Pátek 31. března 1876

— Já vám ustoupit! Nikdy v životě! Nedožiji se takového ponížení!
— Ach, pane, vy jste vskutku podivný — chcete, abych milovala muže, jehož neznám a který mi vše skrývá. Řekněte a uvěřím vám, řekněte a slibuji, že vám dám odpověď. Naslouchejte mi pozorně — řekněte mi vše, slibuji, že vám pak dám odpověď. Pokud milujete, svolíte — pokud ne, jděte — a netěšte se z podívané, kterou vám skýtám, neradujte se z toho, že vidíte ženu, která vás prosí. Vy mě nemilujete... Mlčte! Nelze se dívat, jak se žena, kterou milujete, ponižuje, jako já se ponižuji!
— Ale vy se mi vysmějete, jestliže vám to řeknu — považujete to za takové tajemství — říci vám to znamená odhalit se celého, jsou věci tak intimní, že se je neříká nikomu na světě!
— Nikomu na světě, souhlasím — ale říkáme je té, kterou milujeme. Řekněte, prosím vás, řekla jsem, vkládajíc ruce do jeho a přibližujíc se k němu s co možná největší zdrženlivou laskavostí. Nerozkazuji vám — prosím vás.
— Pokud mi nerozkazujete, je to proto, že nemáte právo — ale kdybyste právo měla, rozkazovala byste, to vím. Mám strašný charakter — váš je jako ten můj, proto se nikdy neshodujeme — nikdo nechce ustoupit, nikdo nechce se ponížit. Vy nemůžete milovat — jste z ledu!
— Ujišťuji vás, že ne, řekla jsem, usmívajíc se mu jemně do tváře a zcela mu odevzdávajíc své ruce. No tak — řekněte, musíte mi říci vše.
— Řeknu vám to — ale vy se mi vysmějete!
— Přísahám, že ne.
— Přísaháte?
— Přísahám.
— Neřeknete to nikomu?
— Nikomu, přísahám. Řekněte — čekám.
Po četných slibech, že se nebudu smát a nikomu nic nepovím, mi to konečně řekl!
Minulý rok ve Vicenze jako voják nadělal třicet čtyři tisíce franků dluhů. Od doby, co se vrátil domů — to jest deset měsíců — je s otcem na štíru, protože otec nechtěl platit. Nakonec před několika dny předstíral, že odjede, s tím, že se s ním doma zachází příliš zle. Tehdy přišla matka říci, že otec dluhy zaplatí za podmínky, že povede řádný život — „a pro začátek, než se smíříš se svými rodiči, musíš se smířit s Bohem!" Dlouho se nezpovídal. Zkrátka jde se na osm dní uchýlit do kláštera San Giovanni e Paolo, Monte Celio poblíž Kolosea. Ujišťuji vás, že jsem měla co dělat, abych zůstala vážnou. Pro nás to zní podivně — ale u římských katolíků je to naprosto přirozené. Takové je tedy tajemství! Dostatečně mě trýznil.
— Ale jestliže mě klamete! řekla jsem. Jestliže jste si to vymyslel!
A opřela jsem se o krb, odvrátivši hlavu a oči, které byly — čert ví proč — plné slz. Opřel se vedle mě a zůstali jsme několik vteřin bez jediného slova, aniž jsme se na sebe podívali. Ledy byly prolomeny — moje ruce v jeho rukou, moje oči v jeho očích, stáli jsme hodinu a mluvili o čem? O lásce, proboha! Vím vše, co jsem chtěla vědět — vše jsem z něj vytáhla tím, že jsem nechávala líbat svou levou ruku a pravou mu pokládala na rameno. Vše se mi s ním zdá dovolené — připadá mi jako jeden z nás, jako příbuzný.
S otcem nemluvil — neměl žádný vážný rozhovor, který by se mě týkal. Jeden měl — ale ten se týkal kláštera. To neštěstí, jež mu způsobil Papež, je těch osm dní v klášteře — teprve dnes se k nim rozhodl. Ale matce vše řekl — jmenoval mě.
