Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 17. dubna 1876

Podivná věc. Dokud jsem spokojená a veselá, vlasy se mi krásně kroutí — ale jakmile se začnu nudit, ztuhnou a zploští se jako hůlky.
Měly jsme jet do Pompejí, ale ráno pršelo a prší celý den.
Altamura přišel kolem páté — požádala jsem ho, aby mi sehnal dva nesmírně malé koně, jaké jsem viděla jen v Neapoli: celé bílé nebo bílé s příměsí světlé narůžovělé žluté. Nevím, jak se ta barva jmenuje — vím jen, že je velmi vzácná.
Podle věštění je Pietro tady.
Ostatně zítra budeme mít zprávy o něm. Před Altamurou se mluvilo o Pietrově „klášterním zajetí" a Altamura dnes ráno telegrafoval markýzi Filipanimu do Říma a dotazoval se na Antonelliho zdraví.
Čtu romány a přemýšlím. Snažím se uhodnout rozluštění záhady. Hledám ho od rána do večera.
Máma mi dvacetkrát přijde vyčítat mou četbu. Přála by si, abych byla s nimi a udržovala hovor nebo naslouchala jejím zlostiplným řečem. Ale já se zavřu — a žiji opravdu jako v klášteře. Většinu času zavřena s knihou. Nemám co psát — vypsala jsem už své poslední lítosti, své obavy, své domněnky; a nemám-li si zoufat — což by bylo hloupé — nebo se radovat a vidět vše růžově — což by bylo ještě hloupější — nemám co říct. Čekám a nudím se, nudím se a čekám.
Přesto mě často přepadne chuť znovu vše rozebírat a hádat... Ne, ne — je lepší otupovat se četbou; vidíte dobře, že moje mysl je daleko od klidu a veselosti, a někdy se mi tak sevře hruď, že bych se s chutí rozplakala. Ne, nesmím dělat scény, jak se říká rusky — zůstaňme pokud možno v říši otupení.
Smutná říše — ale co dělat?
Najednou mě napadne myšlenka, že mě prostě opustil. Oh! Pak by to znamenalo, že lhal posledního večera — lhal jako ten nejzručnější darebák! Ne — jsem sice lůza, ale těžko věřím v takovou zbabělost. Ostatně neměl žádný důvod mě klamat.
Ale proč, proč?
Darebák, slaboch, nebo oběť? Tak stojí věc.
A co když je to jen mladý lehkomyslník?!
Ne — pohleďte, dobří lidé, na mou situaci: nechala jsem se tedy podvést, vzala jsem prázdná slova za pravdu? Ne, ne, ne — ještě nechci nic rozhodovat. Nechci nic říkat — jen bych se trápila a rvala svou ubohou duši tisícem pochybností stejně ponižujících jako smutných.
Bože — kdyby přišel!
Ale poslechněte toto: Altamura přijde v deset; nemohouc procházet salonem, jdu chodbou ukrást cigarety z Walitského pokoje, který sousedí se salonem. Krabička cigaret není rozbalena — chystám se odejít po špičkách, když zaslechnu Pietrovo jméno a zůstanu přikovaná na místě.
„Ale Antonelli je v Římě," říká Altamura.
„Ale který Antonelli?"
„Hrabě Pietro, madame — právě jsem obdržel tento telegram, pohleďte."
„Tak tedy," řekne máma a čte toto:
„Neapol, Vincenzo Altamura. Comte Pietro Antonelli è in Roma."
Běžím do svého pokoje a padám na pohovku. Je mi zima, pláču. Nemýlila jsem se tedy — odvlekli ho pryč, nebo se sám vzdálil kvůli mně!
Je v Římě. Od kdy? Kde byl? Neřekl mi nic — lhal celou dobu, a já se domnívala, že jsem milována, věřila jsem v něco na tomto světě. Právem se říká spodní svět — náš svět je skutečně nízký, tak nízký a sprostý, že se mi v mém věku hnusí.
Kdy konečně přestanu úplně věřit? Kdy budu odpovídat na vše, co mi muži řeknou, úsměvem pohrdání na rtech a chladným znechucením v srdci?!
Je možné, že neexistuje ani láska, ani pravda — a že tato dvě slova jsou rozvinuta jen v knihách?
Ale ti, kdo píší ty knihy — odkud čerpali ty krásné věci, o nichž tak dobře vyprávějí?
Nezaměňujme Pietra Antonelliho s celým světem — a neříkejme „láska je jen slovo" jen proto, že si Pietro Antonelli dovolil z ní udělat jen slovo.
Zbavme se tedy klamu ještě jednou. Myslela jsem si: konečně — hle, miluje mě muž, kterého nemám v nenávisti — vůbec poprvé — jaké štěstí! Ach, jistě. Ach, jistě. Ach, jistě! Pláču a posmívám se sama sobě.
Je to komické i smutné. „Nuže," zvolala jsem v duchu, „jeďme do Říma!"
Ne, holko — zůstaneš v Neapoli, pojedeš se podívat do Pompejí, vystoupíš na Vesuv, navštívíš Modrou jeskyni a Psí jeskyni, budeš obdivovat muzeum, půjdeš na čtvrteční dostihy — a odjedeš teprve v sobotu.
Nač ti je běhat za nějakým mužem? Kdybys ho aspoň bláznivě milovala — to by snad bylo omluvou, ale takhle!
Chápu tvou roztrpčenost — a kdo by nebyl roztrpčen?
Neudělám ani krok. Kdo chce, může udělat krok pro mě. Hm! Mám se starat o muže, který se mi dvoří, dokud jsem mu na očích, a jakmile jsem pryč, je mu docela dobře a víc se nenamáhá?
