[Napříč stránkou: A důkazem, že ten Antonelli pro mě nebyl vůbec nic, je, že jakmile o něm začnu mluvit, vyjadřuji se tak hloupě a zní to nuceně a nesmyslně!

napříč stránkou
A důkazem, že ten Antonelli pro mě nebyl vůbec nic, je, že jakmile o něm začnu mluvit, vyjadřuji se tak hloupě a zní to nuceně a nesmyslně!
na okraji
Neboť mé nářky by mohly napovídat, že jsem ho milovala — a právě to mě dohání k zuřivosti.]
Vložený listliste de noms sur la page de titre du Livre 59
Belmonte Pandola Odescalchi Pizzardi Zucchini Cesaro Antonelli Angelini
Dostihy! Koně hraběte de Larderela mě předem zajímají. Aniž bych o tom pánovi měla sebemenší ponětí, cítím, že bych mu dokázala věnovat pozornost. Nikdy jsem ho neviděla, ale přesto mě zajímá.
na okraji
Vzpomeňte si na tyto řádky v souvislosti s Larderelem.
Vyjíždíme v jednu hodinu za obrovského vedra. Paříž se nemůže chlubit, že by byla skvělejší než Neapol. Díky Altamurovi stojíme přímo uprostřed nejkrásnějšího místa, blízko vážírny a tribuny. Takové množství kočárů zapřažených čtyřmi koňmi, s dlouhými otěžemi, s postilióny, jezdci průvodu v parukách, v plné livreji — to si nedokáže nikdo představit! Při pohledu na tuto přehlídku, na koně s chocholy a lokaje v celé parádní livreji si člověk připadá, jako by se přenesl do starých dobrých časů.
Velkých vozů zapřažených čtyřmi koňmi, na jejichž střeše se sedí, je tu tucet — a všechny řídí princové a jsou plné vévodů a hrabat. Říká se, že Neapolité jsou chudí; dobrá, souhlasím, ať mě mají za chudou, jen když povedu takový dům. Žádné peníze, a přitom osm koní, čtyři vozy, lokajové a všichni čerti z pekelného dna! Ráda bych se naučila žít takto s málem.
Začínala jsem už pociťovat to otupění, které mě vždy přepadá uprostřed velkého davu za letního vedra, když dorazil celý zpocený Altamura — je členem dostihového spolku a předsedá vážírně.
Ptá se mě, zda nám smí představit barona de Saint-Joseph; nevím, zda jsem kdy o tomto pánu mluvila — byl v Římě, je z Caccia-Clubu, z klubové lóže a patří k Torloniovým i Pietrovým přátelům.
Podávají nám půvabný oběd a dobré studené víno, ale Saint-Joseph není sobec — žádá o dovolení přivést svého milého Clémenta a přivádí ho... střízlivého!
Sotva jsem slyšela, co mi baron říkal o svém důvěrném příteli Antonellim, který se prý tak změnil, už se neukazuje, co mu jen může být? Odpověděla jsem, že opravdu nevím. Říkám, že jsem sotva slyšela, protože jsem seděla na kozlíku s nohama opřenýma u Dininých zad, a z výšky své výšky jsem shlížela na závodiště, koně a lidi. Torlonia jako praktický člověk vylezl na kolo a přisedl si ke mně. Nejspíš se právě nutí zamilovat se do Mechtcherské — mluví o poezii, melancholii a květinách. Horko a žebráci byli nesnesitelní; v žádné zemi světa jich není tolik, procházejí před vámi jako nekonečný průvod.
„Ach, jak jsou protivní!“ řeknu nakonec. „To není právě pěkné, co jsem to řekla, pane, ale když je člověk opravdu, opravdu znuděn, jiné slovo pro to nenajde.“
„To je pravda, až vás budu velmi, velmi nudit, řeknete mi to,“ praví Torlonia a jistě doufá, že začnu protestovat.
„Dobře,“ říkám, „zatím mě nenudíte, ale až nudit budete, řeknu vám to.“
„Ne, poslyšte přece,“ přeruší mě, „v Římě jsem vás nenudil, že ne?“
„Naopak.“
„Chápete dobře, v jakém smyslu říkám nudit?“
„Naprosto.“
„Jaké květiny máte nejraději?“ ptá se mladý opilec po chvíli.
„Růže.“
„Ne, konvalinky. Znám někoho, kdo je tři týdny nosil na vaši počest,“ doplní, podá mi kytici konvalinek a hned nabídne květiny i mámě a Dině.
„Jsem oslněna sluncem i vaší krásou, slečno.“
„Chcete ústřice?“
„Ne, děkuji, mám žízeň.“
„Tak pijme!“
A každý z nás vypil sklenici bílého vína a sklenici šampaňského, pak on vypil ještě bílé víno a nabízeli mu další šampaňské na mé zdraví.
„Cítím se výborně,“ říkám.
„To je pravda, mohl bych vám přivolat neštěstí.“
„Máte pravdu, pane, nepijte.“
A dala jsem se do smíchu. Nemyslete si, že beru slova Dona Clementa vážně — beru je takové, jaké jsou, buďte bez obav; a navíc se umím chovat velmi důstojně, bez jakékoli afektovanosti.
