Neděle, 18. června 1876 – pondělí, 19. června 1876

Píši o včerejšku. Včera byl velký den pro pana Čokoládu [Škrtnutá slova], který byl u prvního svatého přijímání. Dostal padesát franků a kapesní hodinky s řetízkem. Čokoláda se prochází v rozepjatém kabátku a vrhá na Triphona vítězoslavné pohledy — Triphon je totiž dospělý muž a hodinky nemá, protože je prodal, aby měl na hru. Ambroise, Félix, Marie, Anne, Triphon [Škrtnutá slova] a kuchař mu je závidí — Amélie právo ještě nemá — a Čokoláda triumfuje. Čokoláda je šťastný člověk. Beru si ho natrvalo za osobního sluhu.
Vyšly jsme se podívat na průvody; v tom od Saint-Étienne byl Čokoláda s největší svící, jakou bylo možno sehnat. U hudby vidíme Hasforda a vracím se unavená. Dokonce ani Galula!
Byla jsem unavená a smutná a chystala jsem se jíst jahody se šlehačkou, když ohlásili hraběte Laurentiho — nestačila jsem říct ne, on už vstupoval — byla jsem oblečená hůř než v županu a vlasy celé rozpuštěné. Otevřela jsem okno a vyskočila do zahrady. Viděl jen dvě nohy a kousek bílé vlečky.
Rychle jsem si běžela obléknout své olympijské šaty, jež jsou bez korzetu ještě hezčí; co do účesu — ten obvyklý: vlasy kolem hlavy a dvě velké přirozeně zvlněné kadeře vpředu — jako Kapitolská Venuše.
Mluvilo se o Saetonovi. Přiměli mě zpívat.
O půlnoci jsem šla nahoru a Dina přišla večeřet se mnou, zatímco Amalia vyprávěla příběhy. Tato dívka ujišťuje, že na světě nejsou muži, kteří by milovali s takovou stálostí, zbožňováním a úctou jako Římané.
Snadno uznáte, že mě to nesmírně zajímalo. Ostatně když jsem zůstala sama, šla jsem nejprve zamknout dveře, pak otevřít komodu a vzít portrét.
Je to stále podivnější — nemohu se od toho odtrhnout — ty tak jemné a hluboké oči mě přitahovaly neodolatelně; a nakonec jsem přitiskla na tu podobiznu rty zamilované a třesoucí se s takovou láskou a vášní, s jakou jsem se ho nikdy, nikdy neodvažovala líbat — bála jsem se — snad proto nepochopil, co jsem cítila. Zdálo se, že se portrét oživuje; hleděla jsem na něj, zabořená v křesle, rozjitřená, opojená, zamilovaná... Pak jsem zavřela oči, abych přešla do jiného života — věděla jsem dobře, že bych nedokázala napsat slovo. Z tohoto vytržení mě probudilo, když na věži odbily dvě.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Mí dobří přátelé, naučte se jednou provždy: kdo opravdu miluje, nemění se podle počasí, hodiny ani nálady.
K čemu je tedy vůle, sympatie — nemohu-li ho přitáhnout k sobě! Je možné, že na mě zapomněl! Jak to — byl to on, kdo miloval, a je to on, kdo zapomíná, kdo opouští! Oh! ale — ale kdyby miloval, stačilo by napsat. Oh! Celou dobu mě tedy klamal! A, šílená hněvem, nejistotou a láskou, vrhla jsem se na kolena před postel, vzývajíc Boha s růžencem v ruce: Budu se šedesátkrát klanět jako v Římě — budu se modlit... Ale na páté kleknutí jsem se náhle zastavila: O co prosím Boha? Aby mi vrátil Antonelliho? Proč? Miluji ho natolik, abych mu obětovala své marnivé sny o budoucnosti? Ne, ale... Ne — musím odpovědět po pravdě. Miluji ho nebo nemiluji dost na to, abych byla jeho ženou a vzdala se svých plánů? Ne. Proč tedy? Pro zábavu? Abych uspokojila rozmar? Mohu po něm vroucně toužit — ale nesmím o to prosit Boha. Bůh by mě potrestal. Ale moje hrdost? Nezáleží — od téhle chvíle se již nemohu modlit. Měla jsem před očima Evangelium: „bude vám dáno podle vaší víry.“ Ano — Bůh by mi dal, protože jsem věřila — ale já sama jsem se neodvažovala prosit. Cítila jsem se nespravedlivá — a zároveň jsem trpěla — ale již jsem se nemohla modlit; a ležela jsem natažená na koberci ve stavu mravního i fyzického otupění, jež mě hrozně lámalo, jež mě ničilo.
