Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 23. května 1876

Chtěla bych si však ujasnit jednu věc. Miluji, nebo nemiluji? Vytvořila jsem si takovou představu vznešenosti a bohatství, že se mi Pietro zdá pořádně malým pánem. Ach, Hamiltone!
Proč bych ostatně neuzavřela sňatek z lásky? To je mi nápad! Hořím touhou změnit způsob života a právě tato touha mě nutí přijmout Antonelliho. Takhle je můj život strašný a vím, že by byl zapotřebí zázrak, aby se změnil — jsem z toho unavená, velmi unavená, a dalo by mi všechnu práci na světě tu změnu odmítnout a smířit se s tím, že budu čekat dál.
Na co čekat? Na milionářského knížete? Na Hamiltona? A co když nic nepřijde?
Snažím se přesvědčit sama sebe, že Antonelli je velmi chic, ale když ho vidím zblízka, zdá se mi menší, než doopravdy je.
Hle, smutný den. Začala jsem portrét Collignona na pozadí drapérie z nebesky modrého saténu. Je to jen rozkreslené, ale jsem opravdu spokojená sama se sebou i se svým modelem, protože pozuje velmi dobře.
Vím, že mi Antonelli ještě nemůže psát z důvodu, který jsem zmínila, a přesto mám starost. Dnes večer ho miluji.
Stydím se, protože si myslím, že je to láska zcela... tělesná. Udělám dobře, že ho přijmu? Dokud bude láska, bude vše dobré — ale potom? Obávám se, že mě průměrnost přivede k šílenství vztekem. Rozvažuji a debatuji, jako bych byla pánem situace! Ach, bída nad bídy! Čekat. Na co čekat? A co když nic nepřijde! Bah — s mou tváří se najde. Důkazem budiž, že je mi sotva sedmnáct a mohla jsem se již stát hraběnkou dvaapůlkrát. To „půl" říkám kvůli Pietrovi. Předpokládejme, že ho shledám vhodným a přijmu ho — ale pak bude rok čekání a, co je horší, rok nejistot a všemožných obav.
Nevyšla jsem, strávila jsem čas s rodinou a se svými psy. Vzít skutečnost, nebo snít o oblacích? Ty první dva jsem odmítla, jen protože jsem je nesnášela. Tento třetí je prvním, který mi není odporný — a já jsem již ochotna ho přijmout! Ano, já — ale oni, ti klerikové?
Hle, nová obava. Bože můj, pomáhejte mi jako vždy a buďte laskav!
Mám toho tolik, co říci, a nemohu. Ale vy přece rozumíte všemu, že ano? Váhání, naděje, obavy, touhy, zoufalství i ty šílené záblesky naděje a radosti bez příčiny? Chápete vše, co bych chtěla říci, chápete mou situaci.
A ostatně — co dnes večer nemohu říci, řeknu zítra nebo některý z těchto dní, neboť myslím stále totéž.

Poznámky

Pozn. překl.: „Un amour tout… corporel" — láska zcela tělesná; Mariina trojtečka v originálu naznačuje rozpaky nad přiznáním fyzické přitažlivosti. Takto otevřená sexuální sebeanalýza je v dobových denících vzácná. ↩
Pozn. překl.: „Les prêtres" — klerikální síť rodiny Antonelliů. Pietrův strýc byl kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), vatikánský státní sekretář za Pia IX. — jeden z nejmocnějších mužů katolické církve. ↩