Úterý 4. dubna 1876

Máma mě chce vyděsit řečmi o nemocech. Neslouží to k ničemu jinému než k tomu, aby mě to připravilo o klid. Ale poněvadž hlavním cílem jejího života je narušovat klid svůj i těch, kdo mají neštěstí ji obklopovat, mě dál mučí. Dobře ví, že odjíždíme šestnáctého, a že do šestnáctého není mnoho dní — ale každou chvíli mi přijde říct, že je tu ta či ona nemoc, nebo že ten a ten právě opustil Řím, nebo že jiný právě zemřel. Všechno to, přísahám vám, jen proto, aby vyvolala malé scény, při nichž si zacpávám uši, opakuji, že odjíždíme šestnáctého, a podrážděná, otrávená, rozrušená utíkám se zavřít. napříč stránkou Měla docela pravdu. Kdybych bývala odjela, bylo by to tak dobré. Diví se, že se stále zavírám — ráda bych viděla jinou na svém místě. Po takových scénách mě máma vždy přichází prosit, abych otevřela — dříve jsem otvírala, nyní nikdy — protože přicházela jen proto, aby pokračovala v trnitých rozhovorech a dohnala mě do krajnosti.
Teď mám systém — zacpu si uši a řeknu:
„Chcete scénu? Já ji nechci. Sbohem.“
Ale když vidí, že utíkám, dá si záležet, aby za mnou vykřikla něco tak nepříjemného, že dorazím do svého pokoje rozzuřená. Parthský šíp, obrácený.
K čemu mě trápit, mluvit mi o nemocech? Kvůli tomu neodjedeme před šestnáctým, i kdybych se tomu sama nebránila.
Celou zimu mě mučila, abych jela do Neapole — odpovídala jsem vždy, že nechci přerušovat hodiny a cestovat Bůh ví proč. Nu, neměla jsem pravdu? Jaká radost balit kufry, jet do Neapole, vrátit se zpátky do Říma! Kdežto je docela prosté zajet do Neapole při odjezdu z Říma. Tak to chci udělat — a vida, teď mě paní moje matka zase mučí, abych tam nejezdila. Důvody? Žádné.
Skutečně musí mít člověk zvláštní ustrojení, aby nepukl z té otravy. Nemohu pochopit tu povahu, která stále hledá něco mučivého, něco nepříjemného, co by řekla. Dělá se vše, co chci, ale s pečlivou snahou udělat to tak, aby mi to vzalo veškerou radost, kterou si od toho slibuji — aby mi to vzalo klid, aby mě to trápilo. Zůstává se v Římě a ze všech sil se usiluje vzbudit ve mně strach z epidemií, otrávit mi pobyt jedním či druhým způsobem!
Jsme na jaře. Říkají, že všechny ženy v tomto ročním období zkrásní. Je to pravda — soudím-li podle sebe. Pleť je jemnější, oči jasnější, barvy svěžejší. Nejsem už líná — chce se mi stále vycházet, vše vidět, jít všude. Máme čtvrtý duben. Zbývá mi v Římě ještě patnáct dní — ne, méně — pouhých dvanáct dní. Co dělat s Pietrem? Jak je to podivné — dokud jsem nosila plstěný klobouk, byli jsme v zimě; včera jsem nasadila slaměný, a hned jsme na jaře. Často šaty nebo klobouk vyvolají tento účinek — jako často také slovo nebo gesto přivodí něco, co se dlouho chystalo, ale zdánlivě ještě nebylo a potřebovalo jen ten malý popud. Vyjadřuji se špatně — pochopili jste, co myslím? Bezpochyby, jste-li inteligentní — a pokud nejste inteligentní, je mi to jedno. O idioty se nestarám.
Musím se obléci a jít do paláce Borghese — a pak do vily Torlonia, dřívější vily Albani, kterou kníže Alexandr Torlonia právě koupil za tři miliony. Prý je to div. Chtěla bych si moci dopřát rozmary za tři miliony. A kdo by nechtěl? Jak krásná by byla Nice, kdyby tam Pietro jel s námi! Doufám, že jeho pobyt v klášteře a celkové smíření mu dají dost nezávislosti, aby přijel. Vidíte, čím Torlonia předčí Pietra. Torlonia dělá, co chce. Je — zatímco Pietro není. To mu velmi škodí. S nezávislostí a penězi by byl desetkrát elegantnější.
Není nic, co by muže zničilo tak jako hloupá závislost — pro ženu je to jinak; a i ženě prospěje, když dělá, co chce.
Nezapomeňme koupit ta čtyři srdce. Jedno pro mě, jedno pro Dinu a dvě pro mé Grácie. A.T.E. To je skutečně hezké. A pomyslet, že ten nápad není ode mě.
