Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 5. dubna 1876

Kdybychom byly v zimě, nemyslela bych snad na Torloniho tolik — ale to zatracené jaro tak ostří všechny smysly, že jsme morálně tím, čím bychom byly fyzicky po popálení, kdy se kůže právě znovu formuje — jemná a narůžovělá jako kůže novorozence. V té větě cítím chybu ve francouzštině — ale vůbec mi na tom nezáleží.
Člověk je zasněný, něžný, poetický. Nebe je velmi světle modré — slunce se neukazuje, dává jen tušit svou přítomnost a osvětluje obecným způsobem, který oslňuje. Je to slunce latentní — abych mluvila jako ve fyzice — a v tom latentním stavu je velmi nepříjemné, protože unavuje, tíží, dusí. Vzpomínám si na Nizzu před rokem — bylo to přibližně totéž.
Nyní nepíši jen večer, ale také ráno, odpoledne, v každé volné chvíli. Píši tak, jak žiji.
Maluji Stellina syna — pětileté děcko, krásné jako anděl s ďábelskýma očima. Brzy budu hotová. Dělala jsem ho bez Katorbinského — dnes ho ten muž viděl a byl z toho spokojen až k úžasu.
— Je v tom tolik dobrého, řekl mi, že jsem pozitivně ohromen.
Póza je obtížná — chlapec je zepředu, hlava skloněná a oči hledí do mých očí. Na žlutém pozadí. V bílé košili s odkrytým krkem. Jsem velmi šťastná, že dělám tak dobré pokroky.
Dnes jsem začala jinou ženu — kaštanové vlasy, kudrnité jako u černošky, světle šedé oči a bílá a růžová pleť. Má výrazné rysy, obdivuhodný ret. Podobá se andělu z obrazu, kde Héliodóros přichází vyprázdnit chrámové nádoby — ale je jemnější. Maluji ji na zářivě žlutém pozadí s větvičkovými ornamenty neurčité barvy, abych tón zjemnila. To žluté vám možná připadá barokní — ale ujišťuji vás, že to obdivuhodně vyzdvihuje jemné odstíny pleti a vytváří velmi originální efekt.
Procházely jsme se u Farnessiny — viděla jsem Pandolu a prince Humberta. Jak zajímavé. U dveří klubu se nikdo neukazuje — říkalo by se, že všichni následovali Pietra do kláštera. Avšak Cesara jsem viděla na Pinciu.
Z... Zucchini zmizel. Jsem velmi unavená — vracím se z Politeama Romano, jakéhosi obrovského divadelního cirkusu.
Slavná Ristoriová hrála Juditu ve prospěch veřejného školství ve čtvrti Trastevere. Byl tam takový dav, že jsem neviděla nikoho — kromě Rusů z dostihů v Borghese. Máma byla nemocná a baronka se nabídla dělat nám doprovod.
Říkají, že Ristoriová má šedesát let. Je-li to pravda, je to div. Hraje božsky. Námět „Judity," její role, sama ta epocha — jsou tak vzdáleny od nás, že situacím nelze dobře porozumět — ale i v tom nepochopitelném, přepjatém, nadšeném a inspirovaném případě si Ristoriová dokázala zachovat tolik přirozenosti, tolik půvabu a tolik citu, že zůstáváme ohromeny. Není v ní nic z oné směšné a naškrobené strnulosti, s jakou hrají tragédky, jichž je všude dost. Je to první tragédka, která vypadá jako žena — a ne jako manekýn oděný do kostýmu, pohybující se a mluvící jen na povel.
Jsem nachlazená.
Ještě dva dny a uvidím Pietra. Ale čím více se čas přibližuje, tím více se zdá vzdalovat. Stále se bojím, že se nevrátí.
Torlonia se neobjevuje — zahlédla jsem ho z velmi daleka a jen jediný okamžik, pěšky na Corsu.
Vzdálenost a nepřítomnost mu vytvořily jakousi aureolu — jemu, jeho matce, jeho koním, vše čeho se dotýká — až jsem dospěla k tomu, že se před ním klaním, toužím, aby se mnou špatně zacházel, aby mě bil, doslova bil.
Myslíte, že bych nezměnila názor, kdyby se jakýmsi zázrakem do mě zamiloval? Dokud píši, cítím vše, co píši — ale nazítří se Torloniovi vysmívám a nemohu pochopit, jak jsem mohla říci tolik hloupostí. Nemiluji ho — je to čirá fantazie. Nevím, jaký ďábel mě nutí nutit se ho milovat, povznášet ho, mluvit o něm, stavět ho na podstavec — potřebuje podstavec, vzhledem ke svému vzrůstu.
A uvidíte, že silou mluvení a psaní si vytvořím druhého boha — boha Torloniho, jako dříve byl bůh Hamilton. A jakmile je toto božstvo stvořeno v mé mysli, budu ho zbožňovat — ale zejména z dálky — a čím více času uplyne, tím hodnějším zbožňování mi bude připadat. Jako Hamilton — milovala jsem ho nejvíce, když odjel z Nizzy — v roce po jeho odjezdu a v roce následujícím.
Zbožštit Torloniho! Musí být člověk já, aby vymyslel tak podivnou věc.
[Napříč stránkou: Torlonia nikdy nebyl a nebude Hamiltonem — přitom je velmi slušný muž a nejlepšího tónu.]
Již jsem si zvykla psát o něm celé stránky. Není v mém nitru — není nikde — ale mluvím o něm tady a myslím na něj, zvláště při psaní. Toto vše nemá zdravý rozum — toto vše je plodem hluboké nečinnosti. Maluji a čtu — ale to nestačí. Pro ješitnici jako jsem já je třeba se věnovat malbě — protože je to dílo věčné — kdežto největší erudice umírá s tím, kdo ji s takovým úsilím nabyl, ledaže by psal knihy. Ale deník mi stačí — a pak je tu tolik vychrtlých, bledých, vrásčitých tvorů, kteří píší učené věci, že bych tam byla zbytečná — a pak to nejsou tato (namáhavá) a úctyhodná díla, která přinášejí skvělou, hlasitou, omračující slávu — takovou, jakou chci já.
Chci být slavná — čím? Vším! Nebudu ani básnířka, ani filosofka, ani učenkyně. Mohu být jedině zpěvačka a malířka. To je již hezké. A pak chci být v módě. To je hlavní. Přísní duchové — neprotáčejte rameny, nekritizujte mě s předstíranou lhostejností, abyste vypadali spravedlivěji — všichni jste v jádru stejní! Jen si dáváte pozor, abyste to nedali najevo! Fuj! Ale to vám nebrání nalézt ve svém nitru, že říkám pravdu.
Marnost, marnost, marnost. Začátek, konec všeho — a věčná marnost je jedinou příčinou všeho. Co neprodukuje ješitnost, produkují vášně. Vášně a ješitnost jsou pravými, jedinými vládci světa. Vášně plodí ješitnost a ješitnost plodí vášně. Basta — začínám se opakovat.

Poznámky

Pozn. překl.: Odkaz na scénu z 2. knihy Makabejské (3,1–40), kde Héliodóros přijde vyloupit jeruzalémský chrám a je sražen nadpřirozenou silou; proslulé zobrazení od Raffaela ve Vatikánu. ↩
Pozn. překl.: Politeama Romano — velká víceúčelová divadelní hala v Římě, postavená v 70. letech 19. stol. ↩
Pozn. red.: Adelaide Ristori (1822–1906) se v dubnu 1876 narodila roku 1822, tedy měla 54 let, ne šedesát. Italská tragédka světového věhlasu, nazývána „italskou Rachel." ↩