Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 9. května 1876

První výročí založení společnosti A.T.E.
Umírám smutkem a nudou — nikdo mi nerozumí! Ach, kdybyste viděli mou sklíčenost, bylo by vám mě líto. Na hudebním odpoledni přistoupila slečna Collignon ke kočáru a navrhla mi, abych se s ní vrátila pěšky — přijala jsem lhostejně, jako teď přijímám všechno.
„Marie a Olga mi tak chybějí,“ říká mi slečna Collignon, „rozveselovaly mě, jsou tak roztomilé, tak svěží.“
„Ano, to je pravda — a vidíte, od té doby, co tu nejsou, jsem znovu upadla do své strnulosti. Když je člověk pohlcen jedinou vládnoucí myšlenkou, potřebuje se omámit, jako jsem se omamovala já se Sapogenikoffovými, když jsme povídaly hlouposti — potřebuje, aby s ním někdo zatřásl, jinak...“
Máma byla u paní de Camprien a ta jí řekla, že jsem zkrásněla a že je to mínění všech, kdo mě viděli v kostele. Je to pravda — hodně jsem vyrostla a přibylo mi na barvě i na tvarech.
Zopakovala také tu hloupou povídačku o Yourkoffově lásce k Marii.
Kdo by tomu věřil? Když to slýchám ze všech stran, napadá mě, že to snad trochu pravda je — to jest že Yourkoff Marii miloval, a protože věděl, že ten cit je nemožný, zastřelil se. Pokud jde o dívku — z její strany nebylo nic. Ostatně je to celé hloupé. Ale na tomto světě vše, co není smutné, je hloupé, a vše, co není hloupé, je smutné.
Netřeba říkat, že žádná depeše nepřišla. A když pomyslím, že při každém zvonění, při každé zapečetěné obálce jsem rudla a byla celá zmatená.
Paní de Ballore nás pozvala na dnešní večer; byla tak laskavá, že nás navštívila první, a tak musíme jít. Jdu tedy se svými matkami. Byly tam jen dámy a pokud jde o pány — starý de Ballore, starý de Neujean se svou ženou, starý hrabě di Clavesana, italský admirál — a to je vše.
Paní de Ballore přijímá docela snesitelnou společnost a její dcery, paní de Quincy a zejména paní de Wykerslooth, jsou půvabné — ale kolem jedenácté hodiny jsem byla tak znuděná, že jsem cítila neodolatelnou touhu být venku nebo si tlouci hlavou do zdi.
Šla jsem povečeřet do pavilonu; dřív bych tam šla kvůli hádce — ale teď už ani nemluvím.
„Jsem si jista,“ říká máma jako v odpověď na naše mlčenlivé rozhořčení, nebo spíše úžas, „jsem si jista, že Nainer šel Antonellimu říct, že datum dostihů už známe, a proto Antonelli netelegrafoval.“
napříč stránkou
chudinka máma.
Neodpověděla jsem nic a dál jsem pila čaj. Už v Římě jsem dobře viděla, co je Antonelli zač, a místo abych to protahovala a dělala takovou mazanici, měla jsem mu říci toto:
„Mé způsoby jednání se vám nelíbí, pane? Je mi to líto, ale nezměním je — a v takovém případě nejlepší, co můžete udělat, je se stáhnout.“
To by byl pravý způsob, jak ho zadržet, kdyby toho bylo třeba. Měla jsem si uvědomit, že tento druh rozhovoru je pro vše nejúčinnější — neboť na nádraží ho drsnost a hrdost ihned usadily.
Předstírejte lhostejnost k lidem a budou se vás držet. Taková je lidská přirozenost. Jednoho nyní lituji — že jsem s Antonellim nemluvila jako paní. Mluvila jsem prostě, bez vychloubání a bez drsnosti — a vidíte, co z toho mám. Ostatně to jsem si na sobě i na druhých ověřila desetkrát.
Ano, chybila jsem. Neudělala jsem tu chybu z nevědomosti — ale proto, že jsem v tom člověku měla důvěru a myslela jsem, že veškerá vzdorovitost je zbytečná. Nyní vidím, že ať je důvěra jakákoli, je vždy třeba zůstat na svém piedestalu a jednat s muži svrchu. Je to opatrnější.
