Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 21. června 1876

Až do odjezdu mám každý den hodiny zpěvu. Máma odjela do Monaka — teta zůstala, protože jsem jí řekla, ať zůstane; cítí, jak se nudím a trápím, a nikdy mi neodporuje.
Při večeři jsme uspořádaly jakýsi sněm, abychom rozsoudily, kteří muži jsou vinni a kteří ne. Teta nechtěla slyšet o mravní nevinnosti Pietrově a řadila ho mezi prostopášníky Říma. Probraly jsme je všechny jednoho po druhém. Doria a Bruschi byli prohlášeni za nevinné, zatímco Torlonia, don Alphonso, Belmonte, Pizzardi... Oh! Neboť existují muži nevinní — mravně, rozumí se. Jsou takoví, kteří jsou nevinní, ačkoli jsou tělesně zvrhlí — neboť nepoužívají žádných z těch malých lstí a velkých darebáctví jako pan Émile d’Audiffret, jenž vidí zlo všude, jenž do každého slova vkládá a v něm nachází druhý smysl, jenž si vypočítává i nejmenší gesta.
V souvislosti s Pietrem Antonellim přišla řeč na kardinála. Neboť Pius IX. je skutečně nemocen — již se mluví o jeho nástupci a místo volby je vybráno. Collignon něco tušila — a tak jsem se tvářila okouzleně a vyprávěla, jak se kardinál Antonelli stane papežem a já pak budu jeho neteří — jinak o tom nechci ani slyšet. Neteř papeže!! A kdyby se kardinál opravdu stal papežem, bylo by to pro mě velké neštěstí — nikdy bych se neutěšila, nikdy bych svým blízkým neodpustila, že dali podnět k pomluvám a zabránili mi stát se neteří papežovou! Ne — doufám, že nástupce Pia IX. se nebude jmenovat Jakub.
Collignon odešla na procházku do zahrady — sedla jsem si vedle Diny a začala tím, že jsem ohlásila, jak mě bolí hlava, což je pravda. „Opravdu,“ řekla jsem, „nechápu, jak je to s Antonellim.“ „Jak to?“ zeptala se Dina, jež to dobře věděla, ale chtěla vyvolat vysvětlení a potěšit mě tím, že bude udržovat hovor, o který jsem stála. „Nepřijíždí,“ řekla jsem. „Říkám ti, že je ještě v klášteře.“ „A proč?“ „Snad dluhy.“ „Ne, vše je zaplaceno.“ „Ach?“ „Ano, bezpochyby — ostatně v klášteře být nemůže, to jsou hlouposti.“ „A jestli ho zavřeli?“ „A proč?“ zeptala jsem se a hleděla jí do tváře. „Ví se — jeho rodiče vědí, že mě požádal o ruku a že měl přijet do Nice.“ „Přijede později, bezpochyby...“ „Věděl, že za měsíc jedu do Ruska — ten měsíc uplynul.“ „Tak to tedy nechápu.“ „Vždyť, má drahá, tak se nedělá nabídka jen tak do větru, chápeš...“ „Ano, ale...“ „Ale já vím... jen bych chtěla vědět, co jim napsali z Nice. Byla bych opravdu zvědavá...“
Teta, jež právě vstupovala, si dávala dobrý pozor neptat se: „Co?“, aby se uvedla do obrazu — tušila to dobře sama; klidně si sedla k oknu. „Ale co by jim mohli napsat?“ zeptala se Dina. „Nic,“ řekla teta. „Ne — stačilo by napsat pravdu. Skandální soud, skandály v Nice a nikde nepřijati. Ale už jediná z těch tří výtek porazí člověka do vznaku. Vy ovšem žijete mimo vše a v takovém městě jako Nice tomu nerozumíte — ale vážní, slušní lidé se na to dívají pohledem méně shovívavým.“ „Antonelli je ošklivý uličník, nejspíš se zdržel u kurtizán.“ „Ach, teto — hle, počínáte blábolit; takové věci se hodí říkat leda při večeři, před všemi.“ „Tak jestli je to tak, nestojí to za řeč! Je dokonce zbytečné vzpomínat na takové (jedno slovo), takové (jiné slovo).“ „Teto — vím dobře, že znáte více než já rozkošných výrazů jako ty, jichž jste právě použila; proto s vámi nechci soupeřit a říkat špíny je víc než zbytečné. Jen vám opakuji...