Středa 12. dubna 1876

Celou tu noc jsem ho viděla ve snu. Ujišťoval mě, že byl skutečně v klášteře.
Celý byt je vzhůru nohama. Balíme, dnes večer odjíždíme do Neapole. Nesnáším odjíždět!
Kdy pak budu mít to štěstí bydlet doma, vždy ve stejném městě, stýkat se stále se stejnou společností a čas od času podniknout cestu, abych se osvěžila!
„V Římě bych chtěla žít, milovat a zemřít."
Ne, poslouchejte — chtěla bych žít tam, kde mi bude dobře, milovat všude — a neumírat nikde.
Přece jen mám docela ráda italský, lépe řečeno římský život — zachoval si ještě lehký nádech antické velkoleposti. Lidé si o Itálii a Italech dělají často falešnou představu; představují si je chudé, zištné, v plném úpadku. Pravý opak je pravdou: v jiných zemích jen zřídka najdete tak bohaté rodiny, domy vedené s takovým přepychem. Mluvím samozřejmě o aristokracii. Řím bez papeže byl zcela svébytné město, ve svém druhu svrchované nad světem. Každý římský kníže byl jako malý král — měl svůj dvůr a své klienty jako ve starověku. Na tomto zřízení závisí velikost těch rodin. Ovšemže za dvě generace nebude ani velikosti, ani bohatství, neboť Řím je podřízen královským zákonům a stane se jako Neapol, Milán a ostatní italská města. Velká jmění budou rozdrobena, galerie a muzea přejdou na stát, římská knížata se promění v hromadu malých lidí pokrytých velkými jmény jako starými divadelními pláštěmi, aby zakryli svou bídu — a až tato kdysi tak ctěná velká jména budou vlečena po blátě, až si král bude myslet, že je sám o sobě velký, poté co pošlapal celou svou šlechtu nohama, pochopí v okamžiku, co to je země, kde není nic mezi lidem a jeho králem. Pohleďte raději na Francii — a brzy uvidíte i Rusko. Císař ponížil svou šlechtu — pošetilec, který boural vlastní val! Ale pohleďte na Anglii. Tam je člověk svobodný. Tam je šťasten. V Anglii je tolik bídy, namítnete. Ale bídy je všude; v Anglii je však lid obecně nejšťastnější. Nemluvím o obchodní prosperitě, ale jen o vnitřním uspořádání.
Šlechtici jsou (?) podřízeni králi, měšťané šlechticům a sedláci měšťanům. Vždy a všude je totiž třeba mít vůdce. Kdo chce republiku ve své vlasti, ať začne tím, že ji zavede ve svém domě!
Ale co to říkám — dost těch úvah o věcech, o nichž mám jen mlhavou představu a zcela osobní názor.
Co řekne Pietro, až se vrátí do Říma a nenajde mě tam?
Bude výt. Tím hůře. Není to moje vina. Ostatně odjíždím trochu dojatá jako vždy, ale ne zarmoucená — nevím, co mi dává ten klid. Jistě to je tušení, že mě najde. Miluje mě — nemám se čeho obávat. Je v té věci zainteresován a bude jednat ve svém vlastním zájmu — nemusím se tedy trápit. Netrápím se — naopak jsem plna důvěry. Bez ní bych byla příliš nešťastná.
Není třeba nic podnikat — vzpomeňme na stránky 10, 11 a 12 třiapadesáté knihy mého slavného deníku. Nemohu pochopit, že mě lze milovat a dělat pro mé nalezení vše na světě — a přece je přirozené, aby mě hledal, miluje-li mě.
Stále se mi zdá, že jsem jen já, kdo se trápí, jen já, kdo se mučí, jen já, kdo touží znovu se setkat.
O takových věcech člověk vždy pochybuje — to je v povaze lidského srdce. Ale postavme se na špičky rozumu a uvidíme věci tak, jak je vidět třeba.
Uklidněme se. Nikdo mě neuklidní — uklidňuji se tedy sama jako nejlepší přítel.
Kolikrát jsem slíbila, že pro nikoho nic neudělám! A přece jsem zůstávala v Římě kvůli Pietrovi. Je to dost hloupé. Myslíte si, že mě nepůjde hledat, miluje-li mě? Proto odjíždím bez výčitek svědomí, bez lítosti — jednám upřímně. To on nedodržel slovo.
Konečně! Promenovala jsem na Pinciu a na Corsu. Pózovala jsem u fotografa Alexandriho — v denních šatech, s kloboukem a slunečníkem. Potkala jsem společnost od Barcaccie — mého nepřítele Belmonta, Pandolu, Cesara. A Torloniho dvakrát. Když ten drahý tvor procházel poprvé, všimla si ho jen máma. Podle zvyku jsem viděla jen záda toho, koho vidět chci.
Ale máma zůstala v hotelu, a tak jsem šla s Dinou do obchodu na Corsu — a setkala jsem se s ním tváří v tvář. Usmál se při pozdravu. Božský úsměv opilce — ne, říkám pravdu, usmívá se jako anděl; jaká škoda, že je skoro vždy opilý.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky citovaná fráze — patrně odkaz na oblíbené rčení o Římě.
Pozn. překl.: Marie odkazuje na dřívější svazek svého vlastního deníku, kde si zřejmě prošla týmž problémem důvěry v Pietrovu lásku. „Třiapadesátá kniha" naznačuje obrovský rozsah a sebereflexi jejího deníkového díla.
Pozn. překl.: Barcaccia — kašna ve tvaru lodi na úpatí Španělských schodů na Piazza di Spagna, módní místo setkávání římské společnosti.