❦
Pondělí 10. července 1876
Ach, to jsem ráda — Binder je zaplacen. Ten dluh už nemáme.Lundi 10 juillet 1876
Den uběhl u zkrášlovatelů a potom v Bois. Byla jsem téměř veselá, protože si mě hodně všímali, ale to „hodně“ mi připadalo jako pramálo po poněkud příliš vřelých způsobech Italů.
La journée s’est passée chez les embellisseurs puis au Bois. J’ai été presque gaie car on m’a beaucoup remarquée, mais ce beaucoup m’a semblé bien peu de chose après les manières un peu trop expansives des Italiens.
Svěřila jsem své diamanty Melleriovi, který mi z nich udělá šperky podle módy — ne, podle mé módy.
J’ai donné mes diamants à Mellerio qui me fera des bijoux à la mode, non, à ma mode.
V hotelovém salónu jsem hovořila s Riceovou; naproti mně seděl vikomt Vigier, který si všude, ať jsem kdekoli, neomylně sedá naproti mně.
Au salon de l’hôtel j’ai causé avec Rice, ayant en face de moi le vicomte Vigier, qui se met invariablement en face de moi partout, dans quelque endroit que je me trouve.
„Co chce ten Vigier?“ řekla teta.
— Que veut Vigier ? dit ma tante.
Opravdu nevím, vždyť je starý a ženatý. Snad mu někdo řekl, že se vdávám — a lidé jsou vždycky zvědaví na ty, kdo se berou, stejně jako na ty, kdo mají zemřít.
Je ne sais vraiment pas, car il est vieux et marié. Peut-être lui a-t-on dit que je me mariais et on est toujours curieux de voir ceux qui se marient, comme ceux qui vont mourir.
Ta zatracená Gioia* v bílém! Jen ona a já jsme byly v bílém.
Cette fichue Gioia * en blanc ! Il n’y avait qu’elle et moi en blanc.
Rémy strávil večer u nás. Nejprve se hovor točil kolem mých půvabů a kolem věcí bezvýznamných, pak se z něj teta stáhla a listovala v knize, zatímco my dva jsme se pustili do vědecké debaty. To je moje slabost, vždycky u toho skončím.
Rémy a passé la soirée chez nous. D’abord la conversation a roulé sur mes charmes et sur des sujets indifférents, puis ma tante s’en est retirée et feuilletait un livre pendant que nous nous engagions dans une discussion scientifique. C’est mon faible, je finis toujours par là.
Rémy byl ve fraku, to mi připomnělo Antonelliho [Škrtnutá slova] pak mě Rémy vzal za ruku, políbil ji, stiskl ji… ale to není ono. Čím to tedy je, že je mi příjemný jedině Antonelli? Dnes večer například cítím, že kdyby byl Pietro nezávislý a velmi bohatý, zbožňovala bych ho.
Rémy était en habit, cela m’a rappelé Antonelli [mots rayés] puis Rémy m’a pris la main, l’a baisée, l’a serrée... mais ce n’est pas cela. D’où vient donc que je ne trouve agréable qu’Antonelli ? Ce soir par exemple je sens que si Pietro était indépendant et très riche, je l’adorerais.
Nepřičítejte ten cit nízké vypočítavosti, nýbrž tomuto: milujeme to, co je silné, svobodné, mocné. S penězi je člověk tím vším. Ale pomyslete na všechna ta drobná zklamání, malá rozčarování a pokoření sebelásky, jež s sebou nesou chudoba a závislost, jež tolik ochlazují lásku a ustavičně maří nejušlechtilejší city srdce. Pomyslete na všechny ty drobné pozornosti, které jsou tak rozkošné a které závislost a chudoba vylučují.
N’attribuez pas ce sentiment à un vil calcul, mais bien à ceci : on aime ce qui est fort, libre, puissant. Avec l’argent on est tout cela. Mais pensez à la multitude des petits désappointements, de petites déceptions, de froissements d’amour-propre qu’entraînent la pauvreté et la dépendance et qui refroidissent tant l’amour et tiennent constamment en échec les plus nobles sentiments du cœur. Pensez à toutes ces petites prévenances qui sont si délicieuses et que la dépendance, la pauvreté, excluent.