“ „Nemohli napsat nic, nic neděláme.“ „Hle! hle právě — kdybyste něco dělaly, bylo by to lepší. Stačilo napsat pravdu — dala jsem vám tři hanebnosti a už jediná z nich dá slušným lidem k přemýšlení.“ „To není to,“ přerušila Dina, „Antonelli mohl přijet, kdyby chtěl, zvláště nyní.“ „Zvláště nyní — nemohl by.“ „Ach, má drahá.“ „Nejspíš si ho zavolali a řekli mu, že to nejde.“ „Neuposlechl by...“ „Dříve. Nyní je jinak — nyní je rozumný; nejspíš mu pohrozili vyděděním... a to je vážné... Vidíte,“ pokračovala jsem obracejíc se k tetě, „říkáte, že jsou takoví, kdo nikam nechodí a přece se žení; ale zůstávat doma z rozmaru nebo z nutnosti jsou dvě různé věci.“
„Ostatně vidíte dobře, že sňatek nevzejde — Antonelli není pro mě partií, to je známo; ale předpokládejme, že potkám slušného muže a celá ta historie se zopakuje? Dejte pozor, madam — nemíním snášet takové urážky kvůli vašemu chování!“ „Kvůli našemu chování!“ „Ano, kvůli vašemu chování. Nic mi nedáváte a berete mi vše! Způsobujete skandál!“ „Skandál!“ „To se ví — myslíte snad, že paní de Camprienová neví nic a nepůjde po celém městě povídat?“ „Oh!“ vykřikla teta triumfálně, „ať ti řeknou, ať ti máma řekne, co jsme řekli paní de Camprienové — řekli jsme, že odmítáme!“
„Madam, říkáte hlouposti. Chápu, že tu smutnou příhodu zamlčujete — dobrá; doma o tom nemluvíte a věříte, že se o tom nemluví, že paní de Camprienová si vše nechává pro sebe. A všechen ten povyk, který se v městě strhl — vždyť ona to řekla všem — a myslíte, že nezná konec, rozuzlení? Ale kdyby se něco podobného stalo slečně Skariatinové, nebo Boutowské, nebo Howardové, nebo Leechové — vy byste první křičela ze střech: hle skandál — byla odmítnuta svým snoubencem, byla opuštěna, nechtěli ji. Vy byste o tom mluvila — a doufáte, že se toho ostatní zdrží.“ „Ale tys mu nedala slovo.“ „Ne... ale to je jedno.“ „Řekla jsi mu za rok.“ „Ano — řekla jsem mu, že kdybych si ho brala, bude to za rok; ale neřekla jsem, že za rok mu dám souhlas. Čeká se rok pro jistotu. Ale jak chcete, abych říkala: za rok řeknu ano nebo ne. Ani Bruschetti to nechtěl, když jsem mu to řekla — a druhý den mi napsal a žádal aspoň slovo naděje, jistoty. Nepřijala jsem ho — ale neodmítla jsem ho — a chápete, že to stačí. Nechodit do společnosti — to ještě přijímám; ale snášet takovou hanbu! Větší pro mladou dívku neexistuje.“
Teta koktala cosi — neboť jsem se ohledně Antonelliho nikdy ještě nevyjádřila. „Myslíte, že je snadné takovou věc spolknout,“ říkala jsem se skloněnou hlavou, „nic mi nedáváte a vystavujete mě skandálu. Neboť je to hrozný skandál. Zamlčujete-li ho doma, ostatní vás nenapodobují. Vy jste první, kdo komentuje přerušení zásnub neteře Pattonových — a myslíte, že Pattonovi o nás nic nevědí a nemluví! Zavíráte oči a věříte, že vás nevidí. Ale vše to padá na mě — trpí tím má pověst! A co mi dáváte výměnou! Všechny vaše špíny mi padají na hlavu. Ach! myslíte, že je snadné to spolknout; člověk si nesmí dělat iluze — jsem skutečně a zcela skandálně opuštěna — a vy myslíte, že... Ach, Bože.“
Dina na mě hleděla s úžasem — neuvědomovala si, jak se na věc dívám, a nemohla se vzpamatovat z toho, že mě slyší líčit to ošklivé postavení tak, jak jsem o něm smýšlela — a jak o něm smýšleli všichni, aniž se to odvažovali říci i jen potichu. Teta nevěděla, co odpovědět, a sklopila hlavu.