Ten Saint-Joseph, jméno proslulé jak ve Starém, tak v Novém zákoně, tento Saint-Joseph, pravím, mi připadá jako přítel, kterého znám deset let, a přivítala jsem ho velmi milým úsměvem a pokývnutím.
Dostihy mě příliš nezajímaly, dokud tam byli Altamura, Saint-Joseph a Torlonia. Torlonia o sobě říká, že je takový, jakého jsem ho odhadla. Nechce ani čekat, ani se podřídit. Ostatně to člověk pozná už podle jeho vousů. Je duchaplný, možná trochu domýšlivý — ale kdo jím není ve čtyřiadvaceti? A ostatně mu to sluší.
Když odešli a znovu jsme zůstaly v rodinném kruhu, posadila jsem se a nedívala se na nic; ostatně otupění zmizelo a já se snad poprvé v životě cítila na dostizích veselá.
Ale chystala jsem se spatřit Larderela, jemuž věnuji pozornost už dva dny. Měl jet v posledním dostihu, dostihu amatérských jezdců. Na tento dostih si pro nás přichází Altamura, aby nás odvedl na tribunu. Jdu s ním a Dina s Walitským. Máma zůstává v kočáře.
Krásná princezna Muliterno, celá v bílém, pěstuje velmi nápadné flirtování s princem Odescalchim, o němž se říká, že je jejím snoubencem. Taková tribuna u vážírny je tak okouzlující! Na jedné straně závodiště, na druhé ohrada, kde se provádějí koně a kde se chystají k závodu.
Po celou dobu jsem sázela na Larderela a netrpělivě čekala, až vyjede na dráhu. Konečně se objevil — v bílém saténu se zelenými pruhy a černých jezdeckých kalhotách. Vzala jsem si od Altamury lorňon a pozorovala ho.
U všech všudy, on je ale okouzlující! Vysoký, dobře stavěný, tmavě kaštanové vlasy, dlouhý a výrazný nos, krásné oči, rudé rty a malý plavý knírek, zajímavá bledost. A hezké jméno: Alexandre.
Torlonia stojí u nás a stěžuje si na únavu. Sama ho neoslovuji, protože jeho chování v Římě mě zavazuje k jisté zdrženlivosti; jen odpovídám, když na mě promluví.
Sázím s Altamurou na kazaku se zelenými a bílými pruhy, dají znamení a vyrážejí! Na mou duši, to je krásný dostih!
Jsou tři a utkávají se o cenu stejně půvabně jako obratně. Sleduji je očima a vyměňuji si s Altamurou několik postřehů, které jasně dokazují, že jsem se řemeslem zabývala a dva roky četla „Le Derby“. Jsou tak trefné, že se kvůli nim otočí hned několik plobsterů.
Larderel držel koně zpátky a všichni stáli při něm, já pochopitelně první.
Ale už se řítí jako vichřice, stoupám si na špičky, přestávám dýchat — a můj žokej dojede jen druhý.
„Musíme si pospíšit,“ říká Altamura, „je tu tolik lidí.“
„Tak si pospěšme, pane, pojďme, viděla jsem, co jsem chtěla, pojďme“ – a zavěšena do jeho rámě sestupuji po schodech, velmi vlídným úsměvem odpovídám Clementovi, který se se mnou loučí, a procházím elegantním davem, pronásledována hlavami, které se otáčejí, a očima, které se mi upírají na záda. Jsou to ale hlupáci, že tolik civí!
„Rychle, projděte pod tím provazem,“ říká Altamura, „jde tudy kůň.“
„Ach,“ řeknu, když se na druhé straně provazu napřímím, „tady je můj, ten, na kterého jsem vsadila, podívejte se přece, pane, můj!“
Říkám to už v odchodu a přitom zvedám oči přímo do tváře krásného Larderela, který se tomu zvolání usměje.
Já ho nikdy neviděla, ale on mě viděl, když byl v Římě, a jistě mě tedy zná.
Je tak krásný a tak bledý.
na okraji
Nu což, střídám je, chválabohu: Emile, Pierre, Clément, Doria a teď Alexandre.
Páni na velkých vozech troubí na trubky jako andělé posledního soudu, kočí práskají biči a celý ten oslnivý, omamný dav se dává do pohybu.
Návrat je velkolepá podívaná. Všechna ta světská nádhera na výšině, odkud je vidět hory a Vesuv, jenž se ztrácí v lehkém oparu stoupajícím z klidného, modrého, božského moře — to je opravdu podívaná, která stojí za to, aby ji viděla i já.
Torlonia, Saint-Joseph a ještě jeden Říman sedí na voze prince Muliterna. Čtyři řady kočárů jedou krokem, každou chvíli zastavují, předjíždějí se a míjejí.
„Ach,“ říká máma, „kdybychom byly strávily zimu v Neapoli, byly bychom všude; znám Nasimoffa, který by nás stačil uvést k té kněžně Ouchtomské, u níž se schází celá společnost.“
„Mami, to neříkejte, kdybychom byly strávily zimu v Neapoli, vzdychala byste po Římě.“
Je už úplná tma, když vjíždíme na Via Toledo.
