Středa 19. dubna 1876

Vidíte, v jaké jsem nevýhodě. Antonelli beze mne má klub, společnost, přátele — zkrátka vše, jen ne mě. Kdežto já bez Antonelliho nemám nic.
Pro něj jsem jen přepychovou zábavou — on byl pro mě vším; díky němu jsem zapomínala na naše hrůzné postavení, nemyslela jsem na ně a zabývala jsem se jen jím — příliš šťastná, že mohu uniknout.
Ať se ze mne stane cokoliv — odkazuji svůj deník veřejnosti. Všechny knihy, jež se čtou, jsou výmysly — situace v nich jsou násilné, postavy nepravdivé. Kdežto toto je fotografií celého jednoho života. „Ach,“ řeknete, „ale tato fotografie je nudná, kdežto výmysly jsou zábavné!“ Jestli tohle říkáte, nesvědčí to o vaší inteligenci nijak lichotivě. Nabízím vám zde to, co ještě nikdo neviděl. Všechny paměti, všechny deníky, všechny ty dopisy, které se vydávají — to jsou jen nalíčené výmysly, jež mají klamat svět.
[Poznámka: Ovšemže tón zde není strojený a všechno to není únavně přepjaté a romantické! 1881]
Nemám žádný zájem klamat — nemám ani politické činy, jež bych musela zahalovat, ani zločinné vztahy, jež bych musela skrývat; nikoho nezajímá, zda miluji nebo nemiluji, zda pláču nebo se směji. Mou největší starostí je vyjádřit se co nejpřesněji. Nedělám si iluze o svém stylu ani pravopisu.
Dopisy píšu bez chyb — ale v tom oceánu slov mi jich jistě mnoho unikne. Dělám navíc chyby ve francouzštině. Jsem cizinka — ale požádejte mě, abych psala svou mateřštinou, a možná to bude ještě horší.
Ale neotevřela jsem sešit proto, abych říkala tohle všechno. Chci říct, že není ani poledne, že jsem víc než kdy jindy vydána na milost svým mučivým myšlenkám, že mám sevřenou hruď a že bych nejraději zavyla.
Ostatně to je můj přirozený stav — dokud nemám nějakého Pietra, který by mě odváděl od ustavičného neštěstí. Proto mi na tom tak záleží.
Nebe je šedé, Chiaiu křižují jen fiakry a špinaví chodci — a ty hloupé stromy zasazené mezi promenádu a moře brání výhledu. V Nice na promenádě des Anglais má člověk z jedné strany vily a z druhé moře, jež bez překážky bije o oblázky. Tady jsou domy na jedné straně a na druhé jakási zahrada, jež se táhne podél celé ulice a odděluje ji od moře — a je sama od moře oddělena dosti velikým pruhem pusté půdy, pokryté stavebními kameny, jež skýtá opravdu bezútěšně smutný pohled. Když člověk dojde na náměstíčko osázené pěknými keři, jímž Chiaia končí, je mu hned lépe a to místo je hezké. Dál se vstupuje na nábřeží: vlevo domy, vpravo moře — ale moře zastavené balustrádovou zdí, posetou stánky prodavačů ústřic a lastur; pak následují mříže samotného přístavu. Ale to už není moře — je to špinavé místo, celé zacpané haldou ošklivostí.
Šedé počasí mě vždy trochu rmoutí — ale tady, ale dnes — tíží mě. To hrobové ticho v našem hotelovém bytě, ten dráždivý hluk fiakrů a vozů se zvonečky venku, to šedé nebe, ten vítr, který vlní záclony!
Ach, jsem ubohá — a nesmím to přičítat ani nebi, ani moři, ale zemi. Toto zklamání ohledně Pietra, o němž jsem navzdory svým pochybnostem vždy myslela, že je tak upřímný a tak zanícený... Ta upřímnost a zanícení se mění ve lež a zbabělou pokoru!
Koneckonců — můj život teprve začíná; proč tolik křičet pro jedno zklamání, pro jednu lež! Ještě jich uvidím tolik.
Zítra večer odjíždíme. Nemáme dost peněz — musíme odjet. Není to mrzuté?
Čas mi připadal dlouhý — a přitom zítra to teprve bude osm dní!
