❦
Sobota, 10. června 1876
Ráno jsem plivala krev, ale zapomněla jsem na to, a kolem čtvrté hodiny jsem se chystala uklidit noty, když Dina přišla s nápadem, který jsem schválila celou duší i tělem — a celá oživlá jsem si přehodila bédouinskou pláštěnku1 přes své „Racheliny šaty“, jak říká Bibi, a nasadila hnědou čapku2, v níž jsem vypadala jako z nějakého obrazu — už nevím z kterého.Samedi 10 juin 1876J’ai craché du sang ce matin mais, l’ayant oublié, vers quatre heures je me préparais à ranger ma musique quand Dina vint me soumettre une idée que j’approuvai des mains et des pieds et toute ranimée je passai un bédouin par-dessus ma « robe de Rachel », comme dit Bibi, et mis une toque marron qui me donnait l’air de je ne sais plus quel tableau.
Diskutovaly jsme s Collignon o Dinině nápadu, když ta hloupá Marie bez varování uvedla Laurentiho dovnitř se slovy, že slečny jsou doma a že ho snad přijmou — a pak ke mně přišla říct, že „ten pán je tady“. Ustoupit nebylo kam, tím spíš že mě již zahlédl oknem; přijala jsem ho tedy spolu s Collignon a před jejím příchodem mi vyslovil několik pěkně formulovaných a dost živých komplimentů. Ohlásili kočár a vyšli jsme současně; zeptal se, zda nás večer zastihne.
Nous étions là à discuter avec Collignon sur l’idée de Dina quand cette bête de Marie, sans prévenir personne, fit entrer Laurenti en lui disant que les demoiselles étaient à la maison et qu’elles le recevraient peut-être et vint me dire que - « ce monsieur, il est là ». Il n’y avait pas à reculer d’autant plus qu’il m’avait vue par la fenêtre, je le reçus donc avec Collignon et, avant l’arrivée de celle-ci, il me fit plusieurs compliments bien tournés et assez vifs. On annonça la voiture et nous sortîmes en même temps et il me demanda si on nous trouvait le soir.
Sotva jsme nasedly do kočáru, Collignon se rozohnila proti Laurentimu — nenávidí ho tak, jako já nenávidím Bruschettiho. Přisuzuje mu veškeré špatné vlastnosti s takovým zápalem a přesvědčením, že to otřáslo i mým vlastním míněním o něm. Dlouho jsem nevycházela, ale nic jsem nepropásla — dokonce ani Audiffret tu není, odejel den poté, co jsem ho viděla.
A peine fûmes nous en voiture que Collignon s’enragea contre Laurenti, elle le déteste comme je déteste Bruschetti. Elle lui attribue toutes les mauvaises qualités avec tant d’ardeur et de conviction que mon opinion personnelle sur lui est tout ébranlée. Depuis longtemps je ne suis plus sortie mais je n’ai rien perdu, il n’y a même pas Audiffret qui est parti le lendemain du jour où je le vis.
Zašly jsme do knihkupectví.3 Dina vystoupila se mnou a vešly jsme celé rozesmáté. „Tisknete parte?“ zeptala jsem se vesele příručího. „Ano, slečno.“ „Tak mi jedno vytisknete.“ „Svatební?“ zeptal se příručí s úsměvem. „Ne, úmrtní,“ řekla jsem také s úsměvem. „Úmrtní! S takovými tvářemi!“ zdál se říkat ten člověk. „Ano, je to žert.“ „Ach, rozumím, buďte tak laskava a nadiktujte.“ Nadiktovala jsem: „Pan Babanine, paní Romanoffová, paní Bashkirtseffová a slečna Bashkirtseffová mají čest oznámit bolestnou ztrátu, jíž utrpěli odchodem slečny Diny Babaninové, zemřelé ve věku osmnácti let. Modlete se za ni.“ „Vytisknete dvě.“ „Za dvě to vyjde pěkně draho.“ „Inu, pane, lepší je takové parte vůbec nepotřebovat.“ A šly jsme do kočáru za Collignon, která po celou dobu protestovala proti tomuto pochmurnému žertu.