Oh! ať tito hrubci jednou provždy pochopí pravdu! Se smíchem mluvím o klášteře a o smrti — mohla bych o tom jednoho dne mluvit beze smíchu. Ať mě neženou do zoufalství. Ať aspoň jednou v životě pochopí, že takto žít nelze — že nelze zanedbávat veřejné mínění, má-li člověk děti. Jim je vše jedno — ale já, já! Já, jež jsem nic neudělala — na mě vše padá!
Pohrdejte předsudky, marnivostí! Ale jednoduchý život! A jak žít! Mezi čtyřmi stěnami, stále, celý život! Šaty a... šaty! Vždyť koneckonců — proč se žije?
Proto, řeknete — abychom konali dobro, žili v klidu, dělali šťastnými druhé i sebe. A pak milovat čestného muže a být mu věrnou a jemnou ženou. Ach! chytám vás! Dobře, dobře... Ale když je mi tohle všechno odepřeno!
Nic, nic, nic! Nežádám lehkomyslný a světský život — snad po něm toužím, ale to nikoho nezajímá — chci jen obyčejný život jako všichni slušní lidé! To není nemožné!
Je snad zakázáno toužit po úctě a nenávidět, když se člověku plive do tváře!!!
Jsem bláznivá — ubíjím se tím, že dokazuji, co nikdo nepopírá. Nikdo to nezpochybňuje, a přesto se vrhám ze sebe samé, ze své kůže, abych hájila své stanovisko...
Je to vůbec moje stanovisko? Ne — je to stanovisko celého světa; je to věc tak přirozená, že se o ní ani nemluví.
Marně si cokoli říkám — nedokážu se smířit s tím, že ten skandál potkal mě. Kůže se mi svírá při pomyšlení, že mě všechny ty nicejské jazyky sdírají zaživa! Vím přece, že se o mě lidé bohužel zajímají — a vždycky zajímali!
Je to možné? Skandály a bezstarostnost jiných jim samým nijak nevadí — ale na mě to vše dopadne, právě na mě! Na mě, která jsem se v myšlenkách od toho všeho izolovala a která jsem si, bláhová, myslela, že jsem skutečně v ústraní.
Ale já to nechci snášet! Ale kam jít? Co dělat? Je možné, že jsou mi kvůli tomu uzavřeny všechny cesty?
Ach! Proč toto prokletí! Ó Bože, ó Ježíši, ó Panno Maria, smilujte se nade mnou — nebo nechte mě zemřít.

Poznámky

Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876) — státní sekretář papeže Pia IX., strýc Pietra Antonelliho. Pius IX. byl tehdy velmi nemocen a zemřel v únoru 1878. ↩
Pozn. překl.: Jakub (franc. Jacques, it. Giacomo) — kardinálovo křestní jméno. Pius IX. zemřel roku 1878; kardinál Antonelli zemřel ještě před ním, v listopadu 1876, jen několik měsíců po tomto zápise. ↩