Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 17. dubna 1876

Podivná věc. Dokud jsem spokojená a veselá, vlasy se mi krásně kroutí — ale jakmile se začnu nudit, ztuhnout a zploští se jako hůlky.
Měly jsme jet do Pompejí, ale ráno pršelo a prší celý den.
Altamura přišel kolem páté — požádala jsem ho, aby mi sehnal dva neveliké koně, jaké jsem viděla jen v Neapoli: celé bílé nebo bílé s příměsí světlé narůžovělé žluté. Nevím, jak se ta barva jmenuje — vím jen, že je velmi vzácná.
Podle věštění je Pietro tady.
Ostatně zítra budeme mít zprávy. Před Altamurou se mluvilo o Pietrově „klášterním zajetí" a Altamura dnes ráno telegrafoval markýzi Filipanimu do Říma a dotazoval se na Antonelliho zdraví.
Čtu romány a přemýšlím. Snažím se uhodnout rozluštění záhady. Hledám ho od rána do večera.
Máma přichází dvacetkrát mi vyčítat mou četbu. Přála by si, abych byla s nimi a podporovala hovor nebo naslouchala jejím zlostiplným řečem. Ale já se zavřu — a žiji opravdu jako v klášteře. Většinu času zavřena s knihou. Nemám co psát — vyčerpala jsem již svůj poslední smutek, své obavy, své domněnky; a nemám-li si zoufat — což by bylo hloupé — nebo se radovat a vidět vše růžově — což by bylo ještě hloupější — nemám co říct. Čekám a nudím se, nudím se a čekám.
Přesto mě často přepadne chuť znovu vše rozebírat a hádat... Ne, ne — je lepší otupovat se četbou; vidíte dobře, že moje mysl je daleko od klidu a veselosti, a někdy mi tak stísní prsa, že bych ráda plakala. Ne, nesmím dělat scény, jak se říká rusky — zůstaneme pokud možno v říši otupení.
Smutná říše — ale co dělat?
Najednou mě napadne myšlenka, že mě prostě opustil. Oh! Pak by to znamenalo, že lhal posledního večera — lhal jako ten nejzručnější darebák! Ne — jsem sice lůza, ale těžko věřím v takovou zbabělost. Ostatně neměl žádný důvod mě klamat.
Ale proč, proč?
Darebák, slaboch, nebo oběť? Tak stojí věc.
A co když je to jen mladý lehkomyslník?!
Ne — pohleďte, dobří lidé, na mou situaci: nechala jsem se tedy podvést, vzala jsem prázdná slova za pravdu? Ne, ne, ne — nechci nic rozhodovat ještě. Nechci nic říkat — jen bych se trápila a rvala svou ubohou duši tisícem pochybností stejně ponižujících jako smutných.
Bože — kdyby přišel!
Ale poslechněte toto: Altamura přijde v deset; nechtíc procházet salonem, jdu chodbou ukrást cigarety z Walitského pokoje, který sousedí se salonem. Krabička cigaret není rozbalena — chystám se odejít po špičkách, když zaslechnu Pietrovo jméno a zůstanu přikovaná na místě.
„Ale Antonelli je v Římě," říká Altamura.
„Ale který Antonelli?"
„Hrabě Pietro, madame — právě jsem obdržel tento telegram, pohleďte."
„Tak tedy," řekne máma a čte toto:
„Neapol, Vincenzo Altamura. Comte Pietro Antonelli è in Roma."
Běžím do svého pokoje a padám na pohovku. Je mi zima, pláču. Nemýlila jsem se tedy — odvlekli ho pryč, nebo se sám vzdálil kvůli mně!
Je v Římě. Od kdy? Kde byl? Neřekl mi nic — lhal celou dobu, a já se domnívala, že jsem milována, věřila jsem v něco na tomto světě. Právem se říká spodní svět — náš svět je skutečně nízký, tak nízký a sprostý, že mě to v mém věku hnusí.
Kdy konečně přestanu úplně věřit? Kdy budu odpovídat na vše, co mi muži řeknou, úsměvem pohrdání na rtech a chladným znechucením v srdci?!
Je možné, že neexistuje ani láska ani pravda — a že tato dvě slova jsou rozvinuta jen v knihách?
Ale ti, kdo píší ty knihy — odkud čerpali ty krásné věci, o nichž tak dobře vyprávějí?
Nezaměňujme Pietra Antonelliho s celým světem — a neříkejme „láska je jen slovo" jen proto, že si Pietro Antonelli dovolil z ní udělat jen slovo.
Zbavme se tedy klamu ještě jednou. Myslela jsem si: konečně — hle, miluje mě muž, kterého nenávidím — vůbec poprvé — jaké štěstí!
Je to komické i smutné. „Nuže," zvolala jsem v duchu, „jeďme do Říma!"
Ne, holko — zůstaneš v Neapoli, pojedeš se podívat do Pompejí, vystoupíš na Vesuv, navštívíš Modrou jeskyni a Psí jeskyni, obdivuješ muzeum, přihlédneš k dostihům ve čtvrtek — a odjedeš teprve v sobotu.
Proč by sis potřebovala běhat za mužem? Kdybys ho aspoň bláznivě milovala — to by snad bylo omluvou, ale takhle!
