Sobota 6. května 1876

Dnes se ve vile Borghese otevírá výstava květin. Bude tam princezna i celá společnost. Jsem stejně ráda v Nice — protože tam bych nemohla být tak, jak bych chtěla — jak se sluší.
Je to škoda — stát tu sama před zrcadlem, když má člověk andělskou pleť, růžové uši a zlaté vlasy! Téměř se z toho vztekám. Nevyšla jsem a nevyjdu a je již šest hodin.
Víte, čemu jsem věnovala celý den? Listování v „Věku Ludvíka XIV.“, „Mušketýrech“, „Dvacet let poté“ a „Vikomtu de Bragelonne“ — od Dumase.
Fuj! Ne — poslouchejte: je mi jistě dovoleno číst Dumase, protože čtu ty nejnudnější knihy řeckého a latinského starověku — a pak vás ujišťuji, že mám Alexandra Dumase-otce ve velké vážnosti.
Nevím, zda mě knihy, které jsem právě jmenovala, poutají tím, jak jsou napsané, nebo výběrem té epochy — nejslavnější na světě — kdy vše kvete: sláva, literatura a láska. V každém případě mají ty romány pro mě zvláštní půvab a čtu je s potěšením znovu a znovu — a snad si je vychutnávám víc než poprvé, neboť tehdy mě netrpělivost a rozdrážděná zvědavost nutily spíše polykat než číst. Mnozí pohrdají touto vážnou sympatií k Dumasovi; já sama jako první bych nerada četla u jiné to, co zde píši. A pak se mi Dumas nelíbí celý — ani zdaleka.
A pak ráda čtu „Tři mušketýry“, „Dvacet let poté“ a „Bragelonna“, protože se tam mluví o Aramisovi, jenž byl z církve — jako v ostatních knihách, kde vidím podrobně všechny ty kardinály, všechny ty bouřlivé a galantní preláty, které jsem v dějinách poznala jen v hrubých rysech. Snadno uhodnete, proč mám takový zájem o preláty všeho druhu. Vždy jsem měla sklon k... kardinálům. Je mi jen líto, že pominula doba, kdy tropili čertoviny — vím, že je tropí dál, ale už ne tolik. Tento sklon se proměnil v... sklon také, ale výraznější — po Římě a Antonellim, kterého si zarputile představuji jako napůl kněze. Jedna věštkyně mu předpověděla... ach! ne — předpověděla mu jen, že zemře v zoufalství. Říkal mi to několikrát, pokaždé když jsem ho trápila.
Víte — jeden nápad? Strašně bych ráda viděla Pietra jako monsignora, vdala se jinde a přišla ho navštívit: to by byla podívaná!
Nevím, zda mi to stouplo do hlavy z těch románů — ale tu touhu mám docela doopravdy.
Ostatně — záležitost s cardinalinem dopadla špatně, jak jsem na začátku předvídala, nebo spíše se obávala. Co mě nejvíce trápí, je ten polibek. Ale musím se utěšit myšlenkou, že to jsou skrupule, jimž se v tomto nízkém, velmi nízkém světě nerozumí. Chtěla jsem být jiná než ostatní — osud to nechce. Hle — mám nečisté rty jako Robenson nebo Oliva. Ale, dívko — nesnila jsi moudře o životě, jenž se velmi podobá řadě více či méně závažných lehkomyslností? Ano, je to pravda — ale ne poprvé; chtěla jsem být čistá jako nebeský anděl, než budu patřit muži, který bude mým manželem — a pak by to záviselo na něm a na mých citech. Ach, moje rty — poskvrněné, poskvrněné, poskvrněné! Obviňuji jen sebe — on by se nikdy neodvážil. A k dovršení všeho nerozuměl — nechápel nic jiného než kontakt více či méně... (dosaďte slovo)...
Já, která jsem do toho vložila, ne... byla jsem tak vystrašena, že jsem tam nevložila nic než mnoho lásky — do té míry, že jsem mu bez dechu klesla na rameno a skryla oči a tvář do černého sukna jeho kabátu — téhož, který nosil na všech velkých maškarních plesech karnevalu, téhož, který měl na sobě, když ho v opeře napadlo doprovodit Fanny Lear až do Neapole.