Ach, nezapomeňme říct, že plavý vous je z klubu Accademia, a tudíž plobster. Ostatně mu věnuji jen pramálo pozornosti.
napříč stránkou
Vévoda de San Paolo
Larderel se vracel ve viktorii s nějakou dámou, s nějakou ženskou, nebo se svou ženou. Je opravdu velmi krásný. Jeho žena to není, protože se po mně několikrát ohlédl. Antonelli mi jednou řekl, že veřejně žije s nějakou kurtizánou, ale abych si byla jistější, zeptala jsem se Altamury, s kým hrabě de Larderel jel.
„Nevím, nějaká jeho přítelkyně, myslím.“
Tak to je. Ale jaká hanba vláčet s sebou takovou ženskou! Kdo je bohatý, urozený a krásný, ten to jinak nedělá!
Sotva máme čas převléknout se a jet do hotelu d’Angleterre, kde nás věčný Altamura hostí skvělou večeří.
Protože představení začíná pozdě, stihneme ještě slyšet „La Traviatu“. Máme lóži vlevo, takže si to užívám jen napůl. Klubová lóže je nad námi, trochu stranou, špatně na sebe vidíme; kvůli lampě pod mou lóží jsem neviděla nikoho, vůbec nikoho, jen spoustu kukátek. Jsem unavená a ty ovace mě unavují ještě víc. Zajímají se tedy o mě, jako já se zajímám o ně. Ach, tím lépe. Z divadla jsem odcházela celá zamyšlená — tu operu slyším poprvé. Slyšela jsem ji sice už v dětství, ale v pěti, v šesti letech člověk mnoho nepochopí.
Myslela jsem, že existuje jen „Mignon“ a „Faust“; ale je tu i „La Traviata“ — námět i hudba, všechno je v ní živé a přirozené. Na Verdiho se útočí stejně jako na Dumase, a proč? Protože oba ti muži své publikum baví, dojímají a unášejí.
V klubové lóži nebyl nikdo známý, nebo aspoň jen krátce, protože odcházeli zároveň s námi malými postranními dveřmi, a nikoho známého jsem nezahlédla.
Ne, poslyšte přece — ano, poslechněte si přece „La Traviatu“. Skoro jsem u ní plakala; ta rozkošná hudba vám srdce chvíli rozbuší, chvíli rozesní, chvíli rozdrásá do krve. Pravda, pro muže je to nemravná hra. Každý mladý blázen uvidí ve své kurtizáně Violette Valery. A Larderel se zruinuje za náramky a náušnice, bude-li jeho milovaná samička natolik chytrá, aby kašlala a tvářila se poeticky.
na okraji
[Poznámka: 1881. Už tehdy jsem žárlila na Larderelovu ženu.]
Vrátila jsem se zasněná. Jaký hlučný den! Kolik lidí, kolik pozlátka!
Začínám Neapol zbožňovat, bojím se o Řím... o Řím a o Pietra. Chudák můj přítel... no dobře, proč ho litovat? Nevím, lituji ho, protože lituji sebe, protože mě ta hudba naladila něžně. Ráda bych ho slyšela, jak mi říká: miluji vás, se zastřenýma očima a s tváří opřenou o mou ruku...
Jak je dobře být milována, nic se tomu nevyrovná.
„Slíbil mi, že přijede do Neapole,“ řekl Saint-Joseph, „ale teď už nechce, je nějaký divný, nevím, co mu je.“
Zakazují mu přijet, u sta hromů! Protože nikdy neuvěřím, že by lhal! Miluje mě, ale není svým pánem — a to je pro mě zatraceně ponižující. Ti vatikánští lotři dělají, jako by o mě nestáli, a přitom já nestojím o ně! Mám Pietra velmi ráda, je tak milý, jak jen může být, ale Pietro není ta partie, kterou očekávám od Boží dobroty.
Je nebezpečné poslouchat „La Traviatu“, ta zatracená hudba člověku vnuká myšlenky... Člověk sní o Pietrovi, stýská se mu po něm, zavře oči, myslí si, že je tu, a pak... pak se zvedne celý nespokojený, celý podivný...

Poznámky

Caccia-Club („Lovecký klub“) — exkluzivní pánský klub v Římě. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – velká přízemní klubová lóže u jeviště v římských divadlech, kde sedávali mladí šlechtici z Caccia-Clubu; Marie tak nazývá i jejich okruh. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentlemen riders“ – amatérští jezdci z aristokratických rodin, kteří závodí pro sport, nikoli pro peníze. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „flirtation“. ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino soukromé slovo, zkomolené z anglického „lobster“; tak přezdívá mladým elegánům ze společnosti a svým obdivovatelům. Viz karnet 025. ↩
Pozn. překl.: Viktorie — lehký otevřený čtyřkolový kočár pro dva cestující, v 70. letech 19. století velmi módní. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – klubová lóže: v italských divadlech velká lóže u jeviště, kterou si společně předplácí okruh mladých pánů ze společnosti; Marie tak nazývá i ten okruh sám. ↩