Nous sommes allées dans une librairie. Dina descendit avec moi et nous entrâmes toutes riantes. - - Vous imprimez des lettres de faire-part ? demandai-je gaîment au commis. - - Oui, Mademoiselle. - - Alors vous allez en faire pour moi. - - De mariage ? demanda le commis en souriant. - Non, de mort, dis-je en souriant aussi. - De mort ! Et avec de pareilles figures, sembla dire l’homme. - Oui, c’est une farce. - Ah ! je comprends, voulez-vous avoir l’obligeance de dicter ? Je dictai : Monsieur Babanine, Madame Romanoff, Madame Bashkirtseff et Mademoiselle Bashkirtseff ont l’honneur de vous faire part de la perte douloureuse qu’ils viennent de faire en la personne de Mademoiselle Dina Babanine, décédée à l’âge de dix-huit ans. Priez pour elle. - Vous en imprimerez deux. - Pour deux, ce sera bien cher. - Ah ! dame, Monsieur, il vaut mieux ne pas utiliser de pareilles lettres. Et nous allâmes retrouver Collignon en voiture qui n’avait cessé de s’opposer à cette lugubre plaisanterie.
My jsme usoudily, že to na Římany skvěle zapůsobí, neboť dopis je určen Antonellimu. Živě si představujeme, co se o tom bude povídat v Cerclu. A Collignon nepřestávala nesouhlasit a říkat, že se tím stavíme na odiv, že se o nás bude špatně mluvit, že se tím lidem připomínáme atd. atd. Sotva jsem se vrátila, pochopila jsem, že tento žert nelze při nynějších okolnostech provést s Antonellim — to by opravdu znamenalo žebrat o pozornost.
Quant à nous, nous trouvions que cela produirait un effet superbe sur les Romains car la lettre est destinée à Antonelli. Nous nous imaginons déjà ce qu’on en dira au Cercle. Et Collignon ne cesse de désapprouver et de dire que c’est se mettre en évidence, qu’on va en mal parler, que c’est se rappeler au souvenir de gens etc. etc. A peine rentrée, je compris que cette plaisanterie ne pouvait pas se faire avec Antonelli dans les présentes circonstances, ce serait en vérité mendier l’attention.
Vidíte mě u vytržení nad Epiktétem.4 Ta četba mi nesmírně prospívá. Co říkáte na toto: „Nemoc je překážkou pro tělo, ale nikoli pro vůli, pokud vůle nechce. Chromota je překážkou pro nohu, ale nikoli pro vůli. Říkej si totéž při každé příhodě; shledáš, že je to překážka pro něco jiného, ale nikoli pro tebe.“ A dále toto: „Když havran zlověstně zakráká, nenech se strhnout svou myšlenkou; rozliš hned v sobě a řekni: Nic z toho se mě netýká jako předzvěst; může se to týkat pouze mého těla, mého majetku, mé pověsti, mých dětí, mé ženy. Pokud jde o mě, vše je dobrým znamením, pokud chci; neboť ať nastane cokoli, záleží na mně, zda z toho vytěžím.“ To se přímo vztahuje k tomu, co jsem včera tak podtrhávala. „Byla bych žena, jíž na ničem nezáleží,“ řekla jsem, „neboť hledím na svůj život jako na věc, jež mi je cizí. Ale protože jsem do tohoto života vložila veškerou svou hrdost, veškeré štěstí a veškerou slávu, jsem velmi nešťastná, když tento život nejde tak, jak si přeji.“
Vous me voyez en admiration devant Épictète. C’est une lecture qui me fait un bien immense. Que dites-vous de cela ? - « La maladie est une contrariété pour le corps, mais non pour la volonté, si elle ne veut pas. Etre boiteux est une contrariété pour la jambe, mais non pour la volonté. Dis-toi la même chose à chaque incident ; tu trouveras que c’est une contrariété pour autre chose, mais non pour toi. » Et encore ceci : - « Quand un corbeau pousse un cri de mauvais augure, ne te laisse pas emporter par ton idée ; distingue aussitôt en toi-même, et dis : Dans tout cela il n’y a point de présage pour moi, il ne peut y en avoir que pour mon corps, ma fortune, ma réputation, mes enfants, ma femme. Quant à moi, tout est de bon augure, si je veux ; car quel que soit l’événement, il dépend de moi d’en tirer profit. » Voilà quelque chose qui se rapporte à ce que j’ai si souligné hier. - Je serais femme à ne me soucier de rien, ai-je dit, car je regarde ma vie comme une chose qui m’est étrangère. - Mais comme j’ai mis dans cette vie tout mon orgueil, tout mon bonheur, et toute ma gloire, je suis très malheureuse lorsque cette vie ne marche pas comme je le désire.