A pomyslete si, s čím vším musel ten nešťastný kabát přijít do styku.
To vše by nebylo nic, kdyby mě miloval — ale pochybuji a moje velmi rozhněvaná hrdost a sebeúcta na mě vztahují pěst a tváří se, jako by se ptaly: Co jsi s námi udělala?
Apropos — Olivy jsou ženy dvou anglických kapitánů, pánů Malona a Grevilla. Ale nejde o ně — jde o to římské zvíře, ale dost; volají k jídlu — jíst, to je v Nice má jediná útěcha.
A tato útěcha mi dnes chyběla — měla jsem hlad a u stolu jsem se před Sapogenikoffovými dost mračila.
Ale dnes večer pořádám slavnost, jaká se léta na rue de France neviděla.
Víte, že v Nice existuje zvyk tančit kolem máje — to jest, zavěsí se věnec, lucerna a tančí se pod nimi v kole za zpěvu. Od té doby, co je Nice francouzská, tento zvyk stále více zaniká; v celém městě by člověk sotva napočítal tři nebo čtyři lucerny.
Tak já jim pořádám Rossignou — jmenuji to tak, protože Rossignou che vola je nejpopulárnější a nejkrásnější nicejská píseň.
Nechala jsem předem připravit a uprostřed ulice zavěsit velký stroj z listí a květin, ozdobený množstvím benátských lucerniček. Na zdi naší zahrady dostal Trifon za úkol uspořádat ohňostroj a čas od času osvětlovat scénu bengálskými ohni. Trifon je bez sebe radostí — je to velké dítě, a zároveň nepochybuji, že kdyby byl ve službách velkého muže, byl by se i on stal něčím pozoruhodným.
Všechnu tu nádheru doprovází harfa, flétna a housle — a všechno se zapíjí hojností vína. Sousedky nás zvaly na terasu — neboť já a Giro jsme přihlížely samy, vyšplhané na dřevěný žebřík. Jdeme na terasu sousedek a já, Giro, Marie, Walitský, Tchernichoff a Dina se stavíme doprostřed ulice, svoláváme tanečníky a snažíme se — a daří se nám — rozproudit zábavu.
Zpívala jsem a tančila se všemi k radosti dobrých Nicejců — zejména sousedů, kteří mě všichni znají a o „slečně Marii“ říkají jen to nejlepší.
Když nemohu dělat nic jiného, dělám si popularitu! A to lichotí mámě a ta se neohlíží na výdaje. Nejvíc se líbilo, že jsem zpívala a řekla pár slov v nářečí. Když jsem stála na žebříku a Giro mě tahala za sukně, velmi se mi zachtělo pronést řeč — ale obezřetně jsem se zdržela... na tento rok.
Sledovala jsem tance a poslouchala výkřiky — celá zasněná, jak se mi to často stává — a když ohňostroj skončil nádherným sluncem, vrátili jsme se všichni domů za spokojeného šumění. Sotva jsem vyšla nahoru, přišla Léonie se zeptat, zda bych si ráda poslechla serenádu, kterou mi „mladí pánové“ chystají zazpívat. Samozřejmě jsem chtěla a postavila jsem se k oknu na podestě. Tleskala jsem a nechala roznést víno.
Pak mě zavolali z altánu — a když jsem sestoupila, zdrželi mě na schodech sborem z Hernaniho — a já jsem poděkovala gestem a slovem velmi mile.
Ale to mě začínalo nudit a šla jsem se přidat k ostatním v altánu.
Jaká škoda se loučit; Ninu a Giro mám velmi ráda — a ony mě také. Nakonec se v jedenáct hodin loučíme a domlouváme se, že se zítra v osm sejdeme na nádraží.
Když se s Giro procházíme zahradou, vzpomínáme na naše noční výpravy, naše převleky.
„Každé místo v této zahradě,“ říká Olga, „nám něco připomíná.“
Jí zejména — ona tu nechává svou nepochopenou lásku, snad příliš dobře pochopenou.
