Pátek 5. května 1876

Dostihy v Římě byly přeloženy na 11. nebo 14., pro depeši je tedy čas. Dnes ráno jsem jednu poslala majiteli hotelu kvůli objednávkám v Římě, když jsem vyšla s Marií. Ale v jednu hodinu jsem se vrátila a celý den jsem se už nehnula z domu — nudila jsem se jako nešťastnice. Někdo mi může namítnout, že nudit se není možné, má-li člověk knihy a dost rozumu, aby jim rozuměl. Souhlasím — ale nelze číst celý den; jsou vždy dvě nebo tři hodiny věnované toaletě a procházce. A právě během těchto dvou nebo tří hodin se nudím nejvíce — neboť vím, že vycházet je zbytečné, že tam nikdo není.
Někdy, často, vždy si říkám, že je to tak lépe; svět by mě trápil. Ano, ale toto město plné nicejské zvěře je nesnesitelné. Galula a Saëtone, Saëtone a Galula! Ach, do toho kardinála!
Při večeři úplně otupím, aniž bych k tomu potřebovala pít — a v sedm hodin jdeme všichni pěšky k Sapogenikoffovým a já bez klobouku a s bédouinskou pláštěnkou řasenou jako u Turka z orientálního obchodu.
Zastihneme je u večeře se slečnou Collignon, která se div nepřetrhne — vaří hrášek, chystá salát, obsluhuje pána a paní, hladí děti, nechává je mluvit anglicky, čistí talíře. Proč se člověk musí v lidech vždycky zklamat! Já, která jsem si té osoby vážila jako ženy přímé, hrdé a dobré, ji vidím servilní, plazivou a pokryteckou!
Marie jí říká Kateřino a křičí na ni nejrůznější familiárnosti, které ji v naší přítomnosti hrozně uvádějí do rozpaků.
Mluvím málo, jsem otupělá a mrzutá, a rozzlobená, že jsem šla pěšky po večeři a nabrala si boty plné písku — ty, které jsem nosila na plesu na Capitolu.
Cestou zpátky jsme si vzpomněly na Petit-Paula (jmenuje se Paul Leroux), který mi přišel říct v divadle Apollo:
„Co ti je? Máš vlas?“
„Možná dva,“ odpovím, protože jsem opravdu měla špatnou náladu.
„Tři,“ říká.
„A ty máš čtyři,“ říká mu Dina.
„No to tedy!“ říká se smíchem, „víš, že to vypadá jako drzost!“
A skutečně — Paul Leroux je plešatý ve třiceti.
Pak se mluví o hraběti Gerhardovi, o Doenhoffovi, který se mi dvořil po svém... po německu. A nyní, když si na to pomyslím! Víte, že druhý den po prvním dostižním dnu jsme měly ve dvě hodiny jet do Amalfi? Doenhoff o to mámu prosil, aby nás mohl představit princi Karlovi, jenž tam měl být — a který byl „oslněn“ mou fotografií, podobně jako princezna, která si ji celý den nechala u sebe a vrátila ji Doenhoffovi teprve druhého dne.
A pomyslete, že ten zhýralý Larderel zavinil, že jsem to seznámení propásla — vnukl mi myšlenku jít do Opery v naději, že ho tam uvidím!
Pak několik slov o Plowdenovi a Antonellim.
Apropos — víte, že Bruschetti psal znovu, tentokrát mámě. Dlouho s ní mluvil v předvečer našeho odjezdu. Ach! kdybych si jen zaznamenala všechny jeho kroky — byl by jich plný pytel — všechny odmítnuté, pohrdané a naplivané.
Ale nenávidím ho — to, co o něm říkám, říkám jen z marnivosti.
Mám jinou myšlenku.
Myslím, že by mi Miloradovitch výborně sedl, jen kdyby mě chtěl.
Ach! ty darebáku Antonelli!
Přesto by nebylo spravedlivé zcela ho obviňovat, nepíše-li. Je si tak málo jistý mou vrtkavou náladou — a já jsem nic neudělala, abych ho uklidnila. Nikdy jsem nepronesla jediné slovo, jež by bylo vyšlo ze srdce — a omlouvala jsem se mu tím, že jsem mu na nádraží říkala:
„Opravdu, pane, mluvíte tak neurčitě, tak kolísavě, tak podivně...“
„Nechci mluvit jako Bruschetti a nikdy nemluvím jako všichni ostatní,“ přerušil mě.
„Že,“ pokračuji, aniž si všímám přerušení, „moje slova zní jako soudcovské otázky.“
„To tedy přiznáváte!“ zvolal.
„Ano, soudcovské otázky ve srovnání s vašimi výkyvy, s vašimi směšnými váháními.“
Říkala jsem tedy... co? ach! ano — říkala jsem, že Pietro má omluvu, protože si mnou není jistý. A pak se možná neodvažuje; nedokáži pochopit ta váhání a ty strachy — já, která nemiluji.
V románech jsem četla, že se velmi zamilovaný muž často zdá lhostejný a zapomětlivý právě kvůli své lásce. Ráda bych věřila románům.
Jsem ospalá a znuděná — a v tomto stavu vždy toužím vidět Pietra a slyšet ho mluvit o lásce. Chtěla bych snít, že je tu — chtěla bych mít krásný sen. Skutečnost je nebezpečná.
Nainer — majitel hotelu de la Ville v Římě — píše, že dostihy jsou stanoveny na 11. a 13. tohoto měsíce, v dopise, který oznamuje odeslání stříbrných srdíček.
Bylo domluveno, že Antonelli zatelegrafuje osmačtyřicet hodin před dostihy — jeho telegram by tedy měl dorazit příští úterý, 9. května. Kdyby mě miloval, napadlo by ho totéž co mě — to jest přijet sám.
Zahrada je plná sedmikrásek a já je nepřestávám otrhávat s otázkou, přijede-li. Říkají: ano. Ale lze věřit?
Nudím se — a když se nudím, bývám velmi něžná.
Nudím se a rmoutí mě, že mě Pietro opustil. Znovu se topím v oceánu nejistoty.
Kdy konečně skončí tento život nudy, zklamání, závisti a trápení! Kdy konečně budu žít tak, jak si přeji! Provdána za velké jmění, za velké jméno a za sympatického muže — neboť nejsem tak zištná, jak si myslíte; ostatně, nejsem-li zištná, je to z egoismu. Bylo by strašné žít s mužem, kterého člověk nenávidí — ani bohatství, ani postavení by mi neprospěly. Nejsem náročná, nevyžaduji, abych milovala — spokojím se s tím, abych muže mohla snést — jen aby mi dal, co chci.
Ach! Bože a Svatá Panno, odpusťte mi a chraňte mě.

Poznámky

„Bédouin“ — pláštěnka s kapucí v beduínském stylu, v Evropě 70. let 19. století módní oděv inspirovaný severní Afrikou. ↩
Divadlo Apollo v Římě, kam Marie chodila na karnevalové maškarní plesy; Petit-Paul ji tam oslovil na plese 25. února 1876 (054.0448). ↩
Pozn. překl.: „Tu as un cheveu“ — doslova „máš vlas“; francouzský idiom pro to, že někomu něco je, že je rozladěný. ↩