❦

Sobota, 1. července 1876

Pořídili pohled na vilu se mnou na balkóně.

# Samedi 1er juillet 1876

Každá uplynulá hodina je mi žalem. Čas plyne... a já plesnivím!

Chaque heure écoulée m'est un chagrin. Le temps se passe... et je moisis !

Vyšla jsem na chvíli na terasu ve svých biblických šatech¹ s Victorem, jemuž hlava dosahuje k mému lokti. Del Borgo a Danesi otočili hlavu — a po třech domech se otočili znovu. To mě pobavilo.

Je suis allée un instant sur la terrasse, en ma robe biblique, avec Victor dont la tête m'arrive jusqu'au coude. Del Borgo et Danesi ont tourné la tête et, passé trois maisons, retournèrent de nouveau. Cela m'a amusée.

Pak přišla Danilovová — a protože Antonov odcházel a neodvažoval se vstoupit, máma ho zavolala. Ten dobrý člověk byl celý nadšen. Obdivoval nábytek, pak mé obrazy — on i Danilovová se mnou mluví jako s Madonou.

Ensuite arriva la Daniloff et comme Antonoff s'en retournait, n'osant entrer, maman l'appela et ce brave homme en fut tout enchanté. Il admira les meubles puis mes peintures ; lui et la Daniloff me parlent comme à la Madone.

Sedla jsem k pianu a začala ruskou romanci — jak jsem zpívala, Antonov se zvedal na křesle a přerušil mě před koncem, vrhaje se k pianu s výkřiky nadšení vyvolanými mými hlubokými notami. Ach — kdybych dělala takový dojem na všechny — kdo ví? Ještě jsem to nezkoušela. Večeřeli jsme až do jedenácti hodin. A nyní jsem doma — smutná a unavená.

Je me mis au piano et commença une romance russe, à mesure que je chantais Antonoff se levait sur son fauteuil et m'interrompit avant la fin en s'élançant vers le piano avec des cris d'enthousiasme provoqué par mes notes basses. Ah ! si je faisais cet effet à tout le monde, qui sait ? Je n'ai pas encore essayé. Nous avons soupé jusqu'à onze heures. Et à présent je suis chez moi, triste et fatiguée.

Mám před sebou svou fotografii. Jsem oblečena mythologicky, ale velmi zakrytě — vidět je jen krk (ne ramena) a paže. Stojím před dosti vysokým nábytkem, o nějž se opírám oběma lokty lehce skloněna. Pravá tvář spočívá na obou rukou s propletenými prsty. Obličej je en face a oči — otevřené, vážné, téměř vyděšené — hledí přímo před sebe. Laurenti říká, že vypadám, jako bych říkala: „Tak tohle je život?!" Je to portrét-vizitkový formát.¹ Zítra ho pošlu do Říma.

Je tiens devant moi ma photographie. Je suis habillée mythologiquement mais très couverte, on ne voit que le cou (pas les épaules) et les bras. Je suis debout devant un meuble assez haut, sur lequel j'appuie les deux coudes en me penchant légèrement. La joue droite est appuyée sur mes deux mains avec les doigts entrelacés. La figure est de face et les yeux ouverts et sérieux, presque effrayés, regardent droit devant soi. Laurenti dit que j'ai l'air de dire : - C'est ça la vie ?! - C'est un portrait-cabinet. Je l'enverrai demain à Rome.

Nepřítomnost „je největším ze zlů."¹ Vidí nové tváře... může na mě zapomenout — uvidět jinou... Ach — dobře — miluje-li mě tak lehce, není třeba se tím trápit. Ale tři měsíce jsou ohromně dlouhé... zvláště když člověk vidí hodně světa. Soudím podle sebe. Zapomene-li na mě tak rychle — je to láska, na níž si nemám vzpomínat. Ach — doufám, že mě dobře miluje.

L'absence « est le plus grand des maux ». Il voit des nouvelles figures... il peut m'oublier, en voir une autre... Oh ! bien, s'il m'aime aussi légèrement, ça n'est pas la peine de s'en soucier. Mais trois mois c'est énorme... surtout quand on voit beaucoup de monde. Je juge d'après moi. S'il m'oublie si vite c'est que c'est un amour dont je ne dois pas me souvenir. Oh ! j'espère qu'il m'aime bien.

Poznámky

Pozn. překl.: Šaty v biblickém stylu — volně splývající, draperiemi bohatě členěné, inspirované antickými a orientálními vzory. V 70. letech 19. stol. oblíbený umělecký styl, spojovaný s prerafaelity a orientalismem. ↩

Pozn. překl.: Portrait-cabinet (kabinetní formát) — standardní fotografický formát 10 × 14 cm, velmi rozšířený ve druhé polovině 19. stol. pro portréty a vizitky. ↩

Pozn. překl.: „L'absence est le plus grand des maux" („Nepřítomnost je největším ze zlů") — citát z La Fontaina, Bajky, IX, 2 („Dva holubi"). ↩

Předchozí záznam Přehled sešitu Další záznam