Ráda bych věděla, od kdy je pan Antonelli v Římě. Především bych chtěla znát pravdu! Dostali ho pryč lstí, nebo se vzdálil sám od sebe? Pokud platí to druhé, muselo by to také znamenat, že mi nikdy neřekl ani slovo pravdy.
Jestli ho dostali pryč lstí, pak se měl po návratu trochu víc přičinit. Ale je tu ještě třetí domněnka: vzdal se mě sám od sebe. To by bylo rozkošné.
Možná mě také miluje — ale protože já ho nemiluji, chce se donutit na mě zapomenout. To je domněnka, která nejvíc lichotí mému sebevědomí — a snad dost pravděpodobná.
Plowden mu jistě ukáže mou fotografii a dá mu přečíst POKOJ TOBĚ.
V každém případě tím lépe. Ach! Ale zapomněla jsem na něco nádherného — jak říkal Foster — totiž že jsem ho nechtěla já, že já jsem vždycky říkala ne — takže si nebude myslet, že ho miluji. To je náhrada — téměř radost.
Ještě několik dní a budu v Nice. Tento okamžik, po němž jsem dříve tolik toužila, je mi nyní lhostejný. Nechtěla bych ho odkládat — prostě proto, že má povaha nesnáší jakékoli odklady.
Jsem ráda, že jsem minulé léto byla pár dní ve Florencii a toto jaro v Neapoli. Až budu muset v budoucnu do těchto míst jet, nebudu mít tu averzi, jakou mám ke každému novému městu.
Ta ubohá teta — umírá nudou! Ještě nikdy nebyla tak dlouho sama a z jejích dopisů je mi jí líto. A dědeček! A psi a Sapogenikoffovi a Collignon a opice!
Myslím, že Antonelli je v Římě od soboty. V tom případě by se zdržel jen o týden. Nuže — opět chlácholení a omluvy. Ostatně ne proto, abych ho ospravedlnila — ale abych se uklidnila.
Altamura ukazuje a rozhazuje příliš mnoho peněz, než abych mu důvěřovala. Hned je vidět, zda muž hází penězi ze zvyku, nebo aby druhým sypal písek do očí.
Nudím se tak, že nevím, kam se podít — a „Hraběnka ze Salisbury“ je příliš vážná kniha, aby mě omámila a zaujala.
Kanáři a papoušci! Vracím se z procházky — byla skvělá. Právě jsme zahnuly u balkonu, kde stáli páni a mimo jiné Muliterno, a viděly jsme Altamuru, jak dělá šaška na koni — když tu prošel Torlonia s přítelem Petruccia a naprosto přirozeně sňal klobouk, jako bychom byly na Corsu nebo na Pinciu. Zdálky zahlédl Čokoládu vedle kočího — ale pro mě to bylo tak nečekané, tak nečekané... že mi to přišlo zcela přirozené. Veselost mi ze srdce vystoupila do hlavy — jako pěna z lahve šampaňského. Vrátila jsem se na balkón — napůl šílená radostí — a pak... Co jsem pro Torloniho? Proč ta radost při pohledu na muže, jenž si mě ani nevšímá?.. A pěna pomalu opadla a já opět viděla smutnou skutečnost. Jen já myslím na tyto lidi — oni se o mě nestarají.
„Nechci zítra odjet!“ zvolala jsem, sotva jsem vešla. A proč zůstat? Vidět Torloniho je bezpochyby obrovské potěšení — ale to potěšení s sebou nese tolik bolestí a tolik ponižujících myšlenek, že by si člověk opravdu rozbil hlavu!!
Poznamenejme mimochodem, že jsme navštívily královský palác u divadla San Carlo. Doenhoff, který nás potkal poté, co se máma již vrátila, se zeptal, zda budeme večer doma. Jdeme do divadla.
Večeře je prostřená — já večeřím sama a ostatní jdou ke společnému stolu.
Bože, jaký smutek! Torlonia je skutečně k zbožňování — z toho bych šílela, kdyby mě miloval!!
Tenhle okamžik spokojenosti mi ublížil — ten Torlonia mě ponížil, nevím proč.
Je tu mnoho tváří z Říma — člověk by řekl, že je na Corsu.
Nechci nikde zůstávat — chci se vrhnout střemhlav do Ruska a vrátit se odtud teprve čistá. Ještě hodina a tento život mi připadá nemožný. Nevím, jestli si to jen namlouvám — ale zdá se mi, že každý na nás ukazuje prstem, posmívá se, pohrdá!