— Ostatně, řekl, můžete si být jista, že moji rodiče proti tomu nic mít nebudou — jediná překážka je náboženství, ale to!...
— Vím dobře, že nic mít nebudou — a nemohou mít, neboť kdybych svolila, abyste si mě vzal, byl byste poctěn vy, ne já!
Dávám si záležet, abych se jevila přísnou, ba i prudérní, a předkládám mravní zásady fantasticky neposkvrněné čistoty — aby to vše vyprávěl matce, neboť jí říká vše. Stokrát se mě zeptal, zda ho miluji.
— Trochu? ptal se.
Neodpovídala jsem nic. Nikdy mi nemluvil jako tohoto večera.
— Miluji vás, zbožňuji vás, jsem šílený, řekl velice tiše a velice rychle — milujete mě, trochu? Řekněte!
A objal mě v pase a přiblížil mě k sobě, aniž jsem si toho všimla — ostatně s velkými obtížemi nacházím na tom něco nevhodného; s ním mi vše připadá naprosto přirozené.
Řekl jsem vám vše — nemám před vámi žádné tajemství, jsem celý váš — milujte mě aspoň trochu.
— A co z toho vzejde, kdybych vás milovala? K čemu to bude?
— Aby nás to učinilo šťastnými, proboha!
— Nemohu se rozhodnout sama — jsou tu otcové a matky.
— Moji nic nemají — to vám mohu zaručit!
— Uvidíme.
— Polibek, řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela — dejte mi polibek, jediný.
A to pohledem, který by člověku vehnal ďábla do těla.
— Jaká hloupost! řekla jsem nahlas, abych nezvážněla — vždyť bych nepolíbila ani vlastního snoubence.
— Tak se zasnubme.
— Ne tak rychle — co jste řekl matce, jak jste s ní mluvil?
— Řekl jsem jí, že tedy, ne tak, tedy — tolik jste si přála, abych se oženil, tak jsem přece našel někoho, koho miluji, a chci se teď oženit a žít pořádně. A matka mi odpověděla, že je třeba hodně přemýšlet, než se udělá tak vážný krok, a všemožné věci.
— To je zcela přirozené. A s otcem jste mluvil?
— Ne.
— Ptám se vás na to, protože se o tom mluví ve městě — mluvili o tom s mámou, která z toho byla velmi rozhněvána.
— Kdo mluvil — Rossi? Nějaký monsignore?
— Ano, jeden monsignore. Ale vy jste neřekl nic svému otci?
— Nic, přísahám — ale matka s ním zřejmě mluvila.
Je po druhé hodině — nikdy bych neskončila s psaním, i kdybych řekla jen polovinu. A pak je to hloupé — lze psát jen tvrdé věci; co se týče věcí něžných — ty napsat nelze, a přitom jsou jediné, co je zábavné číst.
V neděli ve tři hodiny budu naproti klášteru a on se ukáže v okně, utíraje si tvář bílým plátnem — abych se nespletla.
— Ale jak, řekl — abyste tam jela, bude třeba vysvětlovat, říct kočímu, a budou se ptát proč!
— Ne, ne — já si poradím; nikdo nic nevytuší; nahlédnu do průvodce, abych to zastřela — buďte klidný.
S velkými obtížemi odchází, poté co mi stokrát políbil ruku. Byla jsem laskavá — ba i něžná; jeho láska na mě přešla.
Neslibuje, že bude milovat věčně — ale podepsat vám mohu záruku nejméně na rok, pokud si ho nevezmu. Rok je mnoho, když je člověku třiadvacet a není milován.
Hned běžím uklidnit máminu zraněnou sebelásku — vše, vše vyprávím, smějíc se, abych nevypadala zamilovaně. Na tuto chvíli dost; jak si budu vzpomínat, budu vyprávět. Jsem klidná, šťastná — především šťastná a hrdá před svými, kteří již svěsili ocasy a uši.
