Úterý 11. dubna 1876

Issaïevitch mě nudí, protože mi dělá příliš intenzivně dvůr. Dnes jsem náladová, s výrazem napůl šaškovským napůl ospalým, a říkám hlouposti každému.
Po obědě u Spillmanna jsme koupili čtyři sklenice a šli jsme pít u Trevijské fontány. Říká se, že kdo se napije z té fontány, rozbije sklenici a hodí do vody sou, ten se jistě do Říma vrátí. Zatímco jsme vykonávali tento obřad, sešel se kolem fontány celý dav. Skutečně jsme způsobili pozdvižení.
Římané jsou ještě větší zvědavci než Pařížané. Všimla jsem si toho mnohokrát.
Dnes se cítím, jako by Pietro nikdy neexistoval. Za chvíli se to jistě změní, ale zatím je to tak.
Kočičí povaha! Jsem tak zvyklá na Řím, že se od něj odtrhuji jen s námahou. Vidíte, jak jsem věrná.
Vyčítala jsem si nestálost vůči bratru Emilovi. To je ale nesmysl! Jak mohu být stálá či nestálá vůči muži, který mě nemiluje!
Dávám Issaïevitchovi Cassandřino proroctví, aby je odeslal z Vídně.
Je škoda, že jsem mu to nemohla poslat dříve, protože je to skutečné proroctví — vždyť polovina se již vyplnila.
Chudák Issaïevitch odešel dnes večer s velkým zármutkem, možná příliš velkým — začínal mi být na obtíž.
Tlustá baronka a její syn strávili večer u nás. Paní je hodná tučná máma, ale syn je hrůzostrašně švýcarský navzdory četným cestám po různých zemích. Bavím je, nachází ve mně duchaplnost — tím lépe.
Na procházce jsem Pietra neviděla a vrátila jsem se velmi nešťastná — k večeru se to však mění. Jsem klidná, protože jsem si jistá Pietrem.
„Pokud jde o to, aby nás našel — najde nás," říká máma.
To je i můj názor. Proto se již netrápím. Je to ta nynější nejistota, to nynější tajemství!
Není možné, aby mě oklamal! Ne, vše svědčí proti takové myšlence. Vymyslel si klášter. Walitský si myslí, že je ve Vicenze, aby vyřídil ty platby, a já se domnívám, že mu rodiče nadělali potíže v tom městě, aby ho tam zdrželi co nejdéle.
Ale proč mi tedy prostě neřekl, že jede do Vicenzy?
Vida! To je dost bláznivý nápad, ale přece ho řeknu. Říkal mi, že právě podepsal nevím co pro přijetí do důstojnického stavu — no a já si myslím, že odjel do Vicenzy skládat důstojnické zkoušky a vrátí se jako důstojník. Slovem — překvapení. Řekla jsem mu, že zůstaneme v Římě určitě do 17.
Ať mě čert vezme, jestli vím, co si mám myslet!
Vím jedno jediné — že mě miluje. A vím ještě, že v onom večer, kdy jsme se rozloučili, neměl v úmyslu zůstat dlouho pryč.
Jestliže mě tedy miluje, nemusím se starat. Najde mě. Opakuji si to — dělá mi to radost.
Ubohý Issaïevitch přijel do Říma, aby nás navštívil. Má budoucnost před sebou, hledá jmění, prý zaměřil zrak na mě. No a s takovými úmysly se člověk rychle zamiluje do ženy jako jsem já. Soudím podle sebe. Nic není snazšího než se zamilovat do osoby, která se vám hodí a je hezká — zvláště když nemilujete jinde.
Je to příbuzný a nemůže mě pustit z dohledu. Byl trochu popuzen, když viděl mé hlučné obdivování Dona Clementeho a moje zaobírání se Pietrem.
V románu je tajemství pro zájem nezbytné, ale v životě ho shledávám nepříjemným — zvláště já, která hned dělám ty nejčernější závěry na světě.
Ten ubohý Audiffret, který dostane z Vídně osmatřicet kupletů.
Nina prý je v strašném zoufalství. Jak mi ji je líto! Z mravního hlediska je to, co se stalo, správné, ale já to vidím jinak. Je to hrozné neštěstí. Celý její život byl v tom muži, a kdo má v srdci aspoň trochu citu, pochopí její smrtelnou bolest. Je to tím nešťastnější, že Yourkoff bude v krátké době jistě nahrazen. A Bůh ví kým. Pětadvacet let pobytu v domě nějak legalizovalo Paříž. Zatímco nový sedlák by pro dívky byl věcí strašnou.
Nebude ho milovat, samozřejmě, ale vezme ho ze zvyku, ze zoufalství. Je to podivné, není-liž pravda? Ale Nina je podivná žena.
Uviděla Yourkoffa na jevišti v Astrachani. Řekla svému manželi: „Chci toho muže!" — a manžel jí ho dal; a při každé hádce byl to pan Sapogenikoff, kdo hrál roli prostředníka, mírotvorce. Čím dál podivnější, není-liž pravda?
[Na příč stránky: Pan Sapogenikoff byl nucen být povolným a sloužit své ženě z velmi závažných pohnutek, o nichž se zde nepatří vyprávět.]
Ale promluvme trochu o mém Parisi — co se mi na něm nejvíce nelíbí, je lež. Proč vymýšlet klášter? Pohrozila jsem mu věčným hněvem, kdyby lhal. Uvěřil, že může lhát bez rizika odhalení. Koneckonců je to bláznivá hlava. Kárám ho za to — a sama bych možná udělala totéž.
Lhát lze, když je člověk jist, že nebude přistižen — a hlavně, když lež neuškodí. Ale lhát zcela bez účelu, z lásky k umění, je počínání nedůstojné.
Nevidím však důvod, proč skrývat pravdu, je-li pravda to, co předpokládám.
Lež tedy povolují — zdám se bláznivou dívkou bez zásad a bez srdce — a přece vše, co není tak čisté, poctivé a romantické jako Dumasův „Vikomt de Bragelonne", mě pohoršuje.
Vyhrazuji si výsady, ale vůči ostatním jsem přísná. Žádám lásku zcela oddanou, zcela upřímnou — lásku dotaženou až k nec plus ultra. Nepřipouštím, aby se přede mnou skrývala jediná myšlenka, jediný čin, byť sebebezvýznamnější.
Ta příhoda s Pietrem není jasná, všechny ty temné kouty, ta neznámá území mě nepříjemně zaměstnávají a nutí mě pochybovat o všem.

