Čtvrtek, 25. května 1876

Napsala jsem Domenice a odpověděla jsem Yssayevičovi — u toho posledního jsem dbala na to, abych psala slova daleko od sebe, aby dopis vypadal delší.
V jedenáct hodin mě máma vzala do kostela a za obědem přišla Daniloffová vylíčit, že k ní přišel jistý pan Bonnet nebo Bonnin, přítel všech kněží a kumpán veškerého mnišstva, žádat ji o adresu rodiny Bashkirtseff z důvodu charitativního díla — přičemž zároveň kladl veškeré myslitelné otázky, počínaje tím, zda jsou to tíž Bashkirtseff, jejichž slečna se měla vdát za Audiffreta. Daniloffová mu na vše odpověděla a přišla k nám, kde strávila celý den se svou malou Jeanne.
Velmi mě obtěžuje to, jak moje matky hubují služebnictvo, a bezpříčinné výkřiky dědečka.
Mám v kapse obálku s adresou a s růží uvnitř, ale kvůli dešti jsem nevyšla.
A pak mi cosi říká, že je po všem a že z toho vzejde jen stud a slzy. Co je přirozenějšího?
Říkají mi, že jsem do něho zamilovaná. Přála bych si, aby to byla pravda — mohla bych se pak vdát z lásky a vše bylo řečeno. Ale takto — jak si vzít Pietra, když Děmidov ze San Donata kupuje obrazy za pětatřicet tisíc franků!
Teď se spokojuji se saténovými pokoji a pěkným nábytkem — ale to jen prozatím. Žena s mým vkusem nemůže nemilovat obrazy, sochy, bronzy, diamanty, zkrátka krásné věci.
Ona to všechno potřebuje, já to všechno potřebuji; nemohu slyšet bez závisti, že ten a ten koupil ten a ten obraz nebo umělecký předmět — není to banální závist, nýbrž vrozené touhy bytosti s vkusem.
Jak se mohu spokojit se šaty! Hnus!
Tím, že přijmu Antonelliho, odsuzuji se k průměrnosti navěky. Na nejisté dědictví spoléhat nelze. A co kdyby Bůh, aby mě potrestal za všechny ty výpočty, dal Antonelliho jiné a udělal z něj milionáře, jak pravil Visconti? To by byl dobrý žert a zasloužila bych si ho, po pravdě řečeno.
Dobře, mluvím upřímně: Pietro mě miluje, řekl mi to a vím to, atd. atd. Část jeho lásky se přenesla na mě — ale nebyla to já, kdo si toho všiml, nebyla to já, kdo za ním běžel; jedním slovem, byl mi skoro lhostejný, do té míry, že pro Audiffreta v mém srdci bylo mnohem více než pro něj. Bylo to v době, kdy jsem hledala někoho; někdo mě miloval, nechala jsem to plynout, byla jsem okouzlena a jsem dosud. Ať hledám a vzpomínám jak chci, nenalézám jediný okamžik, kdy by mi byl Antonelli zcela po chuti. Vždy jsem na něm nacházela něco k výtce — hned jeho ruce, hned jeho pomalou, lhostejnou, jezuitskou chůzi, hned jeho pleť, hned... cokoli. Zatímco Audiffreta jsem dost často shledávala dokonalým. Stručně: byla jsem zamilována do Émila, ať říkám cokoli — a přijedouc do Říma hledala jsem někoho, kdo by mě rozptýlil, odškodnil, pomstil; kdo by ukázal mně i mým blízkým, že Audiffret nic neznamená. Proto jsem se pustila do hlásání velké lásky k cardinalinovi. Dokud jsem se nedozvěděla, že on mě miluje — tehdy... neříkám, že by mi byl lhostejný, bylo by to lhaní — ale tehdy... tehdy mě miloval a, jak jsem již řekla, jeho láska se na mě přenesla. A kdo ví? Snad ho miluji. Na Mariinu čest — nevím. Suďte sami podle mého jednání.
To bylo před třemi dny. Patton přišel k Daniloffové.
— Jistě víte, řekl jí, že slečna Bashkirtseff se vdává za hraběte Antonelliho, protože je to rozhodnuto.
Odpověděla, že o tom nic neví — načež slavný konzul dodal, že dělám chybu, že se nevdávám.
— Hezké ženy, řekl, nejprve všemi pohrdají, opojeny svými úspěchy, a nakonec se vdají za ošklivce, na které by předtím ani nepohlédly.
Ten drahý konzul — jen pohleďte na tu něžnou starostlivost! Hle, člověk, který bez vyzvání může klidně posílat rozkošná dobrozdání. Doufám, že ví, co se dělá s lidmi, kteří se obírají takovými službami, a bude držet jazyk za zuby.