Ulehla jsem poté, co jsem dlouze hleděla na svůdný portrét.
Celou noc jsem o něm snila. Dříve to bylo jen večer — dnes od rána: seděla jsem v jídelně a viděla skrze zdi a dřevo komody portrét v zásuvce.
Proč se tím zabývat? Proč mluvit o lásce? Proč nežít v klidu? Oh! ale nemohu — již nežiji, nemohu nic dělat. Oh! bída nad bídu! Ničím se tu, zatímco on se tam baví!
Nikdy mě nemiloval — byla to jen... zvířeckost! Oh! A já ho miluji, já se tak ponižuji.
Je to pravá láska, nebo představivost? Samota, nuda, vzpomínka na jeho žhavá slova... bezpochyby je to tím. Ostatně popírám lásku jako vážný cit, jenž znemožňuje každou myšlenku, každý čin, jenž pohlcuje všechny schopnosti a kalí všechny radosti. Podléhám jejímu vlivu, protože jsem sama, nudím se, jsem smutná. Oh! bude-li to pokračovat na cestách a v Rusku, snad tomu uvěřím — ale takhle... Ne, je to hanebné a... ostatně to tak není.
Jak by bylo možné, abych milovala právě toho, kdo mě miloval — koho jsem jen trpěla... A co když jsem ho milovala od prvního okamžiku? Necítila jsem to, protože mě nikdy nemučil — podvolil se hned... Proto jsem si to neuvědomovala.
Tak tohle je láska? Ne — nevím — je to jen nápad, rozjitřená fantazie. Uvidíme, uvidíme. Přiznala bych to, kdyby mi byl dal čas po něm toužit — ale ne — vyznal se hned. Takže i kdybych ho nyní milovala, nejsem si tím jista — protože tu je hořkost, znepokojení, hrdost, hněv.
Nerozumím ničemu z toho, co píši. Nejsem sama sebou. Musím odjet.
Oh! nevěřím si. Tak často jsem se mýlila — Audiffret, Torlonia, kdo ví ještě koho. Bojím se, že se zase mýlím. Ostatně kdo mě nutí přiznat se?
A přiznat co? Hloupost, hloupost — je to jako vždy, jako dříve. A přece — nikdy jsem nic podobného nepocítila... To je mi toho — vždyť jsem ani neměla čas, je mi teprve sedmnáct let. Ne... ostatně nechápu, co říkám, a pero píše tak špatně, že je to mučení.
„Amor otiosae causa sollicitudinis“ říká Publius Syrus — to jest: láska je předmětem nečinné úzkosti. Raději bych to přeložila takto: láska je úzkost způsobená nečinností.
Syrus říká mnoho absurdit — ale zde je něco pravdivého: „Amans ita ut fax agitando ardescit magis“. Milovník je jako pochodeň — čím víc se s ní mává, tím více hoří.
Dnes ráno jsem vzala všechny vhodné máminy šperky a ozdobila se jimi. Diamanty, perly, smaragdy, náhrdelníky ze Samazů ze Sibiře, korály, lapis lazuli, silné zlaté řetězy. Přenesla jsem to vše k sobě a až do večeře jsem zkoušela šaty a fantasticky se drapovala do zlatem protkávaných látek, které jsem koupila u Ben Sadouma — takže přišel generál a já nesešla dolů ho přijmout.
Collignon je podivná osoba. Copak si teď nevzala do hlavy, že se bude na všechny mračit!
Olga mi píše dopis plný Bibiho. Neodpovím jí.
Foster také píše.
Jen Antonelli nepíše. Ostatně pevně doufám, že už od něj žádný dopis nečekám.
Tak je to tedy takhle? Tak je to konec? Tak takovou cenu má láska? Tak jsem tedy podvedena... a kompromitována.
Ani postavení ve společnosti, ani možnost si ho vytvořit!
Je dvě hodiny — bdím — a proč? Abych se dívala na portrét.
Ostatně — poslyšte — kdo mě žene myslet na všechny ty hlouposti? Žijme v klidu a mysleme na Rusko.
Tak tedy musím mlčet a zapomenout na Antonelliho! Ne na člověka — na dobrodružství. Žijme a nemysleme na... na lásku. Proč tedy od rána myslet jen na večer, kdy jsem sama a mohu se volně dívat na tu italskou tvář a snít!