Chápu tvůj vztek — a kdo by nebyl rozhořčen?
Neudělám ani krok. Kdo chce, může udělat krok pro mě. Hm! Mám se starat o muže, který mi dvoří, dokud jsem mu na očích, a jakmile jsem pryč, s radostí vydechne a ani se nenamáhá víc?
Nestojím tedy o něj jako o muže, ale jako o jednu urážku navíc. Měl by tvář Pandoly, Zucchiniho, dona Alfonsa nebo Odescalchich — bylo by to totéž. Milovala jsem ho jen proto, protože — řekněme — miloval mě. Nemluvím ze vzdoru a hněvu. Ostatně jsem vždy říkala totéž. A přísahám vám, že pánové, které jsem právě jmenovala, by mi nebyli ani méně ani více než Pietro, kdyby mě přiměli věřit, že mě milují.
Je volný, je v Římě. Ale nemá smysl si myslet, že přijede do Neapole.
Jak je to přece jen škoda být odsouzena k trápením, jak já jsem!
Místo abych toužila odjet do Říma, odkládám odjezd — nejistota se může snadno proměnit v urážku.
Vrátila jsem se — nepomohlo to. Sotva odpovídají.
Teď pociťuji jakési uspokojení. Hluboce pohrdám Antonellim — ať byl oklamán, nebo jednal dobrovolně. Neboť je docela možné, že místo aby mu odporovali, řekli mu odjet pod jakousi záminkou a zdrželi ho do mého odjezdu. Hleďte, jak inklinuji k shovívavosti. Co chcete — jsem shovívavá. Měla jsem se jmenovat Klementina — byl by to pendant ke jménu Torlo-nia, toho drahého opilce, jemuž jsem nebyla po chuti.
Ach, U sta hromů — jet do Říma! Ach, U sta hromů hromských — ne! Dokáži vám, drazí čtenáři, kteří tento deník nikdy, nikdy číst nebudete — dokáži vám, že říkám mnohé hlouposti, ale konám mnohem méně. Jsem tedy ve válce se signor cardinalinem. Nechť mi Bůh pošle příležitost — budu bojovat důstojně.
[Na příč stránky: Ach, jistě!]
Chtěla jsem být dobrá, neměla jsem zlou myšlenku, ani myšlenku na zlomyslnost — a hle! Ale jestli mě nemiluje, je mu to jedno — pak za to, co se stalo, není zodpovědný, a můj hněv nemá důvod být. Nerozhodujme nic — čekejme. Nesmíme nic uspěchat, a ani v překotnosti nesmíme ztrácet jistou míru a jistý výpočet. Nebuďme hloupé — bavme se v Neapoli, dělejme vše přirozeně, jako by se nic nestalo.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariino věštění z předchozího večera — knihu konzultovala jako orákulum a dostala desetkrát kladnou odpověď. ↩
Pozn. překl.: „Klášterní zajetí" (sa mise au couvent) — doslova „uvržení do kláštera": Mariin výraz pro Pietrovo vynucené odloučení, zřejmě nařízené jeho mocnou rodinou (Antonelliové měli vatikánské konexe skrze kardinála Antonelliho). Není jasné, zda šlo o skutečné církevní ústraní, nebo pouze o metaforu pro to, že byl držen stranou. ↩
Pozn. překl.: „Faire d'histoire" — z ruského dělat istoriju (делать историю), tedy dělat scénu či povyk. Marie přechází do ruštiny, aby svůj vlastní citový výlev pojmenovala ruským idiomem a tím se od něj mírně distancovala. ↩
Pozn. překl.: „Jsem lůza" (je suis une canaille) — zvláštní sebeshazující přiznání: Marie uznává, že je sama schopna obojakosti. Toto přiznání podrývá její rozhořčení a ukazuje její příznačnou sebereflexi. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Hrabě Pietro Antonelli je v Římě." ↩
Pozn. překl.: Bas monde — doslova „nízký" či „spodní svět": označení mravně zkaženého lidského světa, na rozdíl od světa božského či ideálního. Marie si pohrává s dvojím významem: společnost (le monde) je zároveň bas monde (nízký, nečestný svět). ↩
Pozn. překl.: Modrá jeskyně (Grotte d'Azur, Grotta Azzurra) — proslulá mořská jeskyně na ostrově Capri, známá svým zářivě modrým světlem, jež vzniká dopadem slunečních paprsků skrze podmořský otvor. Vyhledávaný cíl turistů v Neapolském zálivu. ↩
Pozn. překl.: Psí jeskyně (Grotte du Chien, Grotta del Cane) — jeskyně poblíž Neapole, proslulá oxidem uhličitým prosakujícím z dna, který dokázal udusit malého psa, nikoli však vzpřímeného člověka. Pochmurná turistická atrakce již od starověku. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: „clémente" (shovívavá/milosrdná) naráží na Torloniho křestní jméno Clément. ↩
Pozn. překl.: Cardinalino — italský zdrobnělý výraz; Marie ironicky přezdívá Pietru Antonellimu „panáček kardinálíček" s odkazem na jeho vatikánské konexe (kardinál Giacomo Antonelli, předseda papežské vlády). ↩