Úterý, 16. května 1876

V poledne jsem stále ještě nechtěla vstávat. Šťastna jsem, jen když spím; probudit se znamená vidět svůj smutný stav a mučit se, protože Pietro* již nestačí k tomu, aby mi ho pomohl zapomenout. Dokud je tu, jde to ještě jakž takž — ale ne, i on je nešťasten. Vidíte — dvě ubohosti pohromadě!
Luisetta znovu mluvila o San Zucchinim a Katorbinsky se vyptával na mnicha a v jakém klášteře byl zavřený; když jsem mu řekla, že v San Giovanni e Paolo, zvolal, že ho velmi dobře zná, a klášter mi přesně popsal — takže jsem to na Pinciu zopakovala Pietrovi, který se velmi podivil.
Je hezky, jsem smutná, chci vycházet do společnosti. Obávám se, aby tuto touhu někdo nepokládal za prázdný cit a za přání tančit. Kdybyste věděli, jak trpím, slitovali byste se nade mnou. Mluvím-li, směji-li se, zpívám-li, je to proto, abych se omámila, abych zapomněla. Čtu Dumase a kouřím za sebou dvacet cigaret, pak vstávám celá otupělá a tupá — tehdy netrpím. Ale to je dobré jen před procházkou, neboť po večeři již nekouřím, abych nebyla cítit tabákem, a myji se mýdlem. Jaké dojemné podrobnosti!
Ach! Ráda bych vás viděla na mém místě... Ne, ne — nejsem dost krutá, abych tolik slz přála komukoli. Myšlenka na naše ubohé postavení mě neopouští ani na okamžik a dnes na Pinciu, když jsem hovořila se Simonettim nebo s Pietrem, a třebaže jsem se přitom smála, jsem byla desetkrát připravená vyplakat všechny své slzy.
Pietro mi ukázal moji fotografii, kterou na sklo namaloval jeho bratr Paul — ten hmyz, který bych nejraději rozmáčkla.
Řecký ministr přišel, ale jako vždy nás nezastihl.
Teta nechápe mé trápení; myslí si, že jsou do mě všichni zamilovaní a že několik pánů může člověku nahradit celou společnost. K čemu je být hezká, vzdělaná, zdravá! Když se s nikým nevídáme! A přitom si mě lidé všímají a dívají se na mě a diví se, proč nikam nechodíme, a hledají klíč k hádance, a dohadují se, a klevetí!
Bože, z toho se zblázním. Smilování.
Ani dvě slova si nemůžeme říct mezi čtyřma očima! Teta a Potechine nám sice dávali dost volnosti, ale o to nejde.
Sen, který se mi dnes v noci zdál, mi s jistotou oznamuje, že mě Antonelli podváděl, zatímco jsem spala a snila. Je velmi překvapen, když mu říkám, že vím, co včera dělal, když od nás odešel.
„Především,“ řekl, „odešel jsem od vás zuřivý.“
To vím — prosil mě, abych na koncert nešla, protože si myslel, že když teta půjde sama, zůstaneme spolu. Není třeba říkat, že to byla bláznovina.
Včera tedy, když od nás odešel, zašel k panu de Noailles; převlékli traviatu toho pána za muže a vydali se toulat po městě a hodovat.
Můj sen mi neodhalil žádné podrobnosti, ale s jistotou mi řekl, že v tom byla i nějaká kurtizána.
Je to opravdu zvláštní: s Antonellim mluvím o všem, jako by mluvil se starou abatyší tetou.
Vypráví, že ho už roku 1871 chtěli zavřít do jezuitského kláštera v Monaku, ale protože tehdy neměl dluhy, nenechal si to líbit, a monsignor Curci ho nedostal do rukou, aby ho napravil a vštípil mu dobré zásady, jak to hraběti Louisovi už tehdy sliboval.

Poznámky

Pozn. překl.: „San Zucchini“ je žertovná přezdívka, kterou společnost dala Pietrovi — zucchini je italsky cuketa, posměšek na jeho mnišské ambice. ↩
Pozn. překl.: Santi Giovanni e Paolo — bazilika a pasionistický klášter na pahorku Celiu v Římě. Pietro tam byl zřejmě zavřený. ↩
Pozn. překl.: Traviata — vydržovaná žena, milenka (od Verdiho opery La Traviata = zhýralá žena); zde slangově. ↩
Pozn. překl.: Franc. faire bombance = hodovat, veselit se, popíjet (hovorový výraz s přídechem nezřízenosti). ↩
Pozn. překl.: Cocotte — lehká dívka, vydržovaná žena (franc. slang, poněkud hrubší než traviata). ↩
Pozn. překl.: Franc. vieille abbesse de tante — ironický výraz: stará abatyše jako teta, tj. osoba, jež všechno slyšela a nic ji nepřekvapí; typ světské, zkušené ženy v náboženském hávu. ↩
Pozn. překl.: Jezuitský klášter sloužil jako místo pro „nápravu“ rozmařilých mladých šlechticů; bez dluhů nad ním rodina neměla páku nátlaku. ↩