Čtvrtek, 1. června 1876

Právě jsem se smála jako šílená. Jsou dvě hodiny ráno; dokončovala jsem večeři, když se modrý pětiramenný svícen překotil a svalil — a já jsem se ocitla v naprosté tmě. Ani zápalka! Musela jsem se obejít bez psaní i bez pití; měla jsem žízeň a třásla jsem se strachy, jestli se nepřevrhla i láhev château-margaux. Bylo třeba to zjistit — vyšla jsem z pokoje, prošla modrým pokojem narážejíc na veškerý nábytek a vstoupila k Dině.
„No tak!“ vykřikla. „Co se děje!“
„Má svíčka dohasla, nemám oheň! Dej mi zápalku.“
„Nemám žádnou.“
„To není možné!“
„Jednu mám.“
„Tak ji dej.“
„Tady.“
„Nech mě ji zapálit, bojím se, že se ti to nepovede.“
„Ne, ne.“
A při zapalování udělala nešikovný pohyb rukou — a celý příruční stolek, naložený skleničkami, karafami, džemy, mlékem, vodou, léky, se svalil na zem s příšerným rachotem.
Propukla jsem v smích a sedla si na nevím co; Dina také.
„A zápalka?“ vykřikla jsem zoufalá.
„Ještě jedna zbývá.“
Ale svíčka, celá namočená v různých tekutinách, se zapálit nechtěla a zápalku uhasila, praskajíc jako miniaturní salva.
„Ještě jednu.“
Běžela jsem pro svůj druhý svícen, ten jsme zapálily, ale když jsme viděly tu spoušť, jíž byl koberec posypán, daly jsme se znovu do smíchu ještě prudčeji — nejžalostněji nám připadala ta jediná svíčka v svícnu, jež svými zlověstnými paprsky osvětlovala ten obraz zkázy.
Přinesla jsem ze svého pokoje lopatku a začala všechno zametat ke krbu; přitom jsem si dělala soupis rozbitých věcí a představovala si, co by řekla teta, kdyby spatřila ty střepy a ty džemy plovoucí v tak smíšené tekutině, že to bylo celé… divné.
Mluvila jsem Audiffretovým hlasem a tónem — nevím proč — pak jsem si vzpomněla na Pietra.
„Dost, dost,“ křičela Dina a dělala mi nejkomičtější gesta zpod peřiny, „ty mě umoříš — a co řekne teta!“
„Oh! Ho! Ho!“
„Teta bude plakat. Ha! Ha! Ha!“
„Ho! Ho!“
„Uf.“
Vrátila jsem se celá smutná — takže než budu pokračovat, trochu si přečtu.
Tedy — tady jsem. Ráno jsem plakala, protože jsme neměli dvě stě franků, abychom je poslali Ferrymu, a ten mi neposílá objednané věci, které nutně potřebuji. To ještě scházelo — starosti s penězi. Nemohla jsem malovat, seděla jsem doma celá chladná a vyhaslá, pak jsem šla k Tolonovi pro zrcadla — a uvěříte? Byla jsem hezká a vypadala jsem čile. Neuvěřitelné.
V šest hodin přišel hrabě Laurenti; při večeři jsem kvůli dědečkovi seděla jako na žhavém uhlí, protože jako vždy říkal oplzlosti o Collignon a Barnolovi, na které ten starý blázen žárlí.
Pak jsme přešli do zahrady, do salónů. Prohlíželi jsme fotografie; byla jsem naprosto nepřítomná a jen náhodou jsem odpovídala a udržovala rozhovor — a upřímně řečeno ne nejhůř.
Když Laurenti narazil na Antonelliho portrét, dal se kritizovat tu tvář — poznal ho před pěti lety u Cessolových. Opravdu nevím, co měl proti tomu ubohému Pietrovi — tak zle ho ztrhal.
Až do půlnoci jsme pomlouvali bližní a recitovali verše.
Vidíte mě, jak lenivě sedím na divanu v kuřárně a recituji verše, zatímco mě Laurenti požírá očima. Byla bych velmi duchaplná, kdybych byla vdaná žena — neboť můj stav panny mi ústa příliš často zavírá.
Při listování v jedné knize vydané v Nice, jakémsi přehledu radovánek sezóny a portrétů známých osobností — L’hiver de Nice à Monaco — jsem narazila na několik řádků o sbírce šperků kardinála Antonelliho.
Ctižádost a marnivá ješitnost mi stouply — nebo spíše klesly — z hlavy do srdce, a tak tu sedím a okusuji si nehty ponížením, láskou a především nejistotou.
Telegrafovala jsem z Janova, poslala jsem květinu z Nice… a nic!
Mám snad věřit, že mě oklamal, že hrál komedii pro zábavu a aby ze mě vymámil ty polibky, jež mě pálí — věda, že jakmile odjedu, nebude se mít čeho obávat? Ne, ne — v takovém případě by o tom nemluvil se svou matkou a nikdo by ta šetření nepodnikal.
Bože všemohoucí! Pomohl jsi mi víc, než jsem si zasloužila, mnohokrát jsi mě vysvobodil z tísně, chránil a střežil jsi mě uprostřed epidemií (ve Vídni), v malých i velkých nebezpečích — Bože všemohoucí, buď dobrý, buď lepší, než si zasloužím, vnes světlo do mé ubohé mysli!
Antonelli je nepochybně zavřený nebo mimo Řím — jinak by mi odpověděl; zdvořilost, prostá zdvořilost to vyžaduje!
Kde je moje hrdost — kde ta jistota, kterou musí mít žena jako já?!
Bože, Bože, pro milosrdenství — dej, ať tato nejistota skončí, ať k dobrému, nebo ke zlému.
Stojí-li za tím Pietrovi rodiče, může mi přece odpovědět, říci mi něco.
Snad se neodváží… Ne — není v Římě.
Mohu myslet jinak, aniž bych se zbláznila vztekem?
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Není v Římě! A co na tom záleží! Copak mi nemůže psát odjinud?
na okrajiAnnotation de Marie
Copak neví, kde jsem.
na okrajiAnnotation de Marie
Šílenství, šílenství, bída!
na okrajiAnnotation de Marie
Šílenství.

Poznámky

Pozn. překl.: Château-Margaux — prestižní bordeauské víno, jedno z nejslavnějších francouzských vín. ↩
Pozn. překl.: Narážka na francouzskou dětskou říkanku „Au clair de la lune“ (Při světle měsíce), v níž se zpívá: „Ma chandelle est morte, je n’ai plus de feu.“ ↩
Pozn. překl.: „Sur des charbons brûlants“ — doslova „na žhavém uhlí“, tj. v krajně nepříjemné, trýznivé situaci, jako na trní. ↩
Pozn. překl.: „Fumoir“ — kuřárna, pánský salónek, kam svobodné mladé dívky obvykle nebývaly zvány. ↩
Pozn. překl.: „Manger des yeux“ — doslova „požírat očima“, tj. hledět na ni s prudkou žádostivostí. ↩
Pozn. překl.: Doslova „Zima od Nice po Monako“. ↩