Blíží se doba tak vytoužené cesty do Ruska. Desetkrát tím lépe.
Navštívily jsme vilu Torlonia — velmi se mi líbila, i když jsem cítila, že se vile Borghese nevyrovná. Dovnitř se nevjíždí kočárem. Potkaly jsme tam Sarasinovy, kteří nám představili své přátele pana a paní Rigaudovy — a palác jsme si prohlédly společně. Odtamtud do ateliéru mého profesora Katorbinského, kde jsme zastihly slečnu Soukowkinovou při hodině. Katorbinsky je nadaný mladík — soudím podle nesčetných načrtnutých pláten, jež zahlcují studio.
Na koncertě jsme rozmlouvaly s jistým panem Simonettim, kterého nám před časem představila Soukowkinová. Ten pán nám ukázal princeznu de San Faustino, která se oblékla celá v bílém. Čest mně — lvice mě napodobuje.
„Vy jste udala módu,“ řekl Simonetti, „ale vy jste byla první, ostatní jen napodobují.“
Jsem unavená tím horkým a těžkým počasím; na Corsu jsem viděla Torloniho, jak gestikuluje se dvěma špatně oblečenými muži. Skutečně zdraví pozoruhodným způsobem. Jsem to ale blázen! Viděla jsem ho tak málo — vidím ho tak málo! Všechna jeho slova se mi pomalu vracejí na mysl a řadím je jako předměty v muzeu. Má ve zvyku při každé příležitosti chytit za ruku — jako by chtěl přerušit to, co chcete říci — a říct: Ne, poslouchejte. A já teď nedělám nic jiného. Dina z toho šílí — nemůže donést sklenici vody k ústům, aniž bych jí zadržela ruku věčným: Ne, poslouchejte.
napříč stránkou
Nechápu, co je tak krásného na obdivování toho Torloniho, abych se tím chlubila na každém kroku.
Torlonia mě nikdy nechytil za ruku — ale mámu ano — je to jedno. Jsem smutná. Čert mě vezmi — já se ponižuji! Ne, poslouchejte — měla jsem už tři nešťastné vášně: Hamilton, Audiffret a Torlonia. Merjeewsky, Bruschetti a Antonelli — tři hrabata jsou náhradou za ty ostatní tři. Plowdena ještě nepočítám — jsem tak opatrná.
A máma mluví o Torloniovi jako o tom nejrozkošnějším a nejneodolatelnějším, co je na světě! Proč! Sama vidím dost. Ty vlasy, z nichž mu několik stále padá na čelo — ty drzé vousy — ten výraz plný vůle a rozmaru — otřásly mnou od hlavy k patě a od paty k hlavě. Je hloupé povzbuzovat mě k lásce k muži, který mě nemiluje. A kdo mě nutí povzbuzovat se? Ďábel — to je zřejmé. Z jakési podivné umíněnosti o tom chci pořád mluvit — a mluvit o tom mi dělá nepochopitelnou radost. Ostatně je to vždy tak. Jen abych nebyla potrestána za svou předem promyšlenou nevěru vůči mnichovi.
Baronka od společného stolu je rozkošná — po večeři nás pozvala k sobě; zůstala jsem tam hodinu nenuceně a spokojeně. Sarasinovi ji znají — patří k ženevské aristokracii a má zámek mezi Ženevou a Lausannem, naproti Mont Blancu. Zámek byl postaven tak dávno, že se o tom nic neví; ví se jen, že jej královna Berta dala jednomu ze svých rytířů.
Tlustá baronka nás zve, abychom tam přijely na nějaký čas — políbila mě na obě tváře, když jsme odcházely. Ta dáma je plná vtipu — vtipu tak živého, tak svěžího, zvláště na ženu osmapadesátiletou. Jedna z jejích dcer je provdána za Neckerova vnuka — toho Neckera z první revoluce, z doby Ludvíka XVI.
A co kdyby se Pietro nevrátil! Ne, poslouchejte — byla bych zoufalá, opravdu zoufalá — plakala bych z toho; utěšit by mě dokázal jedině Torlonia — a protože Torlonia by mě utěšovat nechtěl, zůstala bych neutěšitelná. Nebo neutěšená.
Otevřela jsem encyklopedii namátkou a podívala se na šestý řádek zprava, abych věděla, zda na mě Pietro myslí — a přečetla jsem toto:
„...nevyhnutelným způsobem, duše myslí a nemůže nemyslet.“
Jsem tím vším dojata — a kdyby přišel v tuto chvíli, hodila bych se mu kolem krku. Člověk mívá takové chvíle — ale bylo by to neslušné — proto teď nepřijde; přijde, až nebudu tak něžná. Ne, poslouchejte — půjdeme se podívat na Koloseum při měsíčním svitu.
