Pondělí 8. května 1876

Prší a celý den hraji na klavír, čtu a především reptám, nadávám a stěžuji si — chvíli se směji, chvíli pláču — takže se smáli celou dobu a já říkala ty nejpodivuhodnější věci jako samozřejmosti.
Večer se znovu mluvilo o Sapogenikoffových, Yourkoffovi a celé té záležitosti. A slečna Collignon, která si myslela, že když uvidím, jak mé Grácie zbožňuje, odvolám, co jsem o nich řekla, nebo aspoň pomlčím, byla velmi překvapena, když mě slyšela vše opakovat a připomínat jí, že jsem jí to již jednou říkala.
Nejvíc ji pohoršuje, co mi Marie řekla v předvečer svého odjezdu na terase:
„Ve všech rodinách je něco takového (to jest jakýsi Yourkoff) a je velmi dobré mít otevřeného milence, neboť nemá-li žena žádného, říká svět, že patří všem.“
„Marie se od té doby hodně změnila,“ říká slečna Collignon s velkou důvěrou ve svůj blahodárný vliv na dívku.
„Ale to nebylo tehdy, slečno — bylo to den před jejím odjezdem.“
„To není možné!“
„V tom případě jsem si to vymyslela.“
„To je nápad, drahé dítě...“
„Nu, tím tónem, jakým mluvíte... co se však minulosti týče — vzpomínáte si nepochybně na to, co jsem vám vyprávěla o svém rozmrzení, když jsem si k vám přišla postěžovat, jak ty slečny pletichaří se svou pokojskou Mélanií, aby vyzvěděly něco o Audiffretovi?“
„Ne, co to bylo?“
„Už si nevzpomínáte... bylo to onoho večera, kdy jsme šly pěšky po Promenádě a já Marii radila, aby si vzala Antonoffa.“
„Víš,“ říkala jsem jí, „má kupé, viktorii — jste jen dva, a až budete tři, najde se místečko na sklopném sedadélku.“ Mluvila jsem o dítěti, které by mohla mít — ale Marie mě špatně pochopila a řekla:
„Ale drahoušku, Pépino je příliš velký, aby se vešel na sklopné sedadélko.“
Slečna Collignon je zděšena a já si ten její stav s potěšením vychutnávám. Nepomlouvám — Sapogenikoffovy vyprávějí své záležitosti celému světu a vyprávěly je slečně Collignon. Ostatně jsem jim často říkala, co si myslím o jejich způsobu myšlení, a to mi nebrání je milovat.
Myslím především na depeši — čekám na ni s kardialgickými palpitacemi (z řeckých slov kardio, srdce, a algos, bolest), velmi znatelnými.
Večer máma hodně mluvila o Pietrovi s tetou; zahálka, nuda, osamělost mi ho líčí v nejhezčích barvách a ptám se, zda budu znovu zklamána. Ó, bezpochyby — to je moje úloha zde na zemi.
Dobře — vzpomínám si na rozkošný sen, který se mi zdál tuto noc. Seděla jsem na prvním schodu nahoře na schodišti a princ Doria mi vyznával lásku a byla jsem z toho tak šťastna, že mi z toho zbylo příjemné rozpoložení na celý den. A přitom jsem na své strašidlo vůbec nemyslela.
To je velmi komická historie s Pietrem... Ale — poslyšte, právě teď mě napadá myšlenka, která se mi zdá být pravým vysvětlením všeho — poslyšte tedy: miluje mě, ale rozum mu velí — právě kvůli té lásce — být zcela poslušný a poddaný svým rodičům, kteří jeho plánům sice neodporují, ale zachovávají opatrnou zdrženlivost — jak proto, aby si vše ověřili, tak proto, aby drželi na uzdě své mladé trápení, jež jim způsobilo tolik žalu a starostí.
Ale nyní vám řeknu, že je to všechno velmi moudré a velmi bláhové. Neboť já nejsem ubohé stvoření, které se dá vzít nebo nechat, aniž by ho napadlo hnout se. Tato Pietrova moudrost mě raní a vzbuzuje ve mně pochyby o jeho lásce — ostatně nestěžuji si na jeho pomalost (je-li to jen pomalost), neboť spěcháním by mě v okamžiku domácí rozmrzelosti přivedl k nenapravitelné hlouposti; takto si to aspoň mohu rozmyslet. Svědí mě nos... což kdyby to byl kardinál? A co mi na tom záleží?
Mám slabost nacházet mu omluvy — nepíše mi, protože mě očekává na dostizích. Ale... i tak bych musela znát datum, neboť neví, že mi Nainer psal, a abych znala datum, musím dostat depeši, a tuto depeši musím dostat zítra — nebo nikdy, neboť dostihy jsou stanoveny na příští čtvrtek.
