Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 24. května 1876

Probudili mě v poledne právě ve chvíli, kdy se mi zdálo, že mě Mme Bueno objímá a blahopřeje mi k nadcházejícímu sňatku.
— Rychle, rychle, říká mi máma, pojď za Dinou.
Nadzvedla jsem „těžký saténový závěs modré barvy" a přešla v košili za Dinou.
— Antonelliové poslali zjistit úřední informace, říká mi náhle máma.
— Cože?
— Mme de Camprien právě odtud vyšla, pokračuje celá rozrušená máma, přispěchala mě varovat. Přijel k nim z Říma italský hrabě, jehož jméno odmítla prozradit; obrátil se na ně proto, že madame je Ruska provdaná za Francouze, který zná monsignora Zamboniho z Říma a může lépe než kdokoli jiný poskytnout veškeré myslitelné informace. Také mi řekla, že jí hovořil o jakémsi velkém veřejném skandálu kolem Paula, a prosila mě, abych jí sdělila, zda je to pravda, aby mohla případně uhladit hrany a zamezit tomu, aby onen hrabě šel pro informace k centrálnímu komisaři. Řekla jsem jí, že to není pravda; co se týče Georgese, to je člověk, který žije s dívkou a dopustil se hanebností, ale nás se to netýká.
— A dál?
— Říká také, že je pověřena zjistit můj názor na věc a sdělit jej hraběnce Antonelliové, protože mladí lidé jsou zajedno. O Pietrovi hovoří jako o zjevení — pomyslete, synovec kardinála, samého kardinála Antonelliho! Nadina (moje teta) vyšla ven, aby dala najevo pýchu a prohlásila, že by nikdy nesvolila.
Ostatně nic divného, řekla stará, vaše dcera je tak krásná! Manžel o ní napsal čtyřstránkový dopis — snadno si domyslíte, co psal; ostatně kdokoli se s ní setká, obdivuje ji. Je celá v jednom ohni, to je látka na klepy na dva měsíce; běží k Mme Korsakoffové, nepochybně aby jí to vylíčila, a do dvou hodin bude celé město na uších.
Poslouchala jsem ta nevázaná slova, celá úzkostná. Máma byla velmi dojatá a jen opakovala, jak byla Mme de Camprien oblečena, jaký měla slavnostní výraz, a jak sama, máma, byla překvapená a rozrušená — ona, která si myslela, že to celé není nic než dvoření, žert, nic vážného.
Ten hrabě přijel z Paříže z pověření osoby, jíž byl dopis adresován, a dnes odjíždí do Říma.
Když jsem dávala najevo starost, uklidňovaly mě slovy, že Camprienové říkali jen dobré věci.
— O tom jsem přesvědčena, řekla jsem — ale myslíte, že jsou tito lidé tak prostí? Myslíte, že se ptali jen hraběte de Camprien? Ach, madame, vy neznáte kleriky!
Tehdy se daly do žertování s velmi spokojeným výrazem.
— Prosím vás, nemluvte o tom, řekla jsem, stále více zachmuřená — z toho všeho nevzejde nic než nepříjemnosti a ponížení.
— Nu tak! řekly máma a teta, nu tak co na tom! My si je nepřejeme, nebudeme po nich plakat. Budou-li tropit hlouposti, obejdeme se bez nich!
— Och! řekla jsem hořce, tak tedy mluvíte! Odmítnout nebo přijmout je jiná otázka — ale snášet toto ponížení... Nepřerušujte mě! Veškeré ty nepříjemnosti a všechny mé žaly jsou jen fantazie, říkáte. Říkáte, že přestože nejsem ze společnosti, nic mi nebrání uzavřít výhodný sňatek a že to je nakonec vše, co je třeba. Souhlasím s vámi — jenže hle, mé fantazie mi brání uzavřít právě ten výhodný sňatek. Říkáte: škoda, obejdeme se bez toho. Ale co mi pak zbývá? Nemohu vycházet do společnosti a nemohu se vdát — tušila jsem, že mi v tom moje trápení zabrání, ale pak — co mi zbývá? Klášter? Nuže, odpovězte!
— Ale také, odpověděly, oni přece zjišťují informace! Měli by se zajímat jen o tebe!
— Ach, mámo, ach, teto, jak to mluvíte! Ani Lubimoff, ani Galula se jistě na nic nepůjdou ptát — ale ti nejsou pro mě vhodné partie! Kdežto ti, kdo mi vyhovují, věřte, postupovat budou jako Antonelliové!
Nenacházely odpověď a brzy jsem zůstala sama s Dinou a začala se tak tiše a tak opravdově naříkat, tónem tak zoufalým, tak klidným, tak rezignovaným, že mě začala utěšovat a já ucítila, jak mi stoupají slzy do očí.
— Pojedeš do Ruska, přivezeš svého otce, ten tě bude všude uvádět.
— Och, zkusím to, ale kašlu, jsem nemocná, zemřu.
— Musíš se léčit, říkala laskavě Dina.
— Nestojí to za to, hra nestojí za svíčku. Proč žít, když život je takový jako můj!
— Marie, dříve jsi měla úplně jiné názory, říkala jsi, že není nic krásnějšího než život a nic ošklivějšího než smrt. Já tě už nepoznávám!
— Dříve to bylo jiné, dříve jsem nevěděla nic, dříve jsem vždy doufala — ale teď... Víš, sama máma mi řekla, že o tom nemám ani snít.
— Ale přece!
— Počkej — řekla pravdu, ale vidouc můj žal, bude se mnou mluvit jinak, bude mě povzbuzovat, uklidňovat, slibovat — to vše jen proto, aby mě utišila pro tuto chvíli; bude slibovat na příští rok, abych alespoň zatím zůstala v klidu — a lhůta vyprší a bude zas totéž!
— Marie, přerušila ji nemocná svým zesláblým, utěšujícím hlasem, víš, co bych ti řekla?
— Ne, odpověděla jsem, ruce na čele.
— Staň se slavnou zpěvačkou — to dokážeš.
— Ach, to vím.
— Je to nejlepší z postavení.
— Ano — ale mám nemocné plíce. A co s tím!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie uvádí tuto frázi v originálu v uvozovkách, patrně cituje z románu nebo se ironizuje nad přepychovým dekorem pokoje. ↩
Pozn. překl.: „Arrondir s'il y a des angles" — doslova „zaoblit, pokud jsou hrany"; idiom znamenající uhladit, zmírnit nepříznivé informace. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), vatikánský státní sekretář Pia IX.; jeden z nejmocnějších mužů katolické církve. Pietro byl jeho synovec. ↩
Pozn. překl.: „Un phénix" — doslova fénix; idiomaticky výjimečný, nedostižný člověk. ↩
Pozn. překl.: Lubimoff a Galula — méně prestižní nápadníci, kteří by takové formální aristokratické prověřování rodinného původu neprováděli. ↩
Pozn. překl.: Stát se slavnou zpěvačkou byla jedna z mála cest k nezávislosti a společenské vážnosti dostupných ženám Mariiny třídy. Její plicní choroba to však znemožňovala. ↩