„Kdyby ti svěřili tvé tělo prvnímu příchozímu, rozhořčil by ses; a ty, když svěřuješ svou duši prvnímu příchozímu, aby ji svými urážkami znepokojoval a otřásal, za to se nestydíš?“ Skvělá úvaha! Ale poslyšte toto: „Nežádej, aby se dálo, co si přeješ; ale přej si, aby se věci dály tak, jak se dějí, a budeš šťastný.“ To je pro mě příliš stoické. Podle toho by člověk neměl nic chtít. Četla jsem to, obdivovala a otvírala oči dokořán, zatímco přede mnou Collignon a Dina jedly jahody.
— « Si l’on confiait ton corps au premier venu, tu serais indigné : et toi, quant tu confies ton âme au premier venu, pour qu’il la trouble et la bouleverse par ses injures, tu n’en as pas de honte ? » Voilà un raisonnement splendide ! Mais écoutez ceci : « Ne demande pas que ce qui arrive, arrive comme tu désires ; mais désire que les choses arrivent comme elles arrivent et tu seras heureux. » C’est trop stoïcien pour moi. A ce compte-là il ne faut rien désirer. Je lisais cela, admirais et ouvrais de grands yeux pendant que Collignon et Dina mangeaient des fraises devant moi.
Zaslechla jsem, jak se naši vracejí z Monaka, a šla jsem do pavilónu, abych je pokárala. Vrátila jsem se okouzlena. Dříve než se vydaly do onoho místa zkázy, navštívily mé matky paní de Wykerslooth; ta se zeptala, zda Sapogenikoffovy píší, a když se dověděla, že píší pouze Collignon, rozezlila se a rozhořčeně prohlásila, že paní de Mouzay měla naprosto pravdu, když říkala, že Marie dělá chybu, jestliže zanedbává svou dceru a tráví čas s těmi malými ničemnicemi, které se jí odvděčí jen nevděkem. To vyvolalo ujišťování o přátelství a Jeanne (chci ji tak nazývat, je to pohodlnější a tak ji nazýváme všechny) vyprávěla, jak se pohádala se Skariatinovou, která o nás šla špatně mluvit — řekla jí, že ona a její matka nás znají pět let (to je pravda) a velmi dobře vědí, kde bere ty špíny, které roznáší. Jeanne pak dodala, že máme v Nice jen tři nepřátele: Tutcheffovou, Skariatinovou a Boukowského. Ale že pokud tu bylo špatné mínění, bylo to před třemi lety — nyní se vše změnilo. Ujišťuje nás a prosí, abychom na podzim zašly na Prefekturu, a přísahá na čest své matky, že se tam mámě dostane jen poct, neboť paní prefektová je rozkošná, velká dáma a milá, a že jakmile tam přijdeme, vše se změní. Paní de Ballore je [Škrtnutá slova] příbuzná paní Darcyové, prefektové. Ani netušíte, jak mě Jeannino přátelství dojímá — neví, že si ve mně získala duši na věky věků oddanou.
J’ai entendu rentrer les miens de Monaco et vais au pavillon pour les gourmander. Je reviens ravie. Avant d’aller dans le lieu de perdition, mes mères ont été chez Mme de Wykerslooth, elle demanda si les Sapogenikoff écrivaient et, en apprenant qu’elles écrivaient seulement à Collignon, elle se mit en colère, s’indigna disant que Mme de Mouzay avait bien raison quand elle disait que Marie avait tort de négliger sa fille et de passer son temps avec ces petites drôlesses qui ne lui payeront que d’ingratitude. Ceci amena des protestations d’amitié et Jeanne (je veux la nommer ainsi, c’est plus facile et c’est ainsi que nous la nommons toutes) raconta comment elle se querella avec la Skariatine, qui allait mal parlé de nous, en lui disant qu’elle et sa mère nous connaissaient depuis cinq ans (c’est vrai) et savaient très bien d’où elle tenait les saletés qu’elle allait dire. Jeanne ajouta ensuite que nous n’avons que trois ennemis à Nice, Tutcheff, Skariatine et Boukowski. Mais que s’il y a eu mauvaise opinion, ça a été il y a trois ans, mais qu’à présent c’est tout changé. Elle assure et prie d’aller à la Préfecture en automne, jurant par l’honneur de sa mère que maman n’y sera que fêtée, car la préfète est une femme charmante, grande dame et gentille, et qu’une fois là, tout changerait. Mme de Ballore est [mots rayés] parente à Mme Darcy, la préfette. Vous ne sauriez croire combien la bonne amitié de Jeanne me touche, elle ne sait pas qu’elle s’est acquis en moi une âme éternellement dévouée.