„To jsou snad bláznovství,“ pokračuje, „ale vždycky na ně budeme rády vzpomínat, že?“
„Jistě!“
„Byla jsi v Římě, bavila ses — a přesto jsi na nic nezapomněla, na tu nejmenší maličkost odtud?“
„Ani na tu nejmenší.“
„Ještě se jednou setkáme?“
„Doufám — ale kdo ví?“
„Ach! velmi doufám, že ano.“
„Ano, dívko — doufej; to je to nejlepší.“
„Děkuji za přátelství,“ řekne mi Nina a políbí mě.
„Vám děkuji, madam — ale buďte klidná, brzy se uvidíme v Petrohradě.“
A už sedí všichni v kočáře — Nina, její muž, Marie, Olga, Louba, Jeanne — malá holčička Daniloffové — a doktor Tchernichoff. Ten ošklivec se Marii velmi dvoří.
A jsem tu sama doma — jako Beatrice Cenci — jen bez turbanu.
Myslíte-li, že jsem veselá, úplně se mýlíte.
V úterý nebo ve středu mám dostat Pietrův telegram, jestli nezapomněl. Je trapné vzpomínat si sama.
Vida! Úplně jsem zapomněla na bratra Emila — vzpomněla jsem si na něj jen proto, abych řekla, že jsem na něj zapomněla. Ráda bych ho přece jen potkala, abych jím pohrdala s velkou lhostejností — jako slavným Andriotem Saëtonem.
Nudím se a jsem sklíčena.
„Bezpochyby,“ říká dnes ráno máma, „udělala bys dobře, kdybys přešla ke svým ostatním příbuzným; tam bys mohla vycházet do světa — kdežto s námi je to nemožné, říkám to jasně.“
Zatraceně — půjdu za otcem, neboť už to nemohu vydržet. Bude to smrtelný žal pro mámu a tetu — mně samé to bude velmi nepříjemné — ale umírám desetkrát denně a už to nemohu vydržet!
Matka musí jít žít se svým mužem — neboť když přejdu k otci, zapřu tím a obviním matku; a to je pro mě nemožné — nikoli ze sentimentu, ale kvůli světu.
Ach! ujišťuji vás, že moje postavení není z nejpohodlnějších. Zatraceně, zatraceně — kdo mě z toho vytáhne!
BŮH.
Proto ho neopomíjím o to prosit každý večer na kolenou a celý den vstoje, vsedě nebo v kočáru. Doufám, že mě slyší a ví, že se nespokojuji s večerní modlitbou — ale že se modlím vždy a že všechny mé myšlenky jsou prosbami.

Poznámky

Pozn. překl.: Cardinalino – italsky „malý kardinál“; Mariina přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Antonelliho. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „veglione“ – velké maškarní plesy pořádané během karnevalu. ↩
Pozn. překl.: Fanny Lear (vl. jm. Harriet Blackfordová, 1848–1886), americká kurtizána, milenka velkovévody Nikolaje Konstantinoviče; po skandálu s diamanty, které pro ni roku 1874 vzal, byl velkovévoda vypovězen a ona vyhoštěna z Ruska (Wikipedie, „Grand Duke Nicholas Konstantinovich of Russia“). ↩
„Tourner le mai“ — tradiční zvyk prvního máje v Nice: na ulici se zavěsí ozdobená tyč či girlanda a lidé pod ní tančí a zpívají. ↩
Nice byla roku 1860 postoupena Sardinským královstvím Francii na základě Turínské smlouvy. ↩
Pozn. překl.: Rossignou che vola – v nicejském dialektu (nissart) „Slavík, který letí“; tradiční píseň z Nice. Marie podle ní pojmenuje slavnost. ↩
Trifon — sluha v domácnosti Bashkirtseffových. ↩
„Hernani“ — slavné romantické drama Victora Huga (1830), později zhudebněné Verdim jako opera (1844). Jeho sbory byly všeobecně známé. ↩
Beatrice Cenci (1577–1599) — římská šlechtična popravená za otcovraždu, námět proslulého portrétu Guida Reniho, na němž je zobrazena v bílém turbanu; romantický symbol tragické krásy. ↩