Pondělí 10. dubna 1876

Právě jsem se probudila a ten strašlivý sen mám ještě živě před očima. Viděla jsem Viscontiho, jak se mu udělalo špatně a jak se mi zachytával nohou o nohu, aby nespadl. Zavolala jsem pomoc a přiběhli čtyři černí sluhové, oblečení v černém s červenou sametovou livrejí navrch, jako vatikánští lokajové. A v okamžiku, kdy jsem se sklonila k baronu, jenž ležel bez vědomí na lavici, jeden z nich mě objal kolem krku: „Nikdo tu není,“ řekl, „tak tě políbím.“
Bylo to na nádraží, utíkala jsem po peróně a divoce křičela, zatímco z vlaku, který se chystal odjet, na mě někdo volal: „Jedu do Nice, odkud pojedu do vesnice Ragon a vezmu s sebou Pietra!“
Walitský, Dina a jiní přiběhli na pomoc, sluhy zajali a s nimi dvě pokojské, rovněž v černočerveném. Pak jsem uviděla sádrovou hlavu, která se hýbala a mluvila. Pak jsem ležela s mámou a stál tam jakýsi mladík podobný Cimovi a mně přišlo zcela přirozené být před ním v košili. Ti sluhové a ten Visconti, kteří mě strhávali k zemi tím, jak se mě zachycovali, Visconti postižený záchvatem mrtvice — to vše na mě působí nepříjemně a sen si už vykládám, každý tuší jak.
Sotva vstanu, nemohu stát na nohách — skláním se jako zvadlý květ, jako bych se měla přelomit vpůli. Nejsem schopna přijmout skutečnost a začínám cítit ohromný hněv, který vyvěrá z uražené pýchy.
Ptala jsem se karet — říkaly mi, že ho dnes uvidím. Ale to není možné, kdyby se měl vrátit, byl by se už vrátil. Právě z té beznadějné myšlenky bych vyla jak dva psi, kdybych mohla!
Ne, uznejte sami, že je to podivné dobrodružství.
Nejošklivější na tom je nic nevědět a nic nezmoci!
Je pošetilé ptát se karet, a přece nemohu dělat nic jiného — a karty utěšují, třebaže jim člověk příliš nevěří.
Tak mě tedy chtějí přivést k šílenství, ty prokleté karty! Jednou ano, jednou ne! Bože, Bože, Bože!
Dělal celé rodině potíže, nevěděli, co s ním, šel k matce žádat o smíření a o prostředky k nezávislému životu — a oni využili příležitosti a zbavili se ho:
„Usmiř se s Bohem!“
To jsou teprve jezuité!
„Až z toho vyjdeš, budeš v míru se všemi, budeš nezávislý a oženeš se, pokud budeš chtít.“
To jsou hanební zbabělci! Zavřeli ho navždy. Ne, zavřeli ho na tu dobu, co jsem v Římě. Ale uvidíme. Zítra jedu do Neapole. Tenhle tah předvídat nemohou. Ostatně až ho propustí, vydá se za mnou — to mě netrápí; trápí mě ta současná nejistota, ten předvídaný, a přece nečekaný úder!
Slitování, Pane!
Chodím po pokoji a tiše naříkám jako raněný vlk — otevřela jsem krabičku, ale mohla jsem jen opřít čelo o víko a zůstat Bůh ví jak dlouho v té poloze. Stále mám větvičku břečťanu, kterou mi dal na Kapitolu.
Jaký smutek!
Nemohu se udržet na nohou, vzdychám a hroutím se jako pytel.
Vskutku nevím, co mi je. Je to jistě směšné, ale tak to je.
Ostatně — je pošetilé rozčilovat se, plakat, modlit se. Copak to tak není vždy a ve všem? Měla bych si na to zvyknout a přestat unavovat nebe svými zbytečnými nářky.
V jednu hodinu nás navštívil Plowden, který mi přinesl ukázat malého psa.
Opět jsem jela s Paulem na koni. Po fyzické stránce okouzlující vyjížďka — po duševní stránce nudná až běda.
Potom jsem si vzala jiný klobouk a kožešinový plášť a jeli jsme na Corso. Nic.
Paul tvrdí, že velká baronka a její syn se kvůli mně nemohou ani najíst, jak je rozesmávám.
Večer jdeme do Valle, hraje se Madame l’Archiduc na benefici primadony Preziosi.
Celou dobu jsem se skrývala. Osazenstvo klubové lóže se změnilo. Nebyl tam ani Pandola, ani Cesaro, ani Z... Zucchini, ani Antonelli; Torlonia přišel chvíli před začátkem posledního jednání. Neubráním se obdivu k tomu nevázanému člověku. Jen jsem ho pozorovala zpoza Dinina ramene, ve stínu jejího účesu.
