Sobota, 22. července 1876

Vida, zapomněla jsem říct, že jsme včera v Bois de Boulogne potkaly Lambertyeho s jeho věčným úsměvem — nicméně vzhledem k mému věku se usmívá trochu méně.
Konečně jsem viděla Berthu. Představila mě své matce, která byla velmi milá a ptala se na zdraví mámy, kterou nikdy nepoznala. Zůstala jsem u ní hodinu a ona mě pozvala dnes večer do cirkusu, kam půjde s otcem, sestřenicí, sestrou paní Yorkovou a slečnou de Toulé, sestrou roztomilého hraběte de Toulé, kterého jsem poznala ve Spa.
Na jaře jsou sobotní představení v cirkusu srazištěm celé smetánky; přesto bylo dnes večer skoro plno. Seděla jsem mezi Berthou a slečnou de Toulé, vyzáblou a ne zrovna mladou tmavovláskou. Pan Boyd je staroušek, o kterého nikdo nedbá. Ale matka a čtyři nebo pět dcer žily před pěti nebo šesti lety v Baden-Badenu na velké noze. V lázeňských městech jsou dobře známé, ale o jejich postavení v Paříži si nedělám jasnou představu. Ostatně jsou přijímáni skoro všude a u vod jsou ve společnosti toho nejlepšího a nejaristokratičtějšího ze všech zemí. Bertha byla představena u anglického dvora. Mají dům v Londýně — od nádherného sňatku Blanche Boydové, šestadvacetileté dívky, s lordem Pagetem, který se stane markýzem z Anglesey.
V každém případě jsem ráda, že je znám — jsou milí. Ostatně všichni moji známí jsou ke mně velmi milí.
Teta mě ve tři hodiny nechala u Berthy. Byt je blízko cirkusu, takže jsme tam šly pěšky, a stejně tak zpátky. Byla jsem v rozpacích, protože na ženskou společnost jsem málo zvyklá. Všechny ty ženy mě, přiznám se, překvapily, neboť specialitou Boydových jsou muži. Ale velmi mě posilovalo vědomí vlastní hodnoty co do tváře i toalety. Byla jsem oblečena jako v poslední den dostihů v Neapoli — obdivuhodná toaleta, za níž jsem dostala mnoho komplimentů, nemluvě o mých proslulých modrých pantoflíčkách. Co se týče obuvi — právě jsem vymyslela a dala si ušít střevíčky-bonboniéry: střevíček z bleděmodré kozinkové kůže je přišit k modrému taftovému váčku, do nějž se noha zasouvá jako do sáčku s bonbony; váček je nabíraný a přivázaný na kotníku a na lýtku množstvím malých modrých, růžových a stříbrných stužek. Je to originální, ale noze to nelichotí.
Připojil se k nám jakýsi pan de Nevím-už-co. A starý Boyd nás zavedl do cukrárny. Ne, představte si mě v kavárně na Champs-Élysées!
V cirkusu bylo mnoho pánů — „živé obrazy dánského ženského souboru lákají.“ Byl tam princ Odescalchi, bratr manžela krásné Muliterno. Na chvíli jsem si připadala jako v Římě.
Bertha patří do společnosti A.T.E. Pošlu jí její srdce.
Právě když jsme přišly ke dveřím čísla 33, zastavil se tam i kočár s tetou; rozloučila jsem se se společností, přijala od těch dam milá pozvání a nastoupila do kočáru.
Ale panuje strašné horko.
Ještě předtím jsme navštívily Mouzayovou — mluvila jsem s ní o Cassagnacovi, který mě velmi zajímá. Hraběnka, která se trochu pohybuje ve všech kruzích a měla jistý úspěch jako autorka fejetonů, zná pana Blanca, důvěrného přítele Paula de Cassagnaca a jeho sekundanta ve všech soubojích. Ale kvůli záletnické pověsti slavného bonapartisty jsem trochu nesmělá. Přesto — musím ho bezpodmínečně poznat, předem se mi líbí, nehledě na to, že se svými myšlenkami musím znát novináře, spisovatele a umělce. Všechny ty bouřlivé kruhy, nezbytné pro toho, kdo jako já hledá hluk a slávu.
Zjišťovala jsem, jestli je pan Blanc v Paříži. Je tady; napsala jsem to Mouzayové, která mu napíše.
Každopádně mám někdy neobyčejné nápady. Mám hromadu plánů ještě v zárodku, které brzy nabudou určité podoby — ale nepospíchejme.
Paul de Cassagnac.
Když Yssayevitch vidí, že do Ruska nepřijíždím, telegrafuje mámě, která mi píše, že on a Löbbecke jsou moji skuteční věrní. Ano, to je pravda. Na Antonelliho již nemyslím — je nehodný a, díky Bohu, nemiluji ho. Ale jak špatně jednal a jaký je to nechutný člověk! Až do předevčírka jsem každý večer prosila Boha, aby mi ho zachoval věrného a zamilovaného a dopřál mi zvítězit. Bohu už o tom neříkám, ale Bůh ví, že se chci pomstít — i když se o to prosit neodvažuji. Pomsta není křesťanský cit, ale šlechtický: nechme zapomínání urážek sprosťákům. Ostatně zapomíná se na ně jen tehdy, když to nejde jinak.

Poznámky

Pozn. překl.: „Haute gomme“ — dobový slang 70. let 19. stol. pro módní vyšší společnost. ↩
Pozn. překl.: „Souliers-bonbonnières“ — „střevíčky-bonboniéry“ (bonbonnière je krabička nebo sáček na sladkosti). Marie říká, že tento střih právě sama vymyslela a nechala zhotovit: modrý kozinkový střevíc připevněný k taftovému sáčku. Provedení je její vlastní, ale slovo bonbonnière je obyčejná francouzština, nikoli novotvar. ↩
Pozn. překl.: Živé obrazy (poses plastiques) — dobová, lehce lechtivá zábava, při níž umělkyně vystupovaly ve stylizovaných pózách napodobujících antické sochy nebo malby. ↩
Pozn. překl.: A.T.E. — Aglaé, Thalie, Euphrosine, tři Grácie: Mariin dívčí spolek, založený v neděli 9. května 1875 v Nice (stanovy spolku, 059.0689); stříbrná srdce s těmito iniciálami jako odznak dala zhotovit v dubnu 1876 (srov. záznamy z 3. a 4. dubna 1876). ↩