„Žij století a uč se století,“ praví ruské přísloví.
Je mi teprve sedmnáct let.
Nemyslím, že by Antonelliho láska byla jakkoli ovlivněna mým chováním — ne, to si nemyslím — ale myslím, že pro moji hrdost by bylo lépe být vždy ve střehu a nepromluvit jediné slovo, které by bránilo čestnému ústupu — ba i obratné demonstraci pohrdání v případě, že by byl muž nakloněn zradě.
Hle, tolik výpočtů.
„U vás je vše vypočteno,“ říkal mi Antonelli.
(A jak nevypočítávat, když má člověk co do činění se všemi možnými lumpy.)
Místo toho, abych mu na to odpověděla: „Vůbec ne, pane“ — měla jsem říci, že žasnu nad jeho troufalostí mě kritizovat a přicházet s tak podivnými výtkami. Ale brala jsem vše důvěrně — věřila jsem, že mě miluje.
Dobře — málem bych zapomněla říci, že jsem byla v klášteře Dobrého Pastýře odnést papežův portrét krásně zarámovaný a matka představená mi otevřela mříž a třikrát mě objala. Pak jsem s ní zůstala rozmlouvat o věcech tak vážných a tak náboženských, že jsem z toho vyšla úplně otupělá. Nikdo by nevěřil, že jsem schopna hovořit o takových tématech. Nakonec mi ta ubohá žena zavřená v kleci řekla, že jsem pod ochranou Panny, protože jsem v bílém.
Kéž by to dal Bůh.
„Úplné opuštění je pro mladé zlo více horší nežli smrt,“ říká u večeře děda.
Zůstala jsem jako zasažena touto větou a zatímco Léonie chystala mé šaty, seděla jsem se zvrácenou hlavou opřenou o opěradlo křesla a s očima upřenýma na strop s vzory Pompadour v mém toaletním pokoji. Ráda bych byla na ten večírek nešla — ale muselo to být; ostatně mi to ušetřilo záchvat pláče. Jsem nyní velmi nešťastna, byť pohroužena do jakési strnulosti, která tlumí všechny mé pocity, takže je cítím jen tak, jako když člověk vidí světlo přes hustou látku. A hle — vlasy se mi už nekadeří a zošklivěla jsem.
Zítra ve tři hodiny jedu do Říma — jednak abych se rozptýlila, jednak abych pohrdla Antonellim, naskytne-li se příležitost.
Potřebuji to pro svůj vlastní klid. Co se polibku týče — už pro něj nepláču; přinesl mi potěšení a tak nevinné potěšení opravdu neškodí. Ostatně tím hůře pro muže samotné — to oni nechtějí mít zcela bezúhonné ženy. A přece jsem byla klidnější, když jsem si neměla co vytknout. Netrápí mě svědomí — trápí mě strach z drbů; ostatně k čemu být bezúhonnou, když si lidé stejně vždycky něco vymyslí.
To musím být pěkně otupělá, abych znovu četla „Dvacet let poté“.
Amen.

Poznámky

Společnost A.T.E. — Mariin soukromý spolek, jehož pravidla zapsala v záznamu z 3. května 1876. Iniciály znamenají Aglaé, Thalie, Euphrosine, jména tří Grácií, která přijaly zakladatelky (viz 059.0688). Spolek byl založen 9. května 1875. ↩
„Mes mères“ — „mé matky“; Mariino obvyklé označení pro matku i tetu, které spolu tvořily její mateřskou domácnost. ↩
Pozn. překl.: Ruské přísloví, v originále v překladu do francouzštiny: „Vis un siècle et étudie un siècle“ — žij celý věk a celý věk se uč; člověk nikdy nepřestane se učit. ↩
Pozn. překl.: Klášter Dobrého Pastýře — řeholní kongregace věnující se péči o ženy v nouzi. Matka představená hovoří s Marií přes mříž — běžná forma kontaktu s přísně klauzurními sestrami. ↩
Pozn. překl.: „Dvacet let poté“ — románové pokračování „Tří mušketýrů“ od Alexandra Dumase (1845); Marie ho čte jako únik od reality. ↩