Čtvrtek, 8. června 1876

Ach! Jak je horko. Cresci přišel — a domluvili jsme se na dnech a hodinách mých pěveckých lekcí. Filozofické knihy mě překvapují. Jsou to ohromující výtvory obrazotvornosti. Když jich přečtu hodně, časem si zvyknu — ale zatím se mi z nich tají dech. Co říkáte Fourierovi? A pak ten Jouffroyův systém: „Duše se šíří navenek pod tlakem vjemu, pak se vrací do sebe přitahujíc předmět.“ To je překvapivé — ale hloupé; podobně jako Emile d’Audiffret [sic]. Když mě přepadne horečka čtení, začnu zuřit — zdá se mi, že nikdy nepřečtu vše; tolik bych toho chtěla vědět — a hlava mi praská a znovu mě halí jakoby závoj popela a chaosu.
Nyní — právě jsem se vrátila; zůstala jsem hodinu s tetou, Dinou a Walitským a mluvili jsme o Římě, o kardinálech. Dina mi vypráví o mši, na které byla s matkou u Sv. Petra. Byl to velký svátek — a byl tam jeden velmi krásný a pózující mladý kardinál. Walitský hraje italský pochod; já zpívám katolickou modlitbu latinsky a nadchnu se tak, že nakonec říkám, že nelze náležitě milovat prostého muže, byť by byl princem. „Abych milovala, jak se patří, potřebuji krále nebo preláta — od monsignora až po papeže.“
Walitský mluvil o Pietrovi. „Je to podivné,“ řekla jsem, „že nepřijíždí a nepíše.“ „Ale on si myslí, že jsi v Janově.“ „Ne — ví dobře, že nemohu zůstat měsíc v Janově.“ „Zítra mu napíšu odpověď na dopis, který jste mi od něj přivezli.“ „Správně, můj milý — napište — aspoň budeme něco vědět.“ „Napíšu. Jak je Antonelli hloupý,“ řekla jsem po chvíli, „kdyby se byl stal knězem, byl by už monsignorem a brzy kardinálem.“ „On,“ řekla teta, „bude za pár let knězem — to je jisté.“ „Ano,“ řekl Walitský, „jeden ze tří synů — nemůže to být jinak. A bude to Pierre. Vždy byl určen pro Církev; a když byl malý, kardinál mu posílal místo hraček kadidelnice, kříže a medailky. A jednou mu poslal kompletní kněžský oděv ke sloužení mše. Dosud tato lákadla neuspěla — ale nepochybně nakonec povolí.“ Ostatně by mě to nesmírně těšilo — myslím, že jsem to tu již říkala.
Horácia čtu v šíleném spěchu. Paní de Wykerslooth mě zastihla, když jsem malovala a Collignon mi seděla modelem. Tato dáma odjíždí za dva dny za svým manželem do Belgie. Lituji ji — neboť ho nesnáší, jako já nesnáším Bruschettiho.
Oh! Když pomyslím, že jsou vyvolení, kteří se baví, pohybují, oblékají, smějí, tancují, klevetí, milují — vydávají se konečně všem rozkoším světského života — a já plesnivím v Nice!! Walitský je šťastný — tráví život lovem netopýrů foukačkou a krys s Victorem a Bagatellou. Ty tři Grácie zůstávají někdy celé minuty strnulé jako lovečtí psi nad stopou. Oh! Když pomyslím, že jsou blažení, kteří žijí — zatímco já tu jsem mrtvá!!
Jsem ještě dost rezignovaná — dokud, dokud nemyslím na to, že se žije jen jednou. Neboť pomyslete jen — žije se jen jednou, a ten život je tak krátký! Když na to pomyslím, šílím a mozek se mi bouří k zoufalství. Žije se jen jednou — a já tu drahocenný život promarňuji, schovaná doma, nikoho nevidím, sama, ubohá, smutná! Žije se jen jednou — a ten život mi ničí! Žije se jen jednou — a nutí mě ztrácet čas — nedůstojně! A ty dny, jež plynou, plynou bez návratu — a zkracují můj život! Žije se jen jednou! Musí být ten tak krátký život ještě zkracován, ničen, kraden — ano kraden — ohavnými okolnostmi? Ach, Pane!

Poznámky

Pozn. překl.: Charles Fourier (1772–1837) — francouzský utopický socialista; jeho filozofické systémy jsou rozsáhlé a bizarní. ↩
Pozn. překl.: Théodore Jouffroy (1796–1842) — francouzský filosof, eklektik; zabýval se psychologií a metafyzikou. ↩