Ale to není vše. Vypravovala jsem tetě o tom parte a o svých důvodech, proč je neposlat. „Ach, to je zcela pravda,“ řekla. „Ovšemže,“ řekla jsem, „chápete, že se to k muži, jako je Antonelli, nehodí. Nestojí to za námahu. Vypadalo by to, jako bychom po něm tolik toužily! Muž, který mě miluje špatně. Ale víte,“ pokračovala jsem, „že pliju krev a že se musím léčit.“ „Má drahá,“ řekl Walitský, „když budeš uléhat ve tři hodiny v noci, dostaneš všechny nemoci.“ „A proč si myslíte, že chodím pozdě spát? Protože nemám klid v duši. Dejte mi klid a budu spát v klidu.“ „Mohla sis ho zjednat, měla jsi příležitost v Římě.“ „S kým?“ „Tím, že bys byla utekla s Antonellim...“ „Ach, můj příteli Walitský, to je hrozné... A s takovým mužem jako Antonelli... pomyslete, co říkáte! Muž, který nemá ani přesvědčení, ani lásku, ani vůli. Jakou jste to řekl hloupost! Ach, ale opravdu!...“ A dala jsem se tiše smát.
Mais ce n’est pas tout. Je dis à ma tante la lettre de deuil et mes raisons pour ne pas l’envoyer. - Oh ! c’est bien vrai, dit-elle. - Sans doute, dis-je, vous comprenez que cela ne va pas avec un homme comme Antonelli. Cela ne vaut pas la peine. On aurait l’air de le désirer tant ! Un homme qui m’aime mal. Mais vous savez, repris-je, que je crache le sang et qu’il faut me soigner. - - Ma chère, dit Walitsky, si tu continue à te coucher à trois heures du matin tu auras toutes les maladies. - - Et pourquoi pensez-vous que je me couche tard ? Parce que je n’ai pas l’esprit tranquille. Donnez-moi la tranquillité et je dormirai tranquille. - - Tu pouvais la prendre, tu as eu occasion à Rome. - - Avec qui ? - - En te sauvant avec Antonelli... - - Oh ! mon ami Walitsky, quelle horreur... Et avec un homme comme Antonelli... pensez à ce que vous dites ! Un homme qui n’a ni opinion, ni amour, ni volonté. Quelle bêtise vous venez de dire ! Oh ! mais vraiment !... Et je me mis à rire doucement.
„Nepíše a nepřichází,“ pokračovala jsem, „je to ubohé dítě, kterého jsme přecenily, a se kterým jsme se zbytečně snížily. Ne, můj drahý, chápete — to není muž, a opravdu jsme se mýlily, když jsme si myslely jinak a ztrácely s ním čas.“ „Nedostaly jste depeši?“ zeptal se Walitský. „Ne, ale jak zněla vaše?“ „Takto: ‚Vyhrál jsem dva tisíce franků, kdy přijdete hrát spolu? Odpověď zaplacena.‘“ „My jsme nedostaly nic.“ „Oh! Oh! To je špatné.“ „Není v Římě, můj drahý, jistě ho poslali na venkov. Však jsem vám říkala, že nestojí za to se jím zabývat — ubohý hadr, kterého jsme přecenily, nic víc.“ Tato poslední slova jsem řekla se stejným klidem jako po celý tento rozhovor. Klidem, který pramenil z přesvědčení, že jsem mluvila pravdivě a spravedlivě.
