Čtvrtek, 25. května 1876

Napsala jsem Domenice a odpověděla jsem Yssayevitchovi — u toho posledního jsem dbala na to, abych psala slova daleko od sebe, aby dopis vypadal delší.
V jedenáct hodin mě máma vzala do kostela a k obědu přišla Daniloffová a vyprávěla, že ji navštívil jistý pan Bonnet nebo Bonnin, přítel všech kněží a kumpán veškerého mnišstva, a žádal ji o adresu rodiny Bashkirtseff, aby se na ni mohl obrátit kvůli charitativnímu dílu — a zároveň kladl všechny myslitelné otázky, počínaje tím, zda jsou to tíž Bashkirtseff, jejichž slečna se měla vdát za Audiffreta. Daniloffová mu na vše odpověděla a přišla k nám, kde strávila celý den se svou malou Jeanne.
Velmi mě dráždí, jak moje matky hubují služebnictvo a jak dědeček bezdůvodně křičí.
Mám v kapse obálku s adresou a s růží uvnitř, ale kvůli dešti jsem nevyšla.
A pak mi cosi říká, že je po všem a že z toho vzejde jen stud a slzy. Co je přirozenějšího?
Říkají mi, že jsem do něho zamilovaná. Přála bych si, aby to byla pravda — mohla bych se pak vdát z lásky a bylo by rozhodnuto. Ale takto — jak si vzít Pietra, když Demidoff ze San Donata kupuje obrazy za pětatřicet tisíc franků!
Teď se spokojuji se saténovými pokoji a pěkným nábytkem — ale to jen prozatím. Žena s mým vkusem nemůže nemilovat obrazy, sochy, bronzy, diamanty, zkrátka krásné věci.
Ona to všechno potřebuje, já to všechno potřebuji; nemohu slyšet bez závisti, že ten a ten koupil ten a ten obraz nebo umělecký předmět — není to banální závist, nýbrž vrozené touhy bytosti s vkusem.
Jak se mohu spokojit se šaty! Hnus!
Když si vezmu Antonelliho, odsoudím se k doživotní průměrnosti. Na nejisté dědictví spoléhat nelze. A co kdyby Bůh, aby mě potrestal za všechny ty výpočty, dal Antonelliho jiné a udělal z něj milionáře, jak pravil Visconti? To by byl dobrý žert a zasloužila bych si ho, po pravdě řečeno.
Poslyšte, mluvím upřímně: Pietro mě miluje, řekl mi to a vím to, atd. atd. Část jeho lásky se přenesla na mě — ale nebyla jsem to já, kdo si ho všiml, ani kdo za ním běhal; zkrátka byl mi skoro lhostejný, a to tak, že k Audiffretovi jsem v srdci chovala mnohem víc než k němu. Bylo to v době, kdy jsem někoho hledala; někdo mě miloval, nechala jsem to plynout, byla jsem okouzlena a jsem dosud. Ať hledám a vzpomínám jak chci, nenalézám jediný okamžik, kdy by mi byl Antonelli zcela po chuti. Vždy jsem na něm nacházela něco k výtce — hned ruce, hned pomalou, lhostejnou, jezuitskou chůzi, hned pleť, hned... cokoli. Kdežto Audiffret mi dost často připadal dokonalý. Stručně: byla jsem zamilována do Émila, ať říkám cokoli — a když jsem přijela do Říma, hledala jsem někoho, kdo by mě rozptýlil, odškodnil, pomstil; kdo by ukázal mně i mým blízkým, že Audiffret nic neznamená. Proto jsem se pustila do hlásání velké lásky k cardinalinovi. Dokud jsem se nedozvěděla, že on mě miluje — tehdy... neříkám, že by mi byl lhostejný, lhala bych — ale tehdy... tehdy mě miloval a, jak jsem již řekla, jeho láska se na mě přenesla. A kdo ví? Snad ho miluji. Na Mariinu čest — nevím. Suďte sami podle mého jednání.
To bylo před třemi dny. Patton přišel k Daniloffové.
„Jistě víte,“ řekl jí, „že se slečna Bashkirtseff vdává za hraběte Antonelliho, vždyť je to rozhodnuto.“
Odpověděla, že o tom nic neví — načež slavný konzul dodal, že dělám chybu, když se nevdávám.
