Středa, 24. května 1876

Probudili mě v poledne právě ve chvíli, kdy se mi zdálo, že mě Mme Bueno objímá a blahopřeje mi k nadcházejícímu sňatku.
„Rychle, rychle,“ říká mi máma, „pojď za Dinou.“
Nadzvedla jsem „těžký saténový závěs modré barvy“ a přešla v košili za Dinou.
„Antonelliové si nechali opatřit úřední informace,“ říká mi náhle máma.
„Cože?“
„Mme de Camprien tu právě byla,“ pokračuje celá rozrušená máma, „přispěchala mě varovat. Přijel k nim z Říma italský hrabě, jehož jméno odmítla prozradit; obrátil se na ně proto, že madame je Ruska provdaná za Francouze, který zná monsignora Zamboniho z Říma a může lépe než kdokoli jiný poskytnout veškeré myslitelné informace. Také mi řekla, že s ní mluvil o jakémsi velkém veřejném skandálu kolem Paula, a prosila mě, abych jí sdělila, zda je to pravda, aby mohla případně uhladit hrany a zabránit tomu, aby se onen hrabě šel vyptávat k centrálnímu komisaři. Řekla jsem jí, že to není pravda; co se týče Georgese, to je člověk, který žije s nějakou ženskou a dopustil se hanebností, ale nás se to netýká.“
„A dál?“
„Říká také, že je pověřena zjistit můj názor na věc a sdělit jej hraběnce Antonelliové, protože mladí lidé jsou zajedno. O Pietrovi hovoří jako o zjevení — pomyslete, synovec kardinála, samého kardinála Antonelliho! Nadina (moje teta) vyšla ven, aby si zahrála na hrdou a prohlásila, že by nikdy nesvolila.“
„Ostatně nic divného,“ řekla stará, „vaše dcera je tak krásná! Manžel o ní napsal čtyřstránkový dopis — snadno si domyslíte, co psal; ostatně kdokoli se s ní setká, obdivuje ji. Je celá v jednom ohni, to je látka na klepy na dva měsíce; běží k Mme Korsakoffové, nepochybně aby jí to vylíčila, a do dvou hodin bude celé město na uších.“
Poslouchala jsem ty útržkovité řeči a byla jsem celá neklidná. Máma byla celá rozechvělá a jen opakovala, jak byla Mme de Camprien oblečena, jaký měla slavnostní výraz, a jak sama, máma, byla překvapená a rozrušená — ona, která si myslela, že to celé není nic než dvoření, žert, nic vážného.
Ten hrabě přijel z Paříže z pověření osoby, jíž byl dopis adresován, a dnes odjíždí do Říma.
Když jsem se tvářila ustaraně, uklidňovaly mě, že Camprienové mluvili jen v dobrém.
„O tom jsem přesvědčena,“ řekla jsem, „ale myslíte, že jsou tito lidé tak prostí? Myslíte, že se ptali jen hraběte de Camprien? Ach, madam, vy neznáte kleriky!“
Nato začaly velmi spokojeně žertovat.
„Prosím vás, nemluvte o tom,“ řekla jsem, stále více zachmuřená, „z toho všeho nevzejde nic než nepříjemnosti a ponížení.“
„Nu tak!“ řekly máma a teta, „nu tak co na tom! My si je nepřejeme, nebudeme po nich plakat. Budou-li tropit hlouposti, obejdeme se bez nich!“
„Och!“ řekla jsem hořce, „tak takhle vy mluvíte! Odmítnout nebo přijmout je jiná otázka — ale snášet toto ponížení... Nepřerušujte mě! Veškeré ty nepříjemnosti a všechny mé žaly jsou jen fantazie, říkáte. Říkáte, že přestože nejsem ze společnosti, nic mi nebrání dobře se vdát a že to je nakonec vše, co je třeba. Souhlasím s vámi — jenže právě mé fantazie mi brání dobře se vdát. Říkáte: nevadí, obejdeme se bez nich. Ale co mi pak zbývá? Nemohu vycházet do společnosti a nemohu se vdát — tušila jsem, že mi v tom moje trápení zabrání, ale pak — co mi zbývá? Klášter? Nuže, odpovězte!“
„Ale také,“ odpověděly, „oni přece zjišťují informace! Měli by se zajímat jen o tebe!“
„Ach, mámo, ach, teto, jak to mluvíte! Ani Lubimoff, ani Galula se jistě na nic nepůjdou ptát — ale ti nejsou pro mě vhodné partie! Kdežto ti, kdo se pro mě hodí, věřte, budou postupovat jako Antonelliové!“
Nevěděly, co odpovědět, a brzy jsem zůstala sama s Dinou a začala se tak tiše a tak opravdově naříkat, tónem tak zoufalým, tak klidným, tak rezignovaným, že mě začala utěšovat a já ucítila, jak mi stoupají slzy do očí.
„Pojedeš do Ruska, přivezeš otce, ten tě bude všude uvádět.“
„Och, zkusím to, ale kašlu, jsem nemocná, zemřu.“
„Musíš se léčit,“ říkala laskavě Dina.
„Nestojí to za to, hra nestojí za svíčku. Proč žít, když život je takový jako můj!“
„Marie, dříve jsi měla úplně jiné názory, říkala jsi, že není nic krásnějšího než život a nic ošklivějšího než smrt. Já tě už nepoznávám!“