Pomyslete na vše, co mohou dát moc a bohatství. I ty nejnezištnější, nejpřísnější duše se dávají ovlivnit leskem a nádherou. Ani nejvznešenější duchové nejsou prosti té bezděčné úcty, kterou chováme k mocným… ale co to říkám? Právě tito duchové nejlépe chápou vše, co tu vykládám. Pomyslete, jakou radost, jakou pýchu bych cítila, kdyby mě Antonelli ze své lásky následoval do Nice, do Paříže! A on nemůže! A ještě tisíc jiných věcí — pomyslete, jak choulostivé je postavení, když se člověk bojí svést někoho k výdajům nad jeho poměry, přivést ho do tísně, ranit ho. Člověk je tak šťastný, může-li se tomu, koho miluje, ukázat obklopen vším myslitelným leskem; a tak ubohý, musí-li zůstat v ústraní, v tísni, v tísni!
Pensez à tout ce que peuvent donner la puissance et la richesse. Les âmes les plus désintéressées, les plus austères se laissent influencer par l’éclat, la magnificence. Les esprits les plus élevés ne sont pas exempts de ce respect involontaire qu’on porte à ceux qui sont puissants... mais que dis-je ? Ce sont ces esprits-là qui comprennent le mieux tout ce que j’explique ici. Pensez quelle joie, quel orgueil j’aurais si Antonelli, m’aimant, me suivait à Nice, à Paris ! Et il ne le peut pas ! Mais mille choses encore, pensez quelle position délicate lorsqu’on a peur d’induire quelqu’un dans des dépenses au-dessus de ses moyens, de le gêner, de le blesser. On [est] si heureux de se montrer à ce qu’on aime entouré de tout l’éclat imaginable ; on est si misérable lorsqu’on doit rester obscur, gêné, gêné !
A pak mezi mužem a ženou. Což to není štěstí, zahrnovat se navzájem pozornostmi, jemnými překvapeními, moci dát té, kterou milujeme, všechny ty věci, na něž mudrci shlížejí s nejvelkolepějším opovržením a které ve svém všedním materialismu tvoří blaženost tohoto světa — a vyhnout se přitom všem těm drobným třenicím, všem těm malým strádáním, jež tiše dráždí mysl, rozhořčují povahu a ponižují duši? Jen zkuste pracovat hlavou, když je tělo nemocné.
Et puis entre mari et femme. N’est-on pas heureux de s’entourer mutuellement de prévenances, de surprises délicates, de pouvoir donner à celle qu’on aime toutes ces choses que les sages regardent avec le plus magnifique dédain et qui, dans leur matérialisme banal, forment la félicité de ce monde, en évitant tous ces petits froissements, toutes ces petites privations qui irritent doucement l’esprit, aigrissent le caractère, avilissent l’âme ? Travaillez donc avec la tête quand le corps est malade.
Pomyslete, kolika trápení by mě byl ušetřil ten mrzký kov, po němž se stydíme toužit a jejž se stydíme ctít. Nerozdírala bych se tisícem pochybností — Antonelli mě miluje, je svobodný, je bohatý… a vidíte — kdepak! Ze strachu, že přijde o dědictví, váhá, trápí mě, opouští mě. Nemůže přijet! Je tam, ubohý a pokořený, podrobený svému otci: penězům.
Songez combien de peine m’aurait évité le vil métal qu’on a honte de désirer et d’honorer. Je ne me déchirerais pas par mille doutes, Antonelli m’aime, il est libre, il est riche... eh voyez, eh non ! De peur de perdre son héritage, il hésite, il me tourmente, il m’abandonne. Il ne peut pas venir ! Il est là, misérable et humilié, soumis à son père : à l’argent.
A jak je člověku bídně, když vidí toho, koho by chtěl milovat, pokořeného, bezmocného, poníženého!
Et comme on est misérable de voir ce qu’on voudrait aimer, humilié, impuissant, abaissé !
Ať se říká cokoli, ať se píší romány: moc a lesk (mrzké statky tohoto světa) obklopují toho, koho milujeme, jakousi svatozáří a způsobují, že téměř milujeme i to, co nemilujeme. A je tomu opravdu tak: navzdory křiku všech sentimentálních duší je jasně dokázáno, že i ti nejsilnější duchové se dávají ovlivnit zdánlivými statky — rámem. Ale nechme to stranou a pohleďme na věc z hlediska srdce.
On a beau dire, on a beau faire des romans ; la puissance et l’éclat (vils biens de ce monde) font comme une auréole à ce qu’on aime et font presque aimer ce qu’on n’aime pas. Tant il est vrai que, malgré les cris de tous les sensibilistes, il est clairement démontré que les esprits les plus forts sont sujets à se laisser influencer par les biens apparents : par le cadre. Mais mettons de côté cela et prenons la chose au point de vue du cœur.