Poznámky

Pozn. překl.: Zde popsaný rituál u Fontány di Trevi — napít se vody, rozbít sklenici, hodit do ní minci — je dobová verze té tradice. Marie jej koná v poslední den v Římě, než odjede do Neapole.
Pozn. překl.: „Bratr Emil" — jeden z bratrů Antonelliových (Pietrův sourozenec), o něhož Marie během svého pobytu v Římě rovněž přechodně romanticky zájem projevila.
Pozn. překl.: Don Clemente — španělsko-italské uctivé oslovení Torloniho (Klementa). „Don" je zde užito v italské/španělské šlechtické formě oslovení.
Pozn. překl.: Marie předtím o Audiffretovi napsala dlouhou satirickou báseň; Issaïevitch zřejmě veze její opis, aby jej cestou domů odeslal z Vídně.
Pozn. překl.: „Paříž" je patrně Mariino soukromé krycí jméno pro Yourkoffa, dlouholetého ruského herce v rodinných službách a chráněnce Ninina manžela. Celý příběh je rozveden v následujícím odstavci.
Pozn. překl.: Vikomt de Bragelonne (1847–1850) — Dumasův závěrečný svazek cyklu o třech mušketýrech, proslulý svým ideálem naprosté věrnosti, cti a romantické oddanosti. Marie jej v deníku opakovaně užívá jako měřítko opravdového citu.
Pozn. překl.: „non plus" — Mariina úprava, patrně latinského nec plus ultra („nic dál za to"), tedy naprostý vrchol či krajnost. Podle jazykové poznámky může jít o hravou chybu nebo záměrný hybrid.