Chápete, jaká to jsou muka!
Do divadla nepůjdu! Proč jít? Abych vzbudila zvědavost — aby se ptali: „Kdo?“ A aby odpovídali: „Nevím.“
Ach, kdyby tak odpovídali — to by bylo až příliš velké štěstí! Ale ne — budou chtít podávat informace sebrané po cárech a sešité dohromady v odpornou látku!
Ostatně se mi zdá, že nás všichni znají. Musíme odjet — nic mě tu nedrží; nejsem k ničemu ani sobě, ani nikomu jinému — nikdo mě nemiluje, nikdo se o mě nestará!
Slyším, že do salonu právě vešel Doenhoff. Ten ubohý blázen ještě doufá, že od mámy něco získá. Mohl by se stejně tak dvořit soše nebo kusu nábytku.
Ach, Pietro! Věř mi, kdybych jen mohla, draze bys mi zaplatil za všechny ty nepříjemnosti, které mi působíš! Opravdu nevím, co se se mnou děje, ale je mi sebe líto!
Divadla tu začínají velmi pozdě, v půl desáté.
Jsem tak slabá a tak smutná, a kdyby Pietro vešel, já… byla bych ráda.
Doprovodíme Doenhoffa až k hotelu du Louvre, kde bydlí, pak pokračujeme v cestě a do divadla Frondo dorazíme uprostřed prvního jednání mého milého „Lazebníka sevillského“. Sedíme vpravo, na jediné straně, kterou mám ráda; lóže jsou tu velké, krásné a pohodlné, mezi křesly stojí vyvýšená pohovka skrytá ve stínu. Na tu pohovku jsem si nejdřív sedla a nechala Dinu vpředu samotnou, máma seděla za ní.
Torlonia sedí naproti v neapolské klubové lóži; ačkoli je ve stínu, nemohu se na něj dívat, protože si mě prohlíží kukátkem.
„Jak já ho nenávidím,“ říká máma, „vždycky jsem ho nenáviděla.“
„Koho, mami?“
„Toho mladého muže.“
Nic neříkám a zůstávám tiše ve svém koutě.
„Už odchází,“ pokračuje, „ne, jen se schovává.“
Za dvě vteřiny někdo zaklepal na dveře a Čokoláda ohlásil Torloniu.
Byla jsem tak překvapená, že jsem sotva odpověděla na jeho omluvy za oblečení, a teprve po minutě jsem mu nabídla, ať se posadí. Nebyl opilý… počkejte chvilku, jeho poslyšte přece mi zní v uších tak příjemně, že na dvě minuty zavřu oči…
… Tak, a teď pokračujme. Nebyl opilý, jak jsem řekla, ale naopak velmi střízlivý, velmi slušný a okouzlující. Dokonce řekl, že je to velké neštěstí, když jsou mladé dívky bohaté, protože nemohou věřit v nezištnost těch, kdo se jim dvoří — vždycky si myslí, že jde o jejich peníze. To padlo v souvislosti se slečnou Mechtcherskou, kterou zná od prosince, ale ani ji nezdravil a vůbec se o ni nestaral, dokud si s ní před několika dny nepopovídal a neshledal ji velmi milou.
Pietro je v Římě už tři dny; venkovský vzduch mu prospěl a ztloustl, ale nechme toho!
Torlonia tvrdí, že nás znal pod jménem Appletcheieff; teprve před několika dny mu prý slečna Mechtcherská řekla naše skutečné jméno. Ráda bych věděla, co všechno mohli říkat o mé nešťastné osobě.
„Přijdu ke Spillmannovi a on se mě ptá, jestli jedu do Neapole. Proč? Protože ty dámy pojedou do Neapole. Tak jsem se to dozvěděl; chtěl jsem vás ještě týž večer jít pozdravit, ale bylo příliš pozdě.“
Vždycky chce, a nikdy to neudělá.
Ne, poslyšte přece — nemám v hlavě nic jiného než ta slova. Zůstal dlouho, ale nikdy dost dlouho; odešel se slovy „tedy zítra na dostizích“, právě když vcházel Altamura. Doenhoff se o tom pánovi informoval a ujistili ho, že Altamura je velmi vážený a bohatý muž. To mě trochu uklidňuje.