Opereta je opravdu rozkošná; neměla jsem co dělat, a tak jsem musela poslouchat, co mi uši stačily — jinak bych se musela bavit s Issaïevitchem. Rozhovor bych nesnesla.
Po návratu jsem šla za mámou a zeptala se jí, co s Pietrem udělali.
„Poslali ho pryč, jak jsem říkala hned zpočátku,“ odpověděla mi, „dopřávají mu všechny možné zábavy a drží ho stranou, aby jeho láska k tobě neměla pokračování — a jistě už mají vyhlédnutou nějakou velmi bohatou Římanku.“
„A vy myslíte, že by svolil zůstat?“
„Ale ovšem, sama víš, že je silný jen ve slovech a že nakonec vždycky povolí. Píší mu, ať má ještě strpení, vyhrožují mu skandálem kvůli placení dluhů.“
„Utekl by.“
„Možná svolil sám.“
„To je málo pravděpodobné, ale jedno vám povím: nevěděl, že ho posílají pryč na neurčito!“
„Ano, to je pravda, nevěděl to. Ach, kdyby to věděl, neodjel by. Ale myslíš, že jsou tak hloupí, aby mu to řekli?“
„Jistěže ne. Ta záležitost je nanejvýš podivná, chci ji vyjasnit, nesmírně mě zaměstnává.“
„Nestojí to za to.“
„Nic na tomto světě nestojí za to, a podle vás je nejlepší nasadit výraz polského šlechtice, kterého urazil ruský četník, a povýšeně pronést s bolestně ohrnutým rtem: ‚Nestojí to za to.‘“
„Jistěže to nestojí za to.“
„Nikdy se neshodneme, to je přirozené čili obvyklé. Ale poslyšte. Jestli ho poslali pryč kvůli mně, pustí ho, až odjedu?“
„Ano.“
„Nuže, ve středu nebo ve čtvrtek odjedeme do Neapole, za několik dní se vrátíme a něco se dozvíme.“
„Nemáme peníze.“
„U sta hromů, madam, tak je musíme sehnat. Zatelegrafuji tetě. Říkám vám, že tomu tajemství chci přijít na kloub.“
„Ale nestojí to za to,“ řekla máma, v hloubi duše těžce dotčená.
„Všechno, co mě baví, za to stojí. Kdybych měla jiná rozptýlení, kdybych chodila do společnosti (tu máš!), jistě by mě to zaměstnávalo méně, ale v mém nynějším postavení mě to velmi zajímá a vy byste měla být šťastná, že vidíte, že mě něco zajímá. A tím je to rozhodnuto.“
Zkusila ještě vznést několik námitek plných uražené hrdosti — ach, madam, dokonale vám rozumím, i já jsem uražená, ale přesto je třeba to vyjasnit.
Nevím, co si o něm myslet.
Oběť, oklamaný hlupák, zbabělý padouch, anebo tyranizované dítě.
Jsem nadmíru klidná, ale velmi smutná.
Stačí jen zaujmout určitý postoj, a člověk shledá, že nic na tomto světě „nestojí za to“.
Kdo jednou zaujme takový postoj, je už jen tupé zvíře, jen chabá parodie Diogena — a v tom případě, když nic nestojí za to, proč žít? Dobře chápu, jak to máma myslí: říká „nestojí to za to“, a chce tím říct, že Pietro je jen dítě, že se mi nehodí za manžela, že není dost bohatý ani dost vysoko postavený, a ani já ho nemiluji dost, aby to za to stálo. „Nestojí to za to,“ říká, protože on je jen hračkou v rukou své rodiny, protože nemá vlastní vůli ani názor, ani žádné pevné vlastní přání. A co je vlastně takový tvor?
S milostivou paní matkou naprosto souhlasím, ale abych s ní mohla souhlasit ještě dokonaleji, musím vědět najisto.
Vím jen tolik, že je to podivné dobrodružství.
Ach, mimochodem, máma poslala kvůli mému snu zjistit, jak se daří Viscontimu. Visconti byl včera velmi nemocný. Není to zvláštní? Rozhodně je tu něco, čemu nerozumíme. Co to říkám — je mnoho věcí, kterým nerozumíme. Ale nemudrujme, viďte.
Bylo by to přece jen pěkné, kdyby Pietro celou dobu hrál komedii, a když viděl, že to zachází příliš daleko, stáhl se, aby s tím skoncoval, jak říká Visconti.
Nebudu mít klid, dokud se nedozvím, co to všechno znamená.

Poznámky

Pozn. překl.: Madame l’Archiduc — doslova „Paní arcivévoda“; opereta Jacquese Offenbacha (1874). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ — přízemní klubová lóže v římských divadlech (srov. 055, divadlo Valle), kde sedávali mladí šlechtici z Caccia-klubu. ↩