Nestarám se tedy o něj jako o muže, ale jako o jedno příkoří navíc. Měl by tvář Pandoly, Zucchiniho, dona Alfonsa nebo Odescalchich — bylo by to totéž. Milovala jsem ho takřka jen proto, že miloval mě. Nemluvím ze vzdoru a hněvu. Ostatně jsem vždy říkala totéž. A přísahám vám, že pánové, které jsem právě jmenovala, by mi nebyli ani méně, ani více než Pietro, kdyby mě přiměli věřit, že mě milují.
Je volný, je v Římě. Ale nemá smysl si myslet, že přijede do Neapole.
Jak je přece jen škoda být odsouzena k trápením, jako jsem já!
Místo abych toužila odjet do Říma, odkládám odjezd — nejistota se může snadno proměnit v urážku. Jinak je moje postavení falešné, a máma a Dina a Walitský komentují poslední události, ale z delikátnosti o nich nic neříkají — přitom by bylo mnohem delikátnější o nich mluvit. Ostatně já mlčím a oni nezačínají první. Začnu hned.
Vrátila jsem se — nepomohlo to. Sotva odpovídají.
Teď pociťuji jakési uspokojení. Hluboce pohrdám Antonellim — ať byl oklamán, nebo jednal dobrovolně. Neboť je docela možné, že místo aby mu odporovali, řekli mu, aby pod nějakou záminkou odjel, a zdrželi ho do mého odjezdu. Hleďte, jak hřeším přílišnou shovívavostí. Co chcete — jsem shovívavá. Měla jsem se jmenovat Klementina — byl by to pendant ke jménu Torlonia, toho drahého opilce, jemuž jsem nebyla po chuti. Ten Torlonia je přece hloupý. Má třicet tisíc franků ročně — já mu přinesu šedesát nebo sedmdesát tisíc. Dohromady by to bylo sto tisíc. Sedmdesát tisíc franků renty představuje kapitál milion čtyři sta tisíc franků při zákonné sazbě pěti procent. Ujišťuji vás, že to není k zahození. Jenže on nevěděl. Byli bychom manžel a manželka — zacházel by se mnou jistě špatně, ale to by mi bylo jedno. Jednoho krásného dne, až budu vdaná, mu to všechno řeknu. Zasmějeme se tomu a možná i budeme litovat.
Ach, u sta hromů — jet do Říma! Ach, u sta hromů hromských — ne! Dokáži vám, drazí čtenáři, kteří tento deník nikdy, nikdy číst nebudete — dokáži vám, že říkám mnohé hlouposti, ale udělala jsem jich mnohem méně. Jsem tedy ve válce se signor cardinalinem. Nechť mi Bůh pošle příležitost — budu bojovat důstojně.
[Napříč stránkou: Ach, jistě!]
Chtěla jsem být dobrá, neměla jsem zlou myšlenku, ani myšlenku na zlomyslnost — a hle! Ale jestli mě nemiluje, je mu to jedno — pak to, co se stalo, není jeho vina, a můj hněv nemá důvod být. Nerozhodujme nic — čekejme. Nesmíme nic uspěchat, a ani v překotnosti nesmíme ztrácet jistou míru a jistý výpočet. Nebuďme hloupé — bavme se v Neapoli, dělejme vše přirozeně, jako by se nic nestalo.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariino věštění z předchozího večera — knihu konzultovala jako orákulum a dostala desetkrát kladnou odpověď. ↩
Pozn. překl.: „Klášterní zajetí" (sa mise au couvent) — doslova „uvržení do kláštera": Mariin výraz pro Pietrovo vynucené odloučení, zřejmě nařízené jeho mocnou rodinou (Antonelliové měli vatikánské konexe skrze kardinála Antonelliho). Není jasné, zda šlo o skutečné církevní ústraní, nebo pouze o metaforu pro to, že byl držen stranou. ↩
Pozn. překl.: „Faire d'histoire" — z ruského dělat istoriju (делать историю), tedy dělat scénu či povyk. Marie přechází do ruštiny, aby svůj vlastní citový výlev pojmenovala ruským idiomem a tím se od něj mírně distancovala. ↩
Pozn. překl.: „Jsem lůza" (je suis une canaille) — zvláštní sebeshazující přiznání: Marie uznává, že je sama schopna obojakosti. Toto přiznání podrývá její rozhořčení a ukazuje její příznačnou sebereflexi. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Hrabě Pietro Antonelli je v Římě." ↩
Pozn. překl.: Bas monde — doslova „nízký" či „spodní svět": označení mravně zkaženého lidského světa, na rozdíl od světa božského či ideálního. Marie si pohrává s dvojím významem: společnost (le monde) je zároveň bas monde (nízký, nečestný svět). ↩
Pozn. překl.: Modrá jeskyně (Grotte d'Azur, Grotta Azzurra) — proslulá mořská jeskyně na ostrově Capri, známá svým zářivě modrým světlem, jež vzniká dopadem slunečních paprsků skrze podmořský otvor. Vyhledávaný cíl turistů v Neapolském zálivu. ↩
Pozn. překl.: Psí jeskyně (Grotte du Chien, Grotta del Cane) — jeskyně poblíž Neapole, proslulá oxidem uhličitým prosakujícím z dna, který dokázal udusit malého psa, nikoli však vzpřímeného člověka. Pochmurná turistická atrakce již od starověku. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: „clémente" (shovívavá/milosrdná) naráží na Torloniho křestní jméno Clément. ↩
Pozn. překl.: Cardinalino — italský zdrobnělý výraz; Marie ironicky přezdívá Pietru Antonellimu „panáček kardinálíček" s odkazem na jeho vatikánské konexe (kardinál Giacomo Antonelli, předseda papežské vlády). ↩