Neděle 7. května 1876

Dvacet minut po osmé jsme byly na nádraží, kde nás přivítali Sapogenikoffovi a slečna Collignon.
Byla jsem trochu ospalá, ale to mi nebránilo trochu pózovat pro tlustého Boreela, který odjížděl se svou matkou.
Tchernichoff a Antonoff přišli s kyticemi. Procházela jsem se s Girou a teta seděla na lavičce s ubohou Ninou ve smutku.
Musí se tedy člověk loučit! Tolik mi budou chybět ty drahé bytosti, s nimiž jsem tropila první bláznoviny a které mi tolik pomáhaly zapomínat na mé trápení, na ten smrtelný žal, jenž mě hlodá.
„To je můj nejšťastnější čas,“ říká Giro, „co na to říkáš, Bibi?“
Než se rozloučíme, oslovujeme se těmi nejdarebnějšími přezdívkami, jako bychom si chtěly připomenout rok strávený spolu.
Plakala jen Louba; já jsem pocítila opravdový žal teprve tehdy, když jsem je viděla všechny ve vagónu, jak vyhlížejí z okna a všichni najednou křičí — sbohem, lítost, vzpomínky, naděje na shledání, sliby psát.
„Kdykoli budete procházet kolem našeho kostela,“ řekla mi Nina, „pokřižujte se na mou paměť — hodně jsem tu trpěla.“ Mlčky skloním hlavu.
„Dej tuhle růži Dině,“ křičela na mě Giro, když se vlak již rozjel.
„Ano,“ říkám a zvednu květ, který podám Dině.
Pak jsem šla na konec nástupiště a otevřela bílý slunečník, aby ho naši drazí cestující, kteří zuřivě mávali kapesníčky, lépe viděli, až jím budu mávat na plném slunci.
Pak jsme se já, teta, Dina, slečna Collignon a Walitský vrátili na čaj. A v jedenáct hodin jsem šla s tetou do kostela, který pro mě není místem usebrání, nýbrž místem muk.
„Zajeďte do London House,“ říkám tetě, když odtamtud vycházíme, „a kupte cigarety.“
„Jaký ošklivý zvyk, to kouření!“ říká.
„Není to zvyk, madam — kouřím jen když... se nudím. Dumas a tabák neberu proto, abych zahnala nudu, ale abych se otupila. Chci se otupit. Do kostela již nepůjdu!“
„A proč?“
„Myslíte, že je příjemné, když nás všichni ti Rusové měří úkosem a my jsme mezi nimi jako prašiví psi!“
Teta zmlkla, protože cítila totéž co já, a vrátila se domů právě tak nešťastná jako já.
Naopak — půjdu do kostela často. Bůh, jenž vidí, jak jsem tam nešťastná, vezme snad v úvahu toto dobrovolné mučednictví a smiluje se nade mnou.
Ale ani Dumas, ani cigarety nepomohou, a nakonec padnu na kolena a pláču a modlím se. A zdálo se mi, že tentokrát byla moje modlitba vyslyšena.
A přišel Viktor a lísal se ke mně, jak jen uměl, jako by chápal, že jsem smutná a nešťastná.
Paní de Ballote je u nás, teta ji přijímá sama, neboť máma leží a já se k ničemu nehodím. Fortuné Čokoláda právě zaklepal na mé dveře a oznamuje mi „toho pána, co nosí tu kulatou sklenici v oku, pana Galulu“. Ať ho přijme teta.
Nu, už bylo slz dost — jdu se obléknout a vyjít.
Víte, proč Giro poslala tu růži Dině? Aby ji dala Emilovi. Dobrá — beru ten úkol na sebe.
Byla jsem hezká, což bylo škoda nadarmo, a měly jsme potěšení hovořit s Antonoffem, Galulou a velitelem třetího řadového pluku, Authierem. Ten stařec za našeho pobytu v Římě desetkrát vyznal tetě lásku. Ach! zapomněla jsem na tu nejpikantnější věc — pana Rimského-Korsakova, syna té dámy tohoto jména, tak dobře známé ve světě pařížském, ostatně všude. Egyptský místokrál jí věnoval nádherné diamanty a košili celou posázenou drahokamy — za... skvělé služby, jež mu prokázala.
Slečna Collignon byla s námi. A večer se mluvilo o Pietrovi a já řekla, že na něj netřeba více myslet, neboť v mé nepřítomnosti ho Torlonia, Cesaro a Zucchini zcela zkazili.
A zároveň jsem se ptala, zda jet či nejet do Říma na dostihy.
Teta mě se smíchem tituluje Madame arcibiskupka a když slečna Collignon vyslovila přání, aby Barnolova teta umřela, vyslovila jsem já přání, aby umřeli také Antonelliho otec a bratři.
Víte, co se říká o Barnolově tetě? Říká se, že není jeho tetou, ale že Barnola je prostě jejím něžným přítelem — což je hrozné, neboť ta žena má malomocenství, a proto nevychází z domu a je stále zahalená. Barnola z toho ovšem těží slušné renty. Ostatně to nevím od dneška ani od letošního roku — a Barnola sám se téměř vyzpovídal slečně Collignon.
Víte, proč přišel Galula? Aby mi jako první blahopřál ke sňatku v Římě! Mluvil o tom znovu na hudebním odpoledni s hromadou záhadných hádanek, jimž jsem nerozuměla.
Ach, do toho Bakcha! Chtěla bych se jednou provždy vdát a měli by pokoj se svými domněnkami.
Všichni ti lidé tvrdí nepravdu, aby se dozvěděli pravdu.
Jsem ve skutečnosti tak nešťastná, že spěchám do postele, abych usnula a přitom si v duchu skládala kouzelný příběh, který jsem začala před dvěma dny — a dnes večer přicházím k velmi zajímavému místu.
Pietro v něm hraje roli.
Co nejvíce se snažím pobývat mimo svůj skutečný, tak ošklivý život, a plavu mezi románem Dumasovým a svými zlatými sny. Nepřijde-li depeše v úterý, nepřijde již nikdy. Ostatně čekám na toto zklamání a už dávno v nic nevěřím a ničeho si nevážím — kromě Boha.
V oprávněném pohrdání celým světem je jakési beznadějné uspokojení. Aspoň člověk nemá iluze.
Jestliže si Antonelli jen hrál, jestliže mě klamal, uštědřil mi krvavou urážku — a v mém zápisníku nenávisti a pomsty přibude další jméno. Kdybych byla méně otupělá, plakala bych vzteky a studem.

Poznámky

„Fortuné Čokoláda“ (v originále „Fortuné Chocolat“) — Fortuné, zvaný Chocolat, mladý černý sluha rodiny (rejstřík Mon Journal, sv. 9: „Chocolat, nègre. Domestique des Bashkirtseff“). ↩
Nejde o skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova (1844–1908), nýbrž o jmenovce z ruských kruhů niceského a pařížského světa. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Carpo di Bacco !“ – italská přísaha, eufemistické zvolání (Marie píše „Carpo“ místo „Corpo“). ↩