Ne — tedy takto. Nemysleme na nic — nechoďme vstříc... ďáblu. Přijde-li, snášejme ho — nemůžeme-li ho zahnat; ale pro Boha — nechoďme mu vstříc.
Dobrá. Ale tak jsem si zvykla mít vždy ďábla v hlavě, že se ho zbavit nemohu.
Ach! poslyšte — myslíte si, že je tak snadné polykat urážky jako tato. Budiž — je to urážka; ale není to důvod vymýšlet si lásky... Zahálka — co chcete? Fuj! stud! Zahálka!
Ale vlastně — na co má podle vás myslet dívka mého věku! Na to, aby mohla žít, jak se jí zlíbí. Ano — to je hlavní — ale nelze... člověk myslí také na to, co ho baví — nuže, baví mě láska a myslím na ni, tím hůř!
A pohrdají mnou! A nikdo mě nemiluje!
Chodit do společnosti — to je hlavní. Až budu jako každý jiný, nikdo se již neodváží mě urazit. Ano — to je obecně; ale konkrétně tu je Antonelli.
Ach, Bože! Dej mi poznat pravdu!
Hle — představuji si, že je zavřen. Co by na tom bylo divného. Copak nevyprávěl, že od svého odchodu z kláštera byl stále sledován dvěma agenty svého otce?
Ale proč by ho zavírali? Protože nechtějí, aby mě miloval? Protože jeho bratři nechtějí, aby si nejmladší sňatkem získal přízeň otce a kardinála?
Kdo ví?
Vždyť koneckonců — není možné, aby stále lhal? Nebyl by nic říkal rodičům — a ti by tudíž nepodnikli žádný krok. Opakuji to již po sté.
Ó tajemství — neboť tvrdošíjně vidím v tom všem tajemství.
Copak nemohu uvěřit, že když odpovědi z Nice nebyly uspokojivé, ti zatracení kněží mu zakázali mě milovat a on je poslechl?
A přece je to nejpravděpodobnější. Jaká je to tedy láska — jaký je to tedy člověk?
Myslel, že se sňatkem vymaní ze jha své rodiny — ano, řekl mi to.
Oh! jak toužím odjet — vzchopit se — skoncovat s tímto ubohým životem. Es sotia mortis numini, vita inglaris. Stále P. Syrus. Oh. Ano, je to pravda. Život neznámý, bez lesku a bez zásluh je horší než smrt.
A právě tento život mi dává hloupé myšlenky. Milovat — to je velmi dobré. Ale milovat ty, kdo vás nemilují a dělají vám hanebnosti! Milovat muže, jehož jsem nemilovala, když on mě miloval — milovat ho, když se tak chová!
A kdo ví — snad jsem ho milovala celou dobu.
Zbytečné úvahy — ztráta času, inkoustu a papíru.

Poznámky

Pozn. překl.: „Čokoláda“ (v originále „Chocolat“) — Fortuné, mladý černý sluha Bashkirtseffových (rejstřík Mon Journal, sv. 9: „Chocolat, nègre. Domestique des Bashkirtseff“; „Fortuné, surnommé Chocolat“, 055.0656). ↩
Pozn. překl.: Kapitolská Venuše — římská mramorová socha Venuše v Kapitolských muzeích v Římě. ↩
Pozn. překl.: Volná parafráze Mt 9,29: „Podle vaší víry ať se vám stane.“ ↩
Pozn. překl.: Latinský výrok Publia Syra (1. stol. př. n. l.), římského autora mravoučných sentencí. Volný překlad: „Láska je příčinou prázdné starosti.“ ↩
Pozn. překl.: Latinský výrok Publia Syra: „Milovník jako pochodeň — tím více hoří, čím více se s ním pohybuje.“ ↩
Pozn. překl.: „Samazes de Sibérie“ — pravděpodobně sibiřské kameny nebo šperky; přesný původ není jasný, ale odkazuje na ruské drahokamy nebo výrobky. ↩
Pozn. překl.: Latinsky; v tisku kurzívou jako „Es sotia mortis numini, vita inglaris“, zjevně zkomoleně (Marií, nebo při přepisu) z maximy Publilia Syra Est socia mortis homini vita ingloria — „bezectný život je společnicí smrti člověka“. Marie sama ji vzápětí vykládá: život neznámý, bez lesku a bez zásluh je horší než smrt. ↩