Sobota 15. dubna 1876

Probudila mě v šest hodin příšerná, nevýslovná, nepochopitelná noční mora.
Bylo docela světlo, ale zmocnil se mě nesmírný strach a už jsem znovu neusnula. Bylo to děsivé.
V té strašné zemi se nedá nic jíst.
Unavená, ale půvabná, šla jsem se projít. Ostatně bydlíme na Chiaii — neapolské Promenade des Anglais.
Jsou tu nádherní koně, jakých v Římě člověk sotva pár spatří — a tady jich jsou houfy. Kočáry jsou méně hezké.
Nudila jsem se — nudím se vždycky, když mě zrovna nějaký Antonelli neuvádí do horečky.
Ruský vicekonzul pan Nasimov, uvědomený včera o našem příjezdu, nás navštívil. Máma ho poznala v Paříži přes diákona.
Vidíme jen Altamuru. Nedůvěřuji mu — stejně jako všem Neapolcům ostatně — zdá se mi, že pod tak elegantními kalhotami nenosí spodky a že jsou všichni zadlužení, podvodníci, přímo gauneři. To je bezpochyby jen výmysl.
Nemám o čem psát, když nemluvím o Pietrovi — a zdá se mi, že by to po jeho podivném chování bylo ponižující.
Budu si zase dělat domněnky, budu vypisovat všechny omluvy, jež nacházím ve své obrazotvornosti — a hlavně ve své hrdosti?
Nechávám Altamuru se svými a odcházím — večer strávím čtením románu stejně fantastického jako nudného, stejně sentimentálního jako rozčilujícího.
Po dvou hodinách čtení jsem se protáhla a šla se vrhnout... na pohovku, tentokrát ne na zem; zavřela jsem oči, otevřela náruč, která se sevřela naprázdno... Tak moc jsem toužila, aby tu byl!
To je účinek horka, románu, mořského vánku, nudy.
Dost! Proč opakovat stále totéž? Proč se divit a rmoutit? Není snad někde psáno, že mi vše musí chybět?
Konečně! To je slovo, kterým končí všechny mé úvahy. Jedno konečně a jeden vzdech. Konečně!
Slyším mámu, jak vypravuje o dětských kouscích Paula, když mu ještě nebylo deset let; Dinu, jak povídá nevím co; Walitského, jak vtipkuje dosti plytce; a Altamuru, jak se hlasitě směje.
Lehám si, procházím se, vzdychám, rozhořčuji se, schovávám se za štít svého sebevědomí — nic nepomáhá, nudím se stejně.
Jak dlouho máme zůstat v Neapoli? Sem pro mě nepřijede. Nuže — jestli nepřijede, už se tím nemusím zabývat.

Poznámky

Pozn. překl.: Chiaia — elegantní přímořská promenáda v Neapoli, odpovídající promenádě des Anglais v Nice.