Úterý 2. května 1876

Vyprávěl mi o celém svém věznění v klášteře. Představený, který byl předem upozorněn, že dostane nejzhýralejšího a nejzpurnějšího syna, byl naprosto ohromený, když spatřil muže, který vždy odpovídal ano — až do té míry, že druhého dne vzkázal hraběti Antonellimu, že se zřejmě zmýlil a že mu byl poslán jiný, než ohlášený.
– A jak jsem bubnoval na okenice, – říká mi, – abych upoutal vaši pozornost, ale vy jste se dívala jinam. Byl jsem úplně nahoře na věži u velkého okna.
Nudím se; jdu se podívat, jak jsem strávila čas od 1. května minulého roku.
Eh bien! Audiffret byl nepřítomen a nudily jsme se já i mé Grácie.
Je třeba sestavit stanovy naší společnosti a rozeslat pozvánky Altamurovi, Plowdenovi a Antonellimu.
Je třeba vyjít a vzít k sobě Giro. Ach, ta půvabná dívka! K obědu jsme pily šampaňské na oslavu máminých narozenin — a po obědě jsme my, já a Giro, naplnily dvě sklenice a šly jsme k jezírku; vzývaly jsme fontánu, obě jsme si přály totéž — pak jsme vypily víno a hodily sklenice do vody. A pak veselé a trochu blouznivé jsme vyšly ke mně a daly jsme se do tance — já v andělských šatech a se stříbrným srdíčkem na krku jako u světice.
Giro si při prvním pohledu nezíská — zdá se zdrženlivá, dokonce falešná, a člověk se cítí přitahován k její sestře, samému tuku a se sklony dost špatnými, jak se obávám, ale otevřené, vážné a dělající si z dobroty povolání.
Olgu mám ráda ačkoli cokoli se říká a ačkoli dobře vím, že na tomto světě nikdo nezaslouží být milován; člověk miluje lidi, protože mu to přináší potěšení; pokud jde o ženy — nic nepřinášejí a jsou falešné, závidělivé a zlé vůči svým společnicím. Tak mám Olgu ráda po svém způsobu — baví mě, dělá se mnou šílenosti — a to stačí.
Doposud jsem nevěděla, jak vést sdílení se. Důvěrnosti, moji dobří přátelé, se získávají taky důvěrnostmi. Přečetla jsem Giro několik stránek svého deníku a ona se stala desetkrát důvěrnější. Dospěla až k tomu, že přišla naplivat do obličeje karikatuře Audiffreta.
V celém svém životě jsem se tak nesmála a již se tak nebudu smát jako s ní. Ona a její matka jsou moje oblíbenkyně v té rodině: Nina je půvabná a čestná až do přehánění, ve svém druhu. Nasazovala Yourkoffa — mohla dělat jako ostatní, a pak by ji nikdo neobviňoval — neboť její muž má strašnou nemoc, pro niž je celý pokrytý vředy, jedním slovem shnilý.
Jaká škoda, že odjíždějí v neděli. Nic je již nedrží. Ninina situace je strašná. Pomyslete — ponořit se do celého světa mužových příbuzných, kteří pro ni nemají nic než výčitky a urážky — a sama nemít ani jediná přátelskou nebo blízkou duši!
S Boží pomocí se doufám znovu uvidíme.
Když Giro a Varpachovsky odcházejí, mluvíme o Larderei a Antonellim. Jsou tu nejrůznější znamení, která věstí příbuznost. Apropos! Víte, že ten lump Polák, hrabě kardinál Ledachovský, bouří celý Vatikán, jenž má horečku obrodit ubohé a zpustlé Polsko.
Chudák Signor zio Antonelli je velmi nemocen a obávám se, že zemře zapomenut a nahrazen tím zatraceným Polákem — ať ho čert vezme!
Takhle tedy vypadá láska! Za pět dní jsem zapomenuta. Nepíše mi — a já se strachuju o hodiny, kdy přichází pošta.
Nyní jsem rozumná — ale před hodinou mi výpary vína daly milovat a toužit po Pietrovi, tom mladém psovi, kterého jsem považovala za muže! Proč jsem nemilovala Bruschettiho. Je velmi bohatý a mohly bychom dělat povyk dohromady. Mohl by získat místo u dvora a já bych ho tlačila daleko, velmi daleko. Nikoho nemiluji, ale k Pietrovi mám mnoho dobré vůle. Byla jsem tyto poslední dny v Římě velmi šťastná, vidouc ho procházet se s usedlými lidmi, stávat se vážným, ctižádostivým, rozumným. To vše pro mě, říkal mi. Ach! jak bych byla šťastna, kdybych mohla věřit!
Velmi mi je povahově podobný. Kardinál ho jediný drží — bez toho by se vrhl na dvůr, ke slunci. S časem by tam zaujal hodnost velmi mě důstojnou. Má vše potřebné k tomu, aby se prosadil — zejména až bude bohatý.
Galula si vyžádal povolení představit jistého pana Rivaud, podprefekta kdesi.

Poznámky

Mariino pojmenování jejího kroužku dívčích společnic, podle tří Grácií antiky.
Mieczysław Ledóchowski (1822–1902), polský kardinál a urputný odpůrce Bismarckova „Kulturkampfu".
Pozn. překl.: Italsky: „Pan strýček Antonelli" — ironicky přezdíváno kardinálu Antonellimu.