Neděle 9. dubna 1876 – pokračování

Ne — to je nemožné. Miluje mě — a odchází — a nevrací se — a nesrazí k zemi ty, kdo ho zadržují!
Rozhodně právě žena je tvor energický a slabý a nešťastný. On to nechá být! A já ho čekám marně. Jen tak ho najednou odklidí jako mávnutím kouzelného proutku.
Kde, kdy, jak! Nevím.
U sta hromů hromských!
Tygr a hyena — tři tygři a šest hyen!
Bože můj!
Zpovídala jsem se — dostala jsem rozhřešení — a přísahám a zuřím.
Jisté množství hříchu je člověku tak nezbytné jako jisté množství vzduchu — k životu. Proto jakmile se ho zbaví, bezděky spěchá hřešit — aby nabyl to jisté množství, které mu je nezbytné, aby nebyl čistý. Proč zůstávají lidé přivázáni k zemi? Protože je k ní přivazuje tíha jejich svědomí — kdyby bylo jejich svědomí čisté, byli by příliš lehcí a vzlétli by k nebesům jako červené balóny.
To je ale podivná teorie. Nevadí.
Je půl desáté. Ach — ale k čemu to všechno — nepřijde.
Jaký hluboký smutek — jaká prázdnota — jaká zuřivost!
Právě jsem zaslechla mámu, jak poručila čaj.
Přicházel vždy před čajem nebo s ním.
Vrhla jsem se na zem a vzlykala a kousala si nehty a prsty.
Ach! Prokletí kněží! Měli by radost, kdyby mě teď viděli.
Volají mě do salonu — copak mohu jít do salonu!
Bože — je možné, aby vše v mém životě končilo takto!!
Nevidím, proč jsem zde trestána. Nikdy jsem vůči Pietrovi neměla úmysly jako vůči Audiffretovi. Ostatně — lze je srovnávat! Audiffret je hanebná vzpomínka — protože se od nás Audiffret odvrátil nikoli jako Emile od Marie — nýbrž jako mladý muž ze společnosti — od rodiny, jíž všichni pohrdají a kterou urážejí.
A Audiffret mě nikdy nemiloval. Přinejlepším do mě byl zamilován.
Zmítám se po pokoji jako posedlá — sedám si na všechny židle — na postel — na zem — nemohu si najít místo.
A čekám, i když nechci. Jak nečekat na to, po čem toužíme!
Nepřijde — protože kdyby přišel, potkala bych ho v malém skoro tmavém salonu — vzala bych ho za ruce — opřela se o jeho hruď — a řekla bych mu: „Proč jste tak otálel — dal jste mi prožít dva hrozné dny — myslela jsem, že vás neuvidím. Nemohu žít, aniž bych vás viděla.“
napříč stránkou
Věta, kterou jsem četla v románu a která mi vrtala hlavou.
Poněvadž však je nemožné, aby to dobře vychovaná slečna řekla — nepřijde. Říkám nepřijde, aby přišel.
Třesu se při sebemenším zvuku. Prater zaštěkal a já jsem vyběhla ke dveřím — poslouchala ze všech sil — ani nedýchala! A nic.
Já zpívám a myslím na „Mignon.“ Ta hanebná hudba je stvořena, aby mi trhala srdce.
Deset hodin! Už se nechci dívat na hodiny. Ó, Bože můj — vidíš přece, že pláču — že jsem ubohá — zničená — nenech toto mučení déle trvat! Slituj se nade mnou!
Jsem bláhová, když se modlím? Co z toho, za co jsem se modlila, mi bylo dáno?
Hrůza! Říkám hrůzy!
Svatá Madono — smiluj se nade mnou!
Alespoň ať vím, zda je daleko proto, že to chce — nebo proto, že ho zadržují! Nechce-li sám — propadám se hanbou za to, že jsem se tak ponížila — a mlčím šílená zuřivostí a zklamáním. Možná jsem trestána za to, co jsem způsobila a způsobuji Bruschettimu. Ale je to moje vina, že mě miluje a já ho nenávidím!
Otravují mě — volají mě — oznamují mi čaj po čtyřicáté! Jdu, jdu — a ať si je čert vezme...
Bože, jaká muka!
Celou hodinu jsem hrála komedii. Už nemohu — nevěřte, že zuřím jako dřív. Pláči — to je vše — pláči jako ubohá — jako prokletá, jakou jsem!
Tři minuty se ovládám — připadají mi jako tři hodiny — a pak vybuchnu — dostávám se do takového rozčilení, že musím padnout na zem jako balvan nebo se vrhnout z okna! Volím první.
Vážně — netušila jsem, že jsem toho schopna!! Ale pomyslete přece! Vzali ho — zavřeli ho — už ho neuvidím!
Ó! Už nemohu! Nemohu křičet — a zuby mi cvakají — čelisti se křečovitě svírají — takto musím vypadat ohavně — ale je mi to jedno! Škrábu si hruď a koušu si prsty — a Bůh to vidí a nemá slitování.
Co jsem učinila! Nuže — co jsem učinila — co jsem učinila, abych si zasloužila toto mučení! Zavraždila jsem snad někoho — ukradla — nečestně podvedla — zničila něčí život!
Rossi musí vědět, kam ho dali — musím jít do divadla — ó! ne, abych se bavila — nemyslíte si, doufám, že se mohu bavit.
napříč stránkou
No prosím! Muž, který se mi skoro hodně nelíbil — ale záhadně zmizí — a já jsem v zuřivosti!!
Musím jít do divadla za Rossim — zeptat se. Starý pes to bezpochyby ví — ale dá si dobrý pozor, aby to neřekl!
Je-li zavřen kvůli mně — jakmile odjedu, pustí ho. Hle, skvělý nápad! Máma řve, abychom jely do Neapole. Pojedu do Neapole — pozítří.
