Úterý, 20. června 1876

Tím, že jsem se zaměstnávala, jsem zahnala zahálčivé snění.
Dokončila jsem portrét Collignon — při tomto posledním sezení dorazil Bihovetz s celou mou rodinou. Zdá se, že než jsem si parte vyzvedla, padlo do rukou Pattonovým. To je rozrušilo až do hloubi útrob — stará Pattonová poslala do lékárny, ke krejčové a ke knězi zjistit, kdy bude pohřeb; ale protože všichni tři řekli, že nikdo nezemřel, šla se dokonce vyptávat našich sluhů — a Ambroise odpověděl, že slečna Dina je nejen živá, ale že jí „dokonce chřest“. To způsobilo strašlivý rozruch — ale protože jsem se smála, zabořená v křesle, dal se do smíchu i generál a vykřikoval, že o takové žertovné mystifikaci ještě neslyšel. To překonává veškeré triky, jež zná — jak je to možné! Sama Dina šíří zprávu o své smrti a lidé jí věří. Ta veselost nakazila všechny a večeře proběhla bez domácí hádky.
Večer jdeme všichni na promenádu. Já, Dina, teta, Bihovetz a Walitský. Bihovetz je rozkošný člověk — vše ho baví, směje se a rozesmívá druhé. Dina nahlas žádá Galulu — jdeme pěšky až na place Masséna a tam nasedáme do fiakru. Jako pravé nicejské švadlenky — bez klobouků. Hasford, jenž je korektní člověk, byl z toho bezpochyby pohoršen.
Ten zatracený Rumpelmayer je zavřený! Spokojujeme se s limonádami u Maison Dorée, jež nám přinesou do kočáru — pak se vydáváme znovu na promenádu nocí tak krásnou a tak čistou, že je člověk celý radostný.
A jakmile jsme doma, generál si sedá ke klavíru a já zpívám. Do tohoto večera mě nikdy dobře neslyšel. Po tažené notě v Mignon přijde jiná, kterou je třeba držet co nejdéle — a jak jsem se nořila do absolutního piana onoho fortissima, Bihovetz otvíral oči dokořán a díval se na má ústa.
Když jsem dozpívala a tón odumřel, vzal mi ruce a upřímně mi blahopřál. Sama jsem cítila, že jsem dokázala téměř něco nadpřirozeného.
Ostatně dnes ráno byl Cresci celý překvapený, když ve mně objevil hlas, dikci a cit, spojené s tím nejpřesnějším sluchem. V Rusku mě budou nutit zpívat — je tedy prozíravé připravit s Crescim několik kusů. Rozumí se samo sebou, že chci vážně studovat pro jeviště. Jistě si vzpomínáte, že to byl vždy můj sen — neboť je to skvělá cesta, jak si vytvořit onu slávu, po které toužím. Ano, ale je to tak dlouhé! Nejméně dva roky. Nejsem silná — je třeba usadit hlas a hodně se šetřit.
S jakýmsi divokým uspokojením jsem na sobě pozorovala příznaky plicních nemocí. Už je nechci! Ten skvostný hlas, ten nebeský dar, ten neocenitelný drahokam, ta božská milost — nemám právo ho ztratit, nepatří mi. Stejně jako se musím nechat vytesat nahá, musím šetřit zdraví, abych mohla zpívat.
Laurenti mi nelichotil, když řekl, že mám hlas sympatický, vysoké stříbrné noty a basy sametové — hlas, jenž „uchopí duši“; nelhal — neboť nemilosrdně vypočetl veškeré nedostatky mého zpěvu a dodal, že tento hlas ještě není zcela vyzrálý.
Tento skvostný zdroj, tato královská náhrada mi uchvátily duši. Nemohu než rozkvétat jako květina na slunci a děkovat Bohu.
Zpívala jsem serenádu z Don Pasquale, tři ruské romance, slavnou Povera Maria od Fortiho (tato píseň, zpívaná autorem, rozplakala všechny římské dámy). La Riconosenza — skvostná árie, v níž mohu předvést svých dvacet tónů — to jest tři oktávy minus dvě noty. Přidejte k tomuto rozsahu sílu, pružnost a...
Nuže — nikdo neřekne, že šetřím skromností. Nevadí. Vím, co říkám. Sňatek by rázem ukončil veškeré tyto myšlenky o jevišti a slávě. A... snad dokonce vše je k nejlepšímu. Nejsem tak bláhová, abych zanedbávala svůj hlas. Pokusím se přivést otce a zařídit nám snesitelný život — abych vydržela čekat, uchovala si zdraví a nemusela se vdávat tak brzy... leda — chápete — by to byl Hamilton nebo král... pak...
Moji nemají rádi, když mluvím o Antonellim a své lásce k Římu...
Protože mám v povaze hnát se za tím, co prchá, a viděla jsem, že se tomu hovoru chtějí vyhnout, odvážila jsem se říct, že mě nelze soudit ani podle chování s Bruschettim, ani podle chování s Antonellim — jeden mi byl odpornější než ostatní, druhý mi byl milejší než ostatní.
„Antonelli je dítě,“ pospíšila si říct teta s uhýbajícím pohledem.
Dítě, dítě — ale pravda je, že jsem se s tím dítětem pořádně pošpinila. Ach! kdybych věděla, že skandál není velký — že se o tom nemluví, že se o tom příliš nemluvilo, že nebyl zveřejněn hanebný rozpad zásnub — vůbec bych se netrápila.
Oh! doufám, že nenastal veškerý ten rozruch, jehož se bojím — a přesto Divoch a Lev, a jeho přátelství s Tygrem — to všechno nic dobrého nevěstí.
Ostatně vrátím-li se do Říma náležitě, vše se smaže.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Tygr je Torlonia.
Ó, můj hlase! Nad kolika věcmi a lidmi mi pomůžeš triumfovat. Triumf jeviště je vševládnost — je to nadvláda — je to božství.
Bože, odpusť mi mou pýchu.

Poznámky

Pozn. překl.: Fingované parte — viz zápisy z 10. a 14. června. ↩
Pozn. překl.: Rumpelmayer — proslulá cukrárna a čajovna v Nice, oblíbené místo setkávání. ↩
Pozn. překl.: Maison Dorée — restaurace na promenádě v Nice. ↩
Pozn. překl.: Árie „Connais-tu le pays“ z opery Mignon (1866) Ambroise Thomase, kterou Marie v tomto období opakovaně zpívá. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Mariinu ambici stát se sochařskou modelkou pro akt — pro ni výraz estetické a umělecké odvážnosti, nikoli pudovosti. ↩
Pozn. překl.: „Don Pasquale“ — komická opera Gaetana Donizettiho (1843). ↩
Pozn. překl.: Doslova „Ubohá Marie“ — sentimentální italská romance. ↩
Pozn. překl.: Doslova „Vděčnost“ (it. riconoscenza; Marie píše „Riconosenza“) — oblíbená italská salónní píseň té doby. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Voltairova Candida a proslulou větu doktora Panglosse („vše je k nejlepšímu v tom nejlepším z možných světů“). ↩