Torlonia tedy odešel do klubové lóže a já se posadila dopředu, aby si mě pánové naproti — ze tří lóží, myslím — mohli zuřivě prohlížet kukátky a okukovat.
Ne, poslyšte přece. U čerta, ta slova a ten hlas mě pronásledují.
Ale brzy odešel a o půl hodiny později jsem poprosila mámu, abychom odešly z divadla, kde jsem se bez něho nudila. Altamura nás doprovodil až domů.
„Ach,“ řekla máma, „jsem si jistá, že ho s Mechtcherskou ožení.“
„A proč? Myslím, že…“
„Protože,“ přerušila mě, „ona se do něho zamiluje, bude ho chtít, a jelikož je to skvělá partie pro obě strany, stane se to. Hraběnka Kiseleffová tu záležitost povede tak obratně, že se o ruku bude žádat prostřednictvím paní velvyslancové. Ach, tím jsem si naprosto jistá.“
Máma ví, že mi to působí cokoli jiného než radost, ale říká to pro mé dobro, aby mě na to připravila.
Na nepříjemnosti není člověk nikdy připraven.
Mechtcherská se do něho jistě zamiluje — a která by se nezamilovala, zvlášť bude-li k ní trochu pozorný.
napříč stránkou
Ach, jak je to hloupé.
„Ne, řekni mi, Marie,“ ptá se Dina u večeře, „ty… ne, poslyš, předpokládat se dá cokoli, že ano?“
„Ano, a dál?“
„Dá se předpokládat i to nejméně pravděpodobné.“
„Ovšem.“
„Nuže, kdyby tě požádal o ruku, přijala bys ho? Odpověz mi, a vážně.“
„Upřímně a vážně ti říkám, že bych ho hned přijala.“
„Říkáš to, protože si myslíš, že o tebe nepožádá.“
„Ale ne, říkám to, protože je to pravda.“
„A koho bys vybrala, jeho, nebo Doenhoffa?“
„Jeho, samozřejmě.“
„Ó!!“
„Je to pravda. Doenhoff je vážnější, možná i významnější, ale už jen pomyšlení, že bych žila v Prusku!… kdežto italský život zbožňuji.“
Ať jdou všichni k šípku. Torlonia mi mimochodem řekl pár slov — v Římě byl skoro nezdvořilý, tady ráčil strávit půl hodiny či tři čtvrtě hodiny v mé lóži, a já jsem z toho celá bez sebe.
Ach, jak je to ošklivé — vědět s jistotou, že se na mě nedívá, že pro něho nic neznamenám!

Poznámky

Pozn. red.: Mariin manifest deníku jako document humain (lidského dokumentu) — předznamenává to, co později vybrousí ve svou proslulou předmluvu z roku 1884. Tato pasáž byla ve vydání z roku 1887 potlačena. ↩
Pozn. red.: Mariina vlastní poznámka, připsaná na tuto stránku, když si deník v roce 1881 znovu pročítala. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „PAX TIBI“ (Pokoj tobě) — dvě slova, která Marie napsala tiskacími písmeny na fotografii darovanou 3. dubna 1876 Plowdenovi (056.0366). ↩
Pozn. překl.: Domácnost v Nice zřejmě zahrnovala skutečné domácí opice — v 70. letech 19. století nikoli neobvyklý aristokratický rozmar. ↩
Pozn. překl.: „La Comtesse de Salisbury“ (Hraběnka ze Salisbury, 1839) — historický román Alexandra Dumase staršího, odehrávající se v Anglii 14. století. ↩
Pozn. překl.: Pincio — terasovité zahrady na návrší nad Piazza del Popolo v Římě, jedno z módních míst k procházkám římské aristokracie. Torloniho smeknutí klobouku zde nese onu nenucenou přirozenost společensky rovného — což je právě to, co Marii vzrušuje. ↩
Pozn. překl.: Teatro San Carlo — velké neapolské operní divadlo, jedno z nejstarších a největších na světě (otevřeno 1737), považované za soupeře milánské La Scaly. Stojí hned vedle královského paláce (Palazzo Reale). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – klubová lóže: velká přízemní lóže u jeviště v italských divadlech, kterou si společně předplácel okruh mladých pánů ze společnosti. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „via“ – odbývavé citoslovce, zhruba „ale jděte“, „dost“. ↩