— Il n’écrit pas, et ne vient pas, continuai-je, c’est un pauvre enfant dont nous avons exagéré l’importance et avec lequel nous nous sommes encanaillés inutilement. Non, mon cher, vous comprenez, ce n’est pas un homme, et vraiment nous avions tort de penser autrement et de perdre notre temps avec lui. - Vous n’avez pas reçu de dépêche ? demanda Walitsky. - Non, mais comment était la vôtre ? - Voici : J’ai gagné deux mille francs, quand viendrez-vous jouer ensemble ? Réponse payée. - Nous n’avons rien reçu. - Oh ! Oh, ! ça c’est mal. - Il n’est pas à Rome, mon cher, on l’a renvoyé à la campagne sans doute. Quand je vous disais que cela ne valait pas la peine de s’en occuper, un malheureux chiffon dont nous avons exagéré l’importance : pas autre chose. J’ai dit ces derniers mots avec le même calme que durant tout ce dialogue. Calme qui provenait de la conviction que j’avais d’avoir dit vrai et juste.
Vracela jsem se domů a v mém duchu se rozžehlo jako velké světlo. Konečně jsem pochopila, že jsem chybovala, když jsem dovolovala polibky a domlouvala schůzky dole u tajných schodišť — že kdybych nebyla chodila ani do chodby, ani jinam, ani nevyhledávala tête-à-tête, muž by ke mně měl více úcty a já bych neměla ani hořkost, ani slzy, ani stud. Vždy je třeba držet se svých zásad. Odchýlila jsem se od nich, chovala jsem se pošetile — z vábení novoty, z lehkosti, s jakou se má mysl vznítí, [poznámka] Paříž, 1877. Jak se mám ráda, že takhle mluvím! Jak jsem hodná.5 a z nedostatku zkušeností. Oh! jak jsem to nyní všechno dobře pochopila! A i Antonelliho rodina by se chovala zcela jinak, kdybych si zachovala svou obvyklou důstojnost — a neměla bych ani starosti, ani co si vytýkat. Člověk se nikdy nesmí nechat strhnout. Ach, mí dobří přátelé, co chcete — člověk je mladý a dělá chyby. Audiffret mě naučil, jak se chovat k mužům, Antonelli mě naučil, jak se chovat k nápadníkům. „Žít sto let — učit se sto let.“ Na vině není moje nezkušenost — to, co mě k tomu vedlo, je táž věc, kterou jsem tak trpce vyčítala Antonellimu v deníku minulou středu... Žár krve, elektrický proud, jenž mě prostoupil při styku s milostnými slovy toho muže. Oh! jak jasně vidím, oh! jak jsem klidná! A jak vůbec nepociťuji žádnou lásku!
Je rentrais chez moi et il se fit comme une grande lumière dans mon esprit. Je compris enfin que j’avais tort de permettre les baisers et de donner des rendez-vous au bas des escaliers secrets, que si je n’étais ni allée dans le corridor ni ailleurs, ni avais cherché les tête-à-tête, l’homme aurait plus de considération pour moi et je n’aurais eu ni dépit, ni larmes, ni honte. Il faut toujours se tenir à ses principes. Je m’en suis écartée, j’ai eu une conduite folle, provenant de l’attrait de la nouveauté, de la facilité qu’à mon esprit à s’exalter [annotation] Paris, 1877. Que je m’aime de parler ainsi ! que je suis gentille. et de mon peu d’expérience. Oh ! comme je viens de bien tout comprendre ! Et la famille d’Antonelli même agirait tout autrement si je m’étais conduite avec ma dignité habituelle, et je n’aurais ni ennuis, ni reproches à me faire. Jamais il ne faut s’exalter. Ah ! mes bons amis que voulez-vous. On est jeune, on fait des fautes. Audiffret m’a enseigné la conduite avec les hommes, Antonelli m’a enseigné la conduite avec les prétendants. - « Vivre cent ans, apprendre cent ans ». Ce n’est pas mon manque d’expérience qu’il faut accuser, ce qui m’a fait agir ainsi, c’est la même chose que j’ai si amèrement reprochée à Antonelli dans mon journal de mercredi dernier... La chaleur du sang, le courant électrique qui m’a traversée au contact des paroles amoureuses de cet homme. Oh ! comme je vois clair, oh ! comme je suis calme ! Et comme je n’éprouve aucun amour !