Vrátím se za týden. Je to jediný způsob. Ó! ale nemám odvahu opustit Řím — musí mě odvézt násilím.
Ptám se sama sebe, proč to velké zoufalství — když ho nemiluji! Nevím proč — vím, že je tu smrtelný smutek, jaký nikdy nebyl — vím, že si nemohu najít místo! A každou chvíli v duchu vykřikuji: není možné, aby to trvalo! Bůh nemůže být tak krutý! Ach! Ale ovšem! Ó! marně se biji do kolen — štípu se do tváře! Nic nepomáhá — nemohu se otupět — nemohu kouřit!
Dusím se!
Ne, poslyšte. Přicházel každý den — pak náhle — v jediném okamžiku — hle, zmizel — kde — jak? Nikdo neví. Zmizel navždy!!!!!
Ó! Nemysleme na to — nemysleme na to — trhám si vlasy a na nic to není!
Modleme se — ne — nemodleme se. Ó ano — modleme se — budu se modlit — hodně — jako šílená — jako se nikdo nikdy nemodlil!... Ale nemohu! Právě jsem to zkusila — mohla jsem jen vzlykat. Deník mi už nestačí! Musím si jít stěžovat mámě — musím jí říci, že už nemohu. Minutu vydržím v klidu — a pak to začíná znovu.
Nemohl nic dělat! A odjet a nic se nedozvědět! Bez jediného slova vysvětlení!
Je mi docela jedno, co řeknou moji — jde-li o toho muže! Všichni k čertu!
Není možné, abych ho zítra neviděla — na Corsu — u klubu — nebo na Pinciu.
Běda — je to možné — je to pravděpodobné — je to jisté!
Ne, ne, ne, ne.
Už nemohu psát!
na okraji
[Poznámka: (1881. A pomyslet, že jsem se dostávala do takových stavů kvůli nejrůznějším bezcenným pošetilostem.)]
Nechci, aby tiskli můj deník — neboť jen z rukopisu je znát, jak jsem byla rozrušená. Právě jsem si všechno přečetla znovu. Trochu jsem se uklidnila — je jedna hodina — nemohu spát.
Dala bych rok svého života za slova.
Nikdy jsem to nezažila.
Kdyby nyní vstoupil — omdlela bych.
Dala bych dva roky svého života, abych ho viděla hodinu — chci něco vědět! V úterý jedu do Neapole — pustí ho — a vrátím se nečekaně. Ostatně se nemusím strachovat — jakmile bude na svobodě, přijede do Nice.
Miluje mě. Slyšíte — miluje mě!
Vyprávěl mi, že když ho popadl vztek, vrhal se na zem — rozbíjel všechno — házel nábytek z okna. Teď to všechno jistě dělá. Miluje mě — ostatně není na tom nic podivného, protože já ho také miluji. Pomalu se uklidňuji. Snad ho uvidím zítra.
Nečinnost je hrozná. Jsem stokrát méně nešťastná, když obcházím město — protože stále doufám, že ho potkám.
Vím, že mě miluje — přísahala bych na Evangelium — přísahala bych na život své matky — na svou spásu ve věčném životě!
Kdyby věděl, že ho chtějí navždy vzdálit — nebyl by onehdy večer tak klidný — neodjel by tak usměvavý. Vůbec by nesvolil jít do toho kláštera. Jak musí trpět! Musím být rozumná a myslet na to, že trpí více než já — neboť miluje mnohem více než já.
Ostatně — ruku na srdce — nevím, zda miluji. Myslím, že ano — neboť koneckonců člověk neprožije dvě takové hodiny, jakými jsem právě prošla, nadarmo.
Chci být rozumná, klidná — a nemohu!
Neštěstí mi přineslo papežovo požehnání a portrét. Říká se, že přináší neštěstí.
Mám celou tvář oteklou — dost jsem ji kvůli tomu štípala a mačkala.
Pohleďte — před půl hodinou jsem nemohla udržet pero a kreslila jsem písmena dva centimetry vysoká — nyní píši jako vždy; to proto, že jsem se přinutila kouřit a trochu se otupila.
V hrudi mám nevím jaké pískání — nehty mám ohryzené — a kašlu.
Ne! Nesmím! Chystala jsem se schovat tvář do dlaní a myslet. Nesmím — přivodilo by to další krizi. Musím psát — je jedno co; svítí krásný měsíc — měla jsem se s ním jít podívat na Koloseum. Už ho neuvidím... Mluvme o něčem jiném. Nemluvme o ničem.
Není nic hroznějšího, než když se člověk nemůže modlit. Modlitba je jedinou a největší útěchou těch, kteří nemohou jednat.
Modlím se — ale nevěřím. Je to ohavné. Není to moje vina.
Ó ho — písmo už není pravidelné — budu zase dělat hlouposti.
Ach! Kdybyste věděli, jak jsem nešťastná! Kdybyste věděli, jak je hrozné nemoci nic.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Nescio“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre !“. ↩
Pozn. překl.: Patrně narážka na Rousseauova Emila čili O výchově (1762); Marie zřejmě staví upřímnou, idealistickou náklonnost proti pouhému společenskému odmítnutí. ↩
Pozn. překl.: „Mignon“ — opera Ambroise Thomase (1866) podle Goethova románu „Vilém Meister“; titulní hrdinka je dívka toužící po domovu a lásce, která se ztrácí. Slavná árie „Connais-tu le pays?“ — „Znáš tu zemi?“ ↩
Pozn. překl.: „A la bonne heure!“ — idiomaticky „Tak vida!/No prosím!“ — zde ironicky na vlastní adresu, v poznámce psané napříč stránkou. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ohimè“. ↩