„Hezké ženy,“ řekl, „nejprve všemi pohrdají, opojeny svými úspěchy, a nakonec se vdají za ošklivce, na které by předtím ani nepohlédly.“
Ten drahý konzul — jen pohleďte na tu něžnou starostlivost! To je přesně ten, kdo bez vyzvání klidně pošle rozkošná dobrozdání. Doufám, že ví, co se dělá s lidmi, kteří prokazují podobné služby, a bude držet jazyk za zuby.
Nuže, co ještě říci? Ach ano — M. di Clavesana mi svěřil dopis pro M. de Laurentiho a dnes jsem ho odeslala.
Můj vlastní dopis mám v kapse. Tato obálka s mým rukopisem odeslaná z Nice mě může časem kompromitovat... bah! Stačí, když řeknu pravdu. Poslala jsem jen květ.
A přece jsem byla opravdu pohnutá, když toho dne přišel, v předvečer odjezdu. Právě mi řekl: „Buďte mou ženou.“ Zrudla jsem a nevěděla, kam se dívat.
„Nuže,“ řekla jsem, „nemluvme už o tom – odjíždím a je po všem.“
„Ne,“ zvolal s takovým vzepětím, po němž jsem dychtila již dlouho a jejž jsem si zoufale přála vidět po každé z vět, které jsem právě pronášela. „Ne,“ zvolal, „to není konec! Přijedu totiž do Nice. Mluvil jsem o tom s matkou. Vy přece chápete, že to takto nemůže trvat! Přijedu do Nice.“
„Ale,“ řekla jsem, „za měsíc jedu do Ruska.“
„Inu — učiním vše na světě, abych vás následoval.“
„Vzpamatujte se, pane!“
„Ne,“ řekl a usedl zpět, „nezlobte se. Kdybyste věděla, jak vás miluji.“
„Nechci o tom více slyšet!“
„Vždy — ale vy přece víte, že vás miluji; to jste uhádla, že ano?“
„Říkal jste mi to tolikrát.“
„Ano — ale pak jsem vždy říkal věci, abyste si myslela, že vás nemiluji. Nevím, proč jsem to dělal.“
Aniž si to uvědomoval, odpovídal na můj starý a tajný neklid z tónu, jakým mluvil po každém miluji vás.
„Dost, pane, odjíždím.“
„Ano — ale kdybych přijel do Nice...,“ ptal se.
„Nuže,“ řekla jsem, hledíc na koberec vlhkýma očima, „nuže přijedete-li do Nice, budete vítán,“ a bezděčně jsem ztišila hlas. V tu chvíli se zeptal, zda ho miluji, načež jsem mu nechala hlavu sklouznout na rameno.
Byla jsem při psaní poněkud rozrušená a trochu jsem to zamotala. Ostatně jsou to nepodstatné drobnosti — pár zapomenutých slov, nic víc.
Byla jsem tehdy šťastná — nikoli z lásky, ale z triumfu, neboť triumf to přece jen byl. Muž nemůže ženě prokázat větší čest, než když ji požádá o ruku.
Dříve jsem nechápala celý dosah tohoto počinu.
Proč to vše říkám? Abych dokázala, že Antonelliho nemiluji? To je zbytečné — pravdu musí každý vidět sám.
„Říkáte, že mě v Nice nepřijmou,“ řekl.
„Ano, říkám to.“
„Nenávidíte mě?“
„Řekla jsem, že vás moji rodiče nepřijmou jako nápadníka, a opakuji to — ale říkám vám, že jako známý budete dobře přijat. Jen si věci nepleťte, nemyslete si, že jsme vaši, protože jsme milí — moje matka je milá ke každému; nenechte se zmýlit tím, jak vás přijme.“
Neudělala jsem dobře, že jsem to řekla — a další věci podobného rázu?

Poznámky

Pozn. překl.: „Le compère de tous les moines“ — „compère“ naznačuje vychytralé spiklenectví, nikoli pouhé přátelství; tedy kumpán, pomahač. ↩
Pozn. překl.: „Une œuvre de bienfaisance“ — charitativní dílo; záminka použitá ke shromažďování informací o rodině. ↩
Pozn. překl.: Kníže Pavel Děmidov (1839–1885), nesmírně bohatý ruský průmyslník a sběratel umění, který se stal knížetem ze San Donata. ↩
Pozn. překl.: Cardinalino — italský deminutiv slova „kardinál“; Mariina přezdívka pro Pietra, odkazující na jeho strýce kardinála Antonelliho. ↩