Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 16. dubna 1876

Tento den stráví s rodinou, pak bude moci odjet. Tak si to v duchu uspořádávám.
Ráno byla mše — sloužil ji řecký kněz, řecky, ve dvou maličkých místnostech generálního konzulátu.
Mše se zúčastnil velkovévoda Konstantin Konstantinovič, syn velkovévodkyně Konstantinovy a bratr velkovévody z Fanny Learové — dvacetiletý mladík.
Je Velikonoce — slyšel mě snad Bůh na přímluvu tohoto velkého dne?
Vystrašená včera večer jsem šla spát nervózně a dlouho nemohla usnout pro dveře, které se otvíraly, světla, jež bloumala, skla, jež se chvěla. Zavolala jsem nahlas, Walitský mi odpověděl — ale příliš jsem se neuklidnila. Nevím proč se bojím v Neapoli.
Jsem dost bledá. Altamura přijde ve dvě, aby nás zavedl prohlédnout neapolské královské rezidence. Prohlídky jsou tak nudné, zvláště je-li člověk smutný a unavený. Tuto noc jsem se dvakrát probudila. Snad to byly přízraky onoho světa z románu.
Připadám si ošklivá a nechtěla bych vycházet — ale pak by se spekulovalo, dívali by se na mě tím pozorovatelským pohledem: „Vím moc dobře, co to je," — který tak nenávidím.
Bezděčně čekám na Pietrův příjezd. Kdyby vyjel dnes večer, byl by tu zítra ráno. Ale je i vlak, který odjíždí z Říma ve dvě odpoledne a přijíždí do Neapole asi v půl desáté.
Ne, poslechněte, je to velmi podivné, a mnohé bych dala za to, abych věděla, co to znamená.
Je-li volný, musí přijet — U sta hromů hromských! — pochybuji o všem víc než kdy jindy.
Navštívily jsme palác Capodimonte. Park je cosi obdivuhodného — jsem z něj nadšená. Altamura vedl mámu a já šla sama — Čokoláda nesl mou vlečku; byl to rozkošný obraz v tom ráji zeleně. Altamura a Walitský mají victorii a my landau. Dali jsme si mléko krále, jak říká Walitský. Snažila jsem se výlet oživit, jak nejlépe to šlo. Neapol se mi nelíbí — v Římě jsou domy černé a špinavé, ale jsou to obdivuhodné paláce z hlediska architektury i stáří; v Neapoli je to stejně špinavé, s tím rozdílem, že tu člověk vidí jen kartonové domy à la française. Tak, to teď vzbudí zuřivost všech Francouzů — nechť se uklidní; obdivuji je a miluji víc než jakýkoli národ, ale musím přiznat, že jejich paláce se nikdy nevyrovnají masivní, nádherné, vznešené majestátnosti paláců italských, zvláště římských a florentských.
Palác Capodimonte je veliký a nádherný, ale dosti barbarský, lze-li tak říct — trochu kasárna. Zatímco v Římě — pohleďte na ty portiky, ta okna, ty klenby, ty sochy!
Už jenom dveře jsou hodny obdivu!
Jsem zvyklá na tu antickou nádheru, na chrámy, na sloupy — a vše ostatní mi připadá chudé a ubohé. Nehraju si na slepý obdiv k rozpraskaným zdem a sloupům bez podstavce — ale je to krásné, velkolepé, neuvěřitelné. Je to moje vina, že moderní stavitelé dělají jen kartonové paláce? Je to moje vina, že jsme tak zdegenerovaní, že pohrdáme potomstvem a spokojujeme se stavět jen pro délku jednoho lidského života?
Na Chiaii jsme potkaly Muliterny a mladý Muliterno byl na balkóně s jinými mladíky.
Stojí to velké úsilí, přimět mě jít do divadla Mercadante — jediného, které je teď otevřené. V novém městě jsem líná, a přece mě divadelní večer zkrotí víc než cokoliv jiného.
Altamura a Walitský mají lóži naproti nám a Doenhoff je s námi — potkaly jsme ho na promenádě a pozvaly.
Jsme nalevo — nesnáším být nalevo. Lorňony z levé přední lóže mě otravují. Lorňují mě hodně, ale není to žádné tažení jako v Římě. V přední lóži je několik velmi slušných pánů, neboť mladý Muliterno byl s nimi.
Toto představení mi připomíná „Vestalinku" v Římě — pískali, řvali, a nakonec hodili na jeviště kočku, která se marně pokoušela vyskočit na holou hlavu jednoho hudebníka a do přední lóže oněch pánů a pak prchla šílená strachem k nadšení publika.
Ke konci jsem se trochu vrátila sama k sobě, hovořila jsem, smála se.
Nechaly jsme Doenhoffa v hotelu du Louvre a vrátily se domů k večeři. Vypila jsem velkou sklenici vína a opila se. Bylo to velmi zábavné. Cítila jsem se trochu v oblacích — desetkrát jsem otevřela knihu s otázkou: přijede do Neapole? A desetkrát kniha řekla ano. Posuzujte sami, jak jsem byla ráda.
Ostatně jsem zaznamenala krásný kočár, dva krásné koně a blonďatý vous, který si také zaznamenal mě. Takže kdyby se mě někdo zeptal: Chytila jste někoho v Neapoli?
— jak se mě ptal Pietro v Římě — mohla bych odpovědět, že právě někoho chytám.
„Chytit někoho" — v Pietrově slovníku — znamená si ho všimnout nebo si ho oblíbit.
Jednoho dne se mě ptal, už nevím na co, a já odpovídala, že mu řeknu, co chce vědět:
„Ach!" řekl, „nevěřím vám — říkáte jen svíčky (buggia — v italštině lež)."
„Chcete říct svíce?"
„Ano, svíce — ah! ne!" vykřikl, když si po dvou minutách uvědomil svou chybu. „Ne, to není ono!"
To nás rozesmálo a dva dny jsem jen opakovala: když si v Římě někoho chytíte a není spojení, říká se vždy svíčky.
Čekám na jeho příjezd zítra — cítím, že se mýlím; zklamání bude nepříjemné, ale alespoň pro dnešní večer budu mít křesťanskou myšlenku a klidnou mysl. Jsem ještě trochu opilá a dokonávám otupování cigaretami.
„Fuj, jaká špinavost!" řeknete. Ujišťuji vás, že na mně to není vidět.