Ale nepošle ji — jako neposlal svou fotografii, kterou slíbil mámě.
Chystala jsem se zahájit řadu vysvětlení, abych dala poznat, jak jsem rozmrzelá a rozzlobená — ale jen si zhluboka povzdechnu.
To jsem musela začít nenávidět Bruschettiho, který je muž srdce, muž rozumu, muž vážný — abych se pak špinila s tímto mladým psem, ščenkom, jak se v Rusku říká — ščenok je velmi výstižné slovo, jež se do francouzštiny překládá jako „mladý pes“, aniž by to vystihlo ani jeho charakter, ani jeho pravý smysl.
Na vše, co se mi nyní přihází, hledím s klidnou a pohrdavou tváří — ale chvílemi se zamykám a pláču. Jsem zatím otupělá — kéž by toto otupění pominulo jen proto, aby ustoupilo radosti. Ach — pochybuji.
S Antonellim by to bylo ponížení jinak urážlivější než ta vymyšlená hloupost s Audiffretem. Audiffret nic neřekl, nic neudělal — vzala jsem si to do hlavy, a když jsem viděla, že věci nejsou tak, jak jsem si je upravila, rozzlobila jsem se. Ostatně s Audiffretem to byl spíše příběh pouhého seznámení, jak jsem již říkala. Proto jsem tolik křičela, řvala a zuřila — láska do toho byla přimíšena jen velmi málo a jen z mé strany. Zatímco zde je tomu jinak — není tu žádná urážka jako ty, které znáte, je tu — řeknete — urážka a ještě větší! Ano, jenže ta s mým trápením nemá nic společného, a proto mi ve srovnání s těmi ostatními připadá sladká a příjemná.
Sladká a příjemná v porovnání — a protože milostné urážky nejsou ničím jiným než více či méně bolestnými zábavami ve srovnání s urážkami jinými — urážkami ponižujícími, špinavými, hnusnými, ohavnými!
Srdce mi tluče při pomyšlení, že zítra přestanou moje pochybnosti — k dobrému nebo ke zlému.
Ostatně jsem ochotna urážku přijmout, jen když se o ní svět nic nedozví — mohlo by mě to zkompromitovat. Před svými — fuj! Ale svět, celý svět, ta špinavá zvěř, jež tvoří takzvané lidstvo.
Bože můj, jsem možná první z té špinavé zvěře — ale nevěřím ničemu dobrému u lidí. Věřím v přátelství ze své strany; pro přítele bych udělala cokoli — cestu do Paříže, do Ruska, k čertu — mám-li prostředky, a vůbec bych to nepovažovala za službu, která musí být oplacena stejnou mincí, neboť bych to dělala proto, že mi dělá radost prokazovat služby a konat dobro — tedy z egoismu. Nežádala bych a především neočekávala bych žádnou vděčnost, neboť věřím, že přátelství takové, jaké sama vyznávám, je u druhých stejně k nenalezení a chimérické jako pštros o čtyřech nohách. Hle, jak žalostné zásady pro tak mladé dítě, řeknou pokrytci a ti, které ještě nepodvedli přátelé.
Žalostné, ale pravdivé. Nikdo mě nepodvedl, a přesto jsem přesvědčena o tom, co říkám, jako bych to zažila stokrát. Takto nemluvím z nudy ani ze zklamání — a kdyby ze mě v tuto chvíli udělali bohatou, váženou, ctěnou, vyhledávanou, nezměnila bych názor; jen bych zavřela oči před veškerou tou špínou a místo abych jako nyní říkala svůj názor, raději bych mlčela; možná by mě štěstí zachvátilo a opilo a zvolala bych, že vše je dobré a čestné — ale varuji vás, bylo by to pouhé opojení.
Ostatně lidstvo, takové, jaké je, se mi líbí a já ho miluji a jsem jeho součástí a žiji se všemi těmi lidmi a na nich závisí i mé jmění i mé štěstí.
O špíně lidstva bych řekla to, co jsem jednou řekla Bensovi.
„Všichni lidé jsou blázni,“ řekl mi.
„Nuže, pane, jsou-li všichni lidé blázni, je to jejich přirozený stav — tedy nejsou blázni.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále cardiologiques; Marie však slovo odvozuje od řeckého „algos“ (bolest), proto „kardialgické“ — srdeční bolestné bušení. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: щенок (ščenok) — štěně, mladé a nezkušené zvíře; přeneseně: nezralý, drzý mladík. ↩