Nuže, co ještě říci? Ach ano — M. di Clavesana mě pověřil dopisem pro M. de Laurentiho, a já dnes ten dopis odeslala.
Co se týče mého vlastního dopisu, ten je v kapse. Tato obálka s mým rukopisem odeslaná z Nice mě může časem kompromitovat... bah! Budu muset jen říci pravdu. Poslala jsem jen květ.
A přece jsem byla opravdu pohnutá, když toho dne přišel, v předvečer odjezdu. Právě mi řekl: buďte mou ženou. Zrudla jsem a nevěděla, kam se dívat.
— Nuže, řekla jsem, nemluvme už o tom — odjíždím a je po všem.
— Ne, zvolal s takovým vzepětím, po němž jsem dychtila již dlouho a jejž jsem si zoufale přála vidět po každé z vět, které jsem právě pronášela. Ne, zvolal, to není konec! Protože přijedu do Nice. Mluvil jsem o tom s matkou. Vy přece chápete, že to takto nemůže trvat! Přijedu do Nice.
— Ale, řekla jsem, za měsíc jedu do Ruska.
— Inu — učiním vše na světě, abych vás následoval.
— Vzpamatujte se, pane!
— Ne, řekl a usedl zpět, nezlobte se. Kdybyste věděla, jak vás miluji.
— Nechci o tom více slyšet!
— Vždy — ale vy přece víte, že vás miluji; to jste uhádla, že ano?
— Říkal jste mi to tolikrát.
— Ano — ale pak jsem vždy říkal věci, které vás měly přimět myslet si, že vás nemiluji. Nevím, proč jsem to dělal.
Aniž si to uvědomoval, odpovídal na starý a tajný neklid, který jsem chovala ohledně tónu, jejž přijímal po každém miluji vás.
— Dost, pane, odjíždím.
— Ano — ale kdybych přijel do Nice..., ptal se.
— Nuže, řekla jsem, hledíc na koberec vlhkýma očima, nuže přijedete-li do Nice, budete vítán — a bezděčně jsem snížila hlas. V tu chvíli se zeptal, zda ho miluji, načež jsem nechala svou hlavu sklouznout na jeho rameno.
Byla jsem při psaní poněkud rozrušená a trochu jsem to zamotala. Ostatně jsou to věci malé důležitosti — pár zapomenutých slov, nic víc.
Byla jsem tehdy šťastná — nikoli z lásky, ale z triumfu, neboť jím vždy bylo. Muž nemůže ženě prokázat větší čest než tou, že ji požádá o ruku.
Dříve jsem nechápala celý dosah tohoto počinu.
Proč to vše říkám? Abych dokázala, že Antonelliho nemiluji? To je zbytečné — pravdu musí každý vidět sám.
— Říkáte, že nebudu přijat v Nice, řekl.
— Ano, říkám to.
— Nenávidíte mě?
— Řekla jsem, že vás moji rodiče nepřijmou jako nápadníka, a opakuji to — ale říkám vám, že jako známý budete dobře přijat. Jen si věci nepleťte, nemyslete si, že jsme vaši, protože jsme milí — moje matka je milá ke každému; nenechte se oklamat jejím přijetím.
Neudělala jsem dobře, že jsem to řekla — a další věci podobného rázu?

Poznámky

Pozn. překl.: „Le compère de tous les moines" — „compère" naznačuje vychytralé spiklenectví, nikoli pouhé přátelství; tedy kumpán, pomahač.
Pozn. překl.: „Une œuvre de bienfaisance" — charitativní dílo; záminka použitá ke shromažďování informací o rodině.
Pozn. překl.: Kníže Pavel Děmidov (1839–1885), nesmírně bohatý ruský průmyslník a sběratel umění, který se stal knížetem ze San Donata. Pětatřicet tisíc franků byla v té době ohromná suma (dělník si mohl vydělat kolem 1000 franků ročně).
Pozn. překl.: „Cet amour a déteint en partie sur moi" — doslova „jeho láska na mě zčásti přebarvila/přilnula" — jako inkoust nebo barvivo přecházející na jinou látku. Působivá metafora pro nakažlivou emoci.
Pozn. překl.: Cardinalino — italský deminutiv slova „kardinál"; Mariina přezdívka pro Pietra, odkazující na jeho strýce kardinála Antonelliho.
Pozn. překl.: „Něžná starostlivost" konzula Pattona je drsně ironická — Marie se obává, že vyšetřovatelům Antonelliů dobrovolně poskytne škodlivé klepy.