Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 8. dubna 1876

Jak je tento hotel nepříjemný! Plowden byl před dvěma dny — a předevčírem — a nic nám neoznámili; řekl to sám až včera. Přinesl mi svou fotografii v kostýmu.
Jela jsem na koni s Pavlem na vile Borghese. Měla jsem výborného koně — vyvolaly jsme skvělý dojem a jsem nadšena. Viděla jsem všechny — dokonce Torloniho, ale jen jednou. Je zbytečné říkat, že mám nesrovnatelnou postavu — non, écoutez — neříkám to žertovně — vážně mám pozoruhodnou postavu. Ten černý amazónský oblek, celý z jednoho kusu a přiléhavý, mě jen zakrývá — ale nezakrývá nic.
Od prince Humberta až po posledního chlapa se na mě všichni dívali se zjevným schválením.
Bylo krásné počasí, kůň byl výborně vycvičen. Jsem spokojená, spokojená!
Bruschetti byl také na koni — s dámou a dvěma pány — všichni ohyzdní a špatně sedící — a jeho kalhoty se vyhrnuly skoro až ke kolenům a bylo vidět bílé spodky a červené punčochy. Řekl mi to Pavel — smály jsme se — Bruschetti byl zuřivý.
Vůbec ti, kdo jezdí špatně — kdo se necítí pohodlně — kdo se za sebe tak říkajíc stydí — dívají se na publikum zuřivýma očima, jako by to byla jeho vina! Paní Oliverová na mě vykřikla něco milého — švýcarské dámy také. Neviděla jsem nikoho kromě prince Humberta — nevím proč mě tak bavil — možná proto, že se na mě podíval — a dobře uhádnu, co říkal o mém jedeckém zjevu, on a jeho pobočník.
Ostatně — tak je to.
Nevím kam se postavit. Je sobotní večer! Pietro musí přijít — nepřijde-li, budu plakat jako nešťastná! Máma, která začíná znovu s těmi doměnkami — bere na sebe opět uražený výraz!
Vzdálenost od devíti do půl jedenácté mi připadá delší než všech těch osm dní — jsem bez dechu z netrpělivosti. Bože — kdyby nepřišel! Odvedly ho, skryli ho — oklamal mě, posmíval se mi! Ó — jaká bude moje tvář před domácími. Bože, Bože, Bože! Přijde, že ano — řekněte, že přijde. Vzdávám se Torloniho — jen ať přijde. Budu příliš nešťastná, je-li pravda, že mě oklamal — že mě nikdy vážně nemiloval — že si ze mě dělal legraci!... Walitský — neříkejte to! Nechci věřit takové ničemnosti z Pietrovy strany. Jsem zvyklá hledět na něho jako na čestnost, lví srdce a vznětlivost par excellence! Bože! Myslím, že mé hodiny stojí — ne, jdou — ne, plazí se. Je teprve devět hodin dvacet minut. Ještě hodinu čekat. Nevím, co bych raději — být okamžitě zklamána nebo zůstat v tom zuřivém čekání. Lze to rozluštit? Pochybuji. Čekám, čekám, čekám.
Non, écoutez — řekněte, řekněte — přijde, že ano? Prosím vás — řekněte, že ano. Ach! Karty... nevěřím jim již — zkusme přesto — zabere to čas. Říkají ne! Musíme si z toho lámat hlavu? Počkejme ještě. Bože můj — prosím vás — dejte, ať přijde.
Jak jsem hloupá!
Měla jsem prsty celé studené, když hodiny odbily deset — střídala jsem zimu a horko až do půl jedenácté. V jedenáct hodin jsem otočila záda lampě a poslouchala příběhy Walitského a Issaïeviče. V půl dvanácté dala máma signál a každý se odebral ke svému.
Ukradla jsem Walitskému šest cigaret — vlekla jsem se do svého pokoje — zamkla dveře na klíč a ucpala klíčové dírky kapesníky — podívala se do zrcadla — svlékla vše — přetáhla župan — a lehla si na zem s hlavou opřenou o malé nízké křeslo, s očima dokořán otevřenýma, upřenýma na ohyzdnou girlantu na stropě.
Učinila jsem pozorování, že v okamžiku kdy pláčeme nevíme proč pláčeme — cítíme jen potřebu plakat.
Pohnula jsem hlavou, protože mezi krkem a límcem županu bylo na každé straně jezero. Křeslo odebralo svou dobročinnou oporu! A já padla na koberec.

Poznámky

Pozn. překl.: „Amazona" — v 19. st. dámský jezdecký oblek pro jízdu na boku (boční sed), obvykle jednodílný; odkazuje na jméno Amazonek. ↩