Je vskutku pozdě — musím spát. Teď lituji, že jsem ho nepolíbila; po klášteru to bude lepší — ale ne, to je zbytečné: až se zcela rozhodnu poslat ho k čertu, dám mu polibek jako útěšnou cenu.
Je mi teď drahý — znovu jsem ho nalezla, zdál se mi již ztracen. Věc, kterou znovu najdeme — věc, o níž jsme se domnívali, že je ztracena — tu milujeme daleko více. Mluvím strašně — jsem ospalá.
Po svých dopisech mnichům z Cimiez a po tom neustálém oblékání Emila do kutny jsem tu našla pravého mnicha. Byla to předtucha. Bratr Pierre od Bídy a provazu.
Je to pořádný důkaz lásky — vyprávět to, co mi vyprávěl. Nesmála jsem se, řekla jsem, že je to velmi správné. Poprosil mě, abych mu dala svůj portrét, aby si ho vzal do kláštera.
— Nikdy, pane — takové pokušení!
— Přesto na vás budu myslet celou dobu!
Je to dost směšné — těch osm dní v klášteře! Ubohý Pietro! Co by říkali přátelé z Caccia-Clubu, kdyby to věděli! Co by říkal Torlonia — Pandola, Cesaro, Zucchini! Ubohé dítě. Nikdy to nikomu neřeknu. Máma, Dina a Walitský se nepočítají — budou mlčet jako já. Ubohý Pietro, v klášteře! To je k smíchu. A co když si to vymyslel? Tygr a hyena! Ne — proč by vymýšlel tak směšnou věc. V našem století mi to připadá tak obrovské, tak neuvěřitelné, že tomu nemohu uvěřit.
S Vatikánem jsem skončila — vše jsem viděla, vše obdivovala, vše schválila. Chtěla bych mít Vatikán. Takové shromáždění pokladů si nelze představit — rozum nad tím zůstává stát.
Vynechala jsem schůzku. Měla jsem být mezi druhou a třetí hodinou na Pinciu, abych tam viděla ubohého poustevníka. Jistě byl velmi zklamaný! Udělala jsem to schválně — jestliže mě podvedl, zasloužil si to. Pochybuji o všem! Teď mi připadá, že se mi vysmál. Takový charakter je hrozný. Nikomu nevěřím — všichni muži jsou lumpi — je třeba je měnit jako rukavice. Tuto úvahu jsem si dělala o šesté hodině, sestupujíc z Pincia. Myslím, že není třeba posílat zamilovaného pryč jen pro radost ho zahnat — věci je třeba nechat plynout; jakmile ale začneme vidět jistou lhostejnost a jisté oddalování, je třeba si pospíšit a vyhodit ho — jak proto, aby měl člověk poslední slovo, tak proto, aby ho zadržel — neboť to je jediný způsob, jak ho zadržet.
Co o tom víš, dítě omámené několika úspěchy? Co o tom vím, u sta hromů — vše. Pro tyto věci je třeba trochu zkušeností a hodně nadání — a člověk je zkušený. Teď jsem dost znalá; za čas se budu mít za ještě znalejší — ale to nebude dokazovat, že znalá teď nejsem.
Chystala jsem se strávit večer v županu — ale přišel Plowden a bylo by nevhodné se neukázat. Vstoupivši do salonu jsem zjistila, že návštěvníků máme více než jednoho. Ten druhý byl... hádejte tisíckrát jako ta proklatá Sévigné — Bruschetti. Mluvila jsem jen s Plowdenem.
— Chce zopakovat svůj návrh, řekl mi Angličan.
— Udělá chybu, odpověděla jsem — divím se, jak sem vůbec přichází.
Plowden mě prosil, abych se nevdávala do příští zimní sezony, protože: „I love you" A jsou tři!
— Ale kdo je do vás zamilován, řekl, je Antonelli.
— Jaký žert.
— Ne, ujišťuji vás — a dvoří se vám; jen po svém způsobu.
— Znáte jeho způsoby?
— Ano, zkