubaného do novin. Sotva jsme byly u stolu, řekla jsem to tetě, která o tom pochybovala natolik, že já sama si už nejsem ničím jistá.
Mouzayová píše, že Blanca uvidí zítra a že hodlá zítra večer v Opeře zařídit mé uvedení.
Četla jsem, pak jsem se kolébala ve snech, jejichž hrdinou není Antonelli, nýbrž anglický vévoda — idealizovaný Hamilton, tedy vdovec.
Těžké a horké počasí se k večeru proměnilo v déšť a my jsme se procházely po Bois de Boulogne v té nádherné svěžesti deváté hodiny, pak jsme se zastavily u Mouzayové. Paní de Mertensová se mě zeptala, co dělám s Římany.
„Posílám jim své prokletí," odpověděla jsem.
„Jak to?"
„Ano, je to nový nápad. S Římem jsem hotova."
„Ale má drahá," vykřikla hraběnka, „vaše místo je v Paříži!"
A znovu mluvila o prvním salonu v Paříži — k tomu prý stačí jen doporučení od Potapoffa na velvyslanectví, neboť „máte jmění a tohle dítě".
Ano, dopis od Potapoffa — který do Říma napsal, že pro naše uvedení do společnosti nemůže nic udělat, protože osobně nezná Uxkülla a to nespadá do jejich úředních vztahů. Ano, protože je tu ten proces.
[slova přeškrtnuta]
A ta dobrá žena mluvila o roli, jakou bych tu mohla hrát, o mém velkém přínosu pro bonapartistickou věc. Paní de Mertensová nehovořila o ničem menším než o tom, aby mě provdala za Napoleona IV.
Paul de Cassagnac je na venkově s Blancem. Zítra ve dvanáct mi o něm hraběnka podá zprávu.
Mohl by mě zde zdržet až do čtvrtka. Průtahy mě trápí. Musím jet do Ruska, ale nesmím promeškat příležitost poznat muže dne. Nebyla bych o tom více mluvila, ale protože má náhodná slova padla na úrodnou půdu a Mouzayová vzala věc vážně — budiž.
Řím... Paříž... scéna, zpěv... malování?
N... ne, ne. Rusko především! To je základ všeho. No tak! Když si hraji na moudrou, chovejme se rozumně. Nenechme se svést bludičkami fantazie.
Rusko především. Jen ať mi Bůh pomáhá.
Napsala jsem mámě. Tak, z lásky jsem venku a po uši v záležitostech. Jen ať mi Bůh pomáhá — a vše půjde dobře.
Kéž se za mě Panna Maria přimlouvá.

Poznámky

Pozn. překl.: Napoleon IV. (1856–1879) — syn Napoleona III. a císařovny Eugenie, bonapartistický pretendent francouzského trůnu. Zemřel mladý při vojenském tažení v Zululandu.