Ale podívejme — zeptejme se knihy, zda na mě Audiffret myslí, pak co si o mně myslí a jak na mě myslí.
Na první otázku odpověď zní: „především v komedii.“
Na druhou: „kadidelnice, zpovědi, účinek popularity, která den ze dne rostla.“ Odpovědi jsou uspokojivé — ale začnu znovu — je tedy prokázáno, že myslí na mě především v komedii, to jest když je v divadle — ptejme se jak na mě myslí: „Ale nic tam nebylo z toho, co si nelze vypůjčit.“ To nedává žádný smysl — musím začít znovu — tentokrát to bude naposledy, jednou provždy jedním slovem: „...nevyhnutelným způsobem, duše myslí a nemůže nemyslet.“
Totéž jako Antonelli. Ne, poslouchejte — to je příliš krásné — začnu znovu ze skromnosti.
„jiné hry jako prestanty, aby dosáhl velké hry.“ To je rozkošné.
Ne, poslouchejte — nu, a už zase — říkám to non écoutez na každém kroku a bezděky — ne, poslouchejte, pravím — myslím na Pietra. Říkám vám, že jeho láska, místo aby ho ponižovala, jej povznáší a přechází na mě. Jsem mu vděčná — hlupačka já — miluje-li mě, je to proto, že ho to těší — nemiluje z filantropie ani ze sebeobětování. Není za co být vděčná.
„Nelze vymyslet nic lepšího než lásku,“ řekl Villemain ve svých esejích o románu. Mohu si to klidně myslet, když to tak otevřeně řekl muž tak učený a tak vážný — snad ne docela ve stejném smyslu, jak tomu rozumím já — ale nevadí — skoro ve stejném. Svůj román už nepíši — čekám na inspiraci, která nepřichází.
Ještě tři dny.
Visconti tu byl dnes večer — přicházel z večeře u kněžny Ouroussoffové, citoval jména — poslouchala jsem za dveřmi — a mé zoufalství a trápení mě znovu učinily tak ubohou, tak ubohou, tak ubohou!
Ach! Kdyby se Pietro vrátil. On mi pomáhá zapomenout na vše. Nevím, proč si myslím, že je mou povinností mluvit o Torloniovi poté, co jsem mluvila o Pietrovi.
Zeptejme se knihy, zda na mě Torlonia myslí. Oh! Ho! Jaká odpověď! U sta hromů! Poslouchejte: „Po celý svůj život, aby nastolil toto jho spíše obtěžující než užitečné.“ To je skvělé. Je to příliš krásné — zeptejme se ještě jednou, ze skromnosti: „Proti vojenskému despotismu republiky, proti císařství.“ — Tomu dobře nerozumím — ještě potřetí a naposledy, podívejme se: „jehož chyby opakoval s poddajností o trochu příliš lehkověrnou.“
Ne, poslouchejte — to vše je hloupost.

Poznámky

Pozn. red.: Poznámka psaná napříč stránkou — přidána zpětně, pravděpodobně kolem roku 1881, s odkazem na římskou malárii. ↩
Pozn. překl.: „Le trait du Parthe“ — parthský šíp, tj. útok při ústupu (Parthové byli proslulí střelbou dozadu při úprku). Zde obráceno: je to máma, kdo útočí ve chvíli, kdy Marie ustupuje. ↩
Pozn. překl.: V originále „à la musique“ — koncert hudby pod širým nebem na Pinciu, módní římská společenská událost. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Non, écoutez.“ — Torloniova typická průpovídka, kterou Marie přejímá jako vlastní manýru. ↩
Pozn. překl.: Královna Berta: Berta Švábská (zemř. kolem 961), burgundská královna pohřbená v Payerne, které vaudská tradice připisuje kostely a hrady; rčení du temps où la reine Berthe filait („když královna Berta předla“) znamená „za dávných časů“. ↩
Pozn. překl.: Jacques Necker (1732–1804), ženevský bankéř a francouzský ministr financí za Ludvíka XVI.; jeho odvolání v červenci 1789 přispělo k pádu Bastily. ↩
Pozn. překl.: Encyklopedický výraz z oblasti varhanářství — „prestant“ je přední řada varhanních píšťal. Marie vybírá náhodné řádky z encyklopedie jako věštbu. ↩
Pozn. překl.: Abel-François Villemain (1790–1870), francouzský literární historik a kritik, autor vlivných esejů o románové tvorbě. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre !“. ↩