Poznámky

Pozn. překl.: Fanny Learová (1840–1886), americká herečka, milenka velkokněze Nikolaje Konstantinoviče, bratra Konstantina Konstantinoviče. Jejich skandální románek byl dobře znám v evropské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Čokoláda — přezdívka sluhy Fortuného. Viz karnet 055. ↩
Pozn. překl.: Victoria — lehký otevřený dvoukolový kočár. ↩
Pozn. překl.: Landau — větší čtyřkolový kočár se skládací střechou. ↩
Pozn. překl.: „Mléko krále" — Walitského žert odkazující na mléko z královského hospodářství. ↩
Pozn. překl.: Teatro Mercadante — jedno z předních neapolských divadel, pojmenované po neapolském operním skladateli Saveriu Mercadantem (1795–1870); funguje dodnes. ↩
Pozn. překl.: La Vestale (Vestálka) — opera Gaspara Spontiniho (1807), stálice italského repertoáru. Bouřlivé přijetí vystihuje proměnlivou atmosféru italského operního publika 70. let 19. století, pro něž bylo házení předmětů běžnou formou kritiky. ↩
Pozn. překl.: Marie užívá knihu k věštění (bibliomancii): namátkou ji otevře a do nahodile vybrané pasáže vloží odpověď na svou otázku. Tento způsob věštění se v deníku objevuje opakovaně. ↩
Pozn. překl.: Pietro zaměnil italské „buggia" (lež) s francouzským „bougie" (svíčka), pak „chandelle" (svíce) — komická záměna slov. ↩