Když jsem vešla k sobě, nejdřív jsem poklekla a poděkovala Bohu. Oh! kdyby Jeannina slova byla pravdivá! Vše by dostalo jiný ráz, neměla bych se čeho bát, proč plakat! Bůh by mě konečně vyslyšel! Byla bych jako ostatní! Oh! jak bych byla šťastná, Pane Ježíši! Nyní jsem klidná ze všech stran. Otázka Antonelli je vyřešena, muka skončena. A ta druhá velká otázka. Nemohla jsem samým štěstím a vděčností vydržet na místě. Už ničeho nelituji, vidím, že nikoho nemiluji, konečně budu žít v klidu. V klidu! Nechápete, kolik radostí pro mě skrývá toto slovo! Bůh mi pomáhá. Bůh mě vidí, Bůh mi posílá útěchu ústy drahé Jeanne. Je to konec! Melancholie, nuda, smutek — pryč ode mě! Budu každý den vycházet, být veselá, doufat. Je to konec! Ach, jsem šťastná — ach, jsem u vytržení...6 Zpívám Mignon a mé srdce je tak plné, že nevím, kam se podít. Jak je krásný měsíc, když se odráží v moři, jak je Nice rozkošné! Miluji celý svět! Všechny známé tváře mi táhnou před očima, vlídné a usmívající se.
La première chose que je fis en entrant chez moi fut de me mettre à genoux et de remercier Dieu. Oh ! si les paroles de Jeanne étaient vraies ! Tout changerait d’aspect, je n’aurais plus rien à craindre, rien à pleurer ! Dieu m’aurait entendue enfin ! Je serais comme tous les autres ! Oh ! que je serais heureuse, Jésus Seigneur ! Me voilà calme de tous côtés. La question Antonelli est éclaircie, les tourments terminés. Et cette autre grande question. Je ne me trouvais pas de place de bonheur et de gratitude. Je ne regrettre plus rien, je vois que je n’aime personne, je vais enfin vivre tranquille. Tranquille ! Vous ne comprenez pas ce que ce mot renferme de joies pour moi ! Dieu me secourt. Dieu me regarde, Dieu m’envoie une consolation par la bouche de la chère Jeanne. C’est fini ! Mélancolie, ennui, tristesse, loin de moi ! Je vais sortir tous les jours, être gaie, espérer. C’est fini ! Ah ! son felice « Ah ! son rapita... Je chante Mignon et mon cœur est si plein que je ne sais où me mettre. Que la lune est belle reflétée dans la mer, que Nice est adorable ! J’aime tout le monde ! Toutes les figures connues passent devant mes yeux, aimables et souriantes.
Je to konec! Vždyť jsem říkala, že to nemůže trvat.
C’est fini ! Je disais bien que cela ne pouvait durer.
Budu žít v klidu, pojedu do Ruska, což situaci ještě zlepší; možná přivedu otce do Říma, nebo tam pojedu až pozdě v zimě, podle toho, jak to bude s Nice.
Je vais vivre tranquille, j’irai en Russie, ce qui améliorera encore la situation, j’amènerai peut-être mon père à Rome, ou j’irai tard en hiver, cela dépendra de Nice.
Ó, díky, díky, Bože, nejsem toho hodna, odpusť.
O merci, merci mon Dieu, je ne suis pas digne, pardon.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bédouin“ — volný plášť s kapucí v arabském stylu, módní doplněk té doby. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „toque“ — přiléhavá čapka bez okraje. ↩
Pozn. překl.: Ve Francii tiskaři a knihkupectví běžně tiskli parte i oddací oznámení. Marie si objednává fingované parte pro Dinu — adresát má být Pietro Antonelli. ↩
Pozn. překl.: Epiktétos (50–135 n. l.) — řecký stoický filosof, původem otrok. Marie cituje jeho „Encheiridion“ (Příručka), přeložený do francouzštiny jako „Manuel d’Épictète“. Stoická myšlenka, že vnější události jsou lhostejné a záleží jen na naší vůli, rezonuje s Mariinou meditací o vlastním životě jako uměleckém díle. ↩
Pozn. překl.: Pozdější Mariina poznámka, připsaná v Paříži roku 1877 přímo do věty; ukazuje, že si deník s odstupem pročítala a komentovala. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ah ! son felice «Ah ! son rapita...“. Marie zpívá z opery Ambroise Thomase Mignon (1866) podle Goethova Viléma Meistera. ↩