Není to hrozné, být odloučeni z nesmyslného důvodu, snášet pochybnosti, nepřítomnost, smutek — a to kvůli penězům! Pohrdám jimi, penězi, ale připouštím, že jsou nezbytné.
N’est-ce pas affreux d’être séparé par une cause absurde, de souffrir les doutes, l’absence, la tristesse, et à cause de l’argent ! Je le méprise, l’argent, mais je conviens qu’il est nécessaire.
Když je člověk tělesně spokojen, má volnou mysl i srdce a může pak milovat bez vypočítavosti, bez postranních myšlenek, bez nízkosti.
Quand on est heureux physiquement, on a l’esprit et le cœur libres et on peut alors aimer sans calcul, sans arrière-pensée, sans vilenie.
Proč tolik žen milovalo krále? Protože král je ztělesněním moci všeho druhu a žena ráda vládne, ale potřebuje se opírat o někoho silného, jako se křehká, útlá rostlina opírá o strom.
Pourquoi tant de femmes ont-elles aimé des rois ? Parce qu’un roi est l’expression de la puissance de tous genres et que la femme aime dominer mais elle a besoin de s’appuyer sur quelqu’un de fort, comme une plante frêle et délicate s’appuie contre un arbre.
Hleďte! Miluji Antonelliho, a tou láskou každou chvíli otřásá hned nejistota, hned zase strach. Každou chvíli ji srazí k zemi raněná sebeláska a ponižuje ta hanebná závislost.
Voyez ! J’aime Antonelli, et cet amour est à chaque instant secoué tantôt par l’incertitude, tantôt par la crainte. A chaque instant aplati par l’amour-propre blessé, humilié par cette dépendance ignoble.
Mohla jsem ho velice milovat, mohla jsem chovat cit vyrovnaný, silný, trvalý — a místo toho mám jen jakési trápení, které mě nutí říkat jednou ano, jednou ne, které mě činí nejistou, nerozhodnou, zištnou, ubohou.
J’aurais pu l’aimer beaucoup, j’aurais pu avoir un sentiment égal, fort, durable et, au lieu de cela, je n’ai qu’une espèce de tourment qui me faire dire tantôt oui, tantôt non, qui me rend incertaine, indécise, mercenaire, misérable.
Ne, nepřičítejte mé jednání ohavné vypočítavosti! Nemiluji muže proto, že je bohatý, ale proto, že je svobodný, volný v každém svém hnutí. Chci bohatství, abych na ně už nemusela myslet, abych už nebyla podrobena té hrubé síle — nízké, ale nepopiratelné, ale nevyhnutelné.
Non, n’attribuez pas ma conduite à d’affreux calculs ! Je n’aime pas un homme parce qu’il est riche, mais parce qu’il est libre, franc dans tous ses mouvements. Je veux la richesse pour pouvoir ne plus y songer, ne plus être soumise à cette force brutale, basse mais incontestable, mais inévitable.
Otevírám ústa, abych mluvila dál, ale vše, co bych mohla říci, se vždycky zúží na tohle: dokonalé duševní štěstí může existovat jen tehdy, je-li hmotná stránka povahy uspokojena a nedává o sobě vědět jako prázdný žaludek.
J’ouvre la bouche pour parler encore mais tout ce que je pourrai dire se réduira toujours à ceci : le bonheur parfait moral ne peut exister que lorsque le côté matériel du caractère est satisfait et ne fait pas songer à soi comme un estomac vide.
Láska v nejvyšším stupni, vášeň přemůže všechno, ale jen na okamžik — a jak potom člověk ještě víc pociťuje vše, co jsem právě řekla!
L’amour au dernier point, la passion l’emporte sur tout, mais pour un instant seulement et comme on sent après davantage tout ce que je viens de dire !
To, co říkám, jsem nevyčetla z knih, nezakusila jsem to, ale ať všichni, kdo už žili, komu už není sedmnáct jako mně, odloží ten falešný stud, s nímž se takové věci přiznávají, ať se přiznají, ať řeknou, zda to, co se snažím dokázat, není pravda. Spokojí-li se někdo s málem, je to proto, že víc nepotřebuje, že nevidí výš, než co má.
Ce que je dis, je ne l’ai pas lu dans les livres, je ne l’ai pas éprouvé, mais que tous ceux qui ont vécu, qui n’ont plus dix-sept ans comme moi, mettent de côté cette fausse honte qu’on a d’avouer de pareilles choses et qu’ils avouent, qu’ils disent si ce que je tâche de prouver n’est pas juste. Si quelqu’un se contente de peu, c’est qu’il n’a pas besoin davantage, c’est qu’il ne voit pas au-dessus de ce qu’il a.