„Dříve to bylo jiné, dříve jsem nevěděla nic, dříve jsem vždy doufala — ale teď... Víš, sama máma mi řekla, že o tom nemám ani snít.“
„Ale přece!“
„Počkej — řekla pravdu, ale až uvidí, jak se trápím, bude se mnou mluvit jinak, bude mě povzbuzovat, uklidňovat, slibovat — to vše jen proto, aby mě utišila pro tuto chvíli; bude slibovat na příští rok, abych alespoň zatím zůstala v klidu — a lhůta vyprší a bude zas totéž!“
„Marie,“ přerušila mě nemocná zesláblým, konejšivým hlasem, „víš, co bych ti řekla?“
„Ne,“ odpověděla jsem, ruce na čele.
„Staň se slavnou zpěvačkou — to dokážeš.“
„Ach, to vím.“
„To je nejlepší postavení ze všech.“
„Ano — ale mám nemocné plíce. A co s tím!“
„Léč se,“ pokračovala jemně.
„Ach, to nestojí za to!“
„Tady jde Walitský.“
„Walitský,“ řekla jsem, „poslechni si mě, něco tady mám.“
Poslechl si mě, a protože nenašel nic než katar, předepsal mi lázně v Sodenu.
Poslechnu, protože na životě člověk vždycky lpí, ale… ale jsem tak nešťastná!
Přes den jsem malovala, jedla a odpovídala na to, nač se mě vyptávali ohledně Antonelliho.
Pak jsem šla k sobě psát, a jak jsem psala, dala jsem se do usedavého pláče. Potom jsem si šla kleknout a modlit se.
Bože, což není pokornějšího postoje než na kolenou? Ať mi někdo řekne, co mám udělat, abych usmířila ten božský, neúprosný hněv! Neposmívejte se mi, jsem docela zdrcená. Nemám už ani hrdost. Dříve jsem chtěla knížete, miliony, velikost — teď se za ta přání stydím a pláču!
Víte, jaké byly mé představy. Muž, na kterého shlížím z výše své fantastické velikosti, ten muž mnou bude pohrdat a opovrhovat — ne on sám, ale to vyjde nastejno.
A čím jsem si to zasloužila!
Máma a teta ve své tupé strnulosti sní o pohádkovém princi, svobodném a nezávislém, který mi k nohám složí svou korunu i srdce!
Tyhle sny, které jsem dříve sdílela a snad sdílím i dnes, mi připadají ubohé a přivádějí mě k zoufalství!
Bože! Jak nemít v nenávisti rodinu, kvůli níž člověk snáší to, co snáším já!!!
A budu-li si stěžovat, budu-li plakat, a umřu-li, řeknou, že z lásky!! Ó ohavný výsměch! Copak mám v sobě místo pro lásku!
Celá ta věc mě vyvedla z míry a neodvážila jsem se ten květ poslat.
Večer, když jsem odcházela, jsem políbila mámu.
„Líbá jako Pietro,“ řekla se smíchem.
„Copak tě políbil?“ zeptala jsem se.
„Ale tebe políbil,“ řekl Walitský v domnění, že pronáší tu největší nehoráznost, a tím ve mně vyvolal velmi živé výčitky svědomí a skoro stud.
„Ach, Walitský!“ řekla jsem takovým tónem, že se máma i teta obrátily k němu s výčitkou a nelibostí ve tváři.
Marii že políbil muž! Marii, tu hrdou, tu povýšenou, tu přísnou — ale kdepak! Marii, která o tom namluvila tolik krásných řečí!
V duchu jsem se za to zastyděla.
Proč jsem se vlastně zpronevěřila svým zásadám? Nemohu připustit, že se to stalo ze slabosti, že jsem se dala strhnout; kdybych to připustila, přestala bych si sama sebe vážit. Nemohu říct, že to bylo z lásky.
Bylo mi to příjemné; udělala jsem to ze stejného důvodu, z jakého jsem si nechala tisknout nohu.
Stačí mít pověst nepřístupné, to úplně stačí. Všichni jsou tak zvyklí vídat mě takovou, že by nevěřili vlastním očím, a já sama jsem tolikrát hlásala tolik přísných zásad, že bez tohoto deníku bych tomu sama nevěřila.
Ostatně dívka smí dovolit, aby se k ní někdo přiblížil, jen tehdy, je-li si jistá jeho láskou, protože takový ji obviňovat nebude. Kdežto s lidmi, kteří se jen dvoří, je třeba být celá pokrytá bodlinami jako ježek.
Buďme lehkovážné k muži vážnému a milujícímu, ale přísné k muži lehkovážnému.
Bože, jak jsem ráda, že jsem napsala přesně to, co si myslím!

Poznámky

Pozn. překl.: „Arrondir s’il y a des angles“ — doslova „zaoblit, pokud jsou hrany“; idiom znamenající uhladit, zmírnit nepříznivé informace. ↩
Pozn. překl.: „Un phénix“ — doslova fénix; idiomaticky výjimečný, nedostižný člověk. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), vatikánský státní sekretář Pia IX.; jeden z nejmocnějších mužů katolické církve. Pietro byl jeho synovec. ↩
Pozn. překl.: Lubimoff a Galula — méně prestižní nápadníci, kteří by takové formální aristokratické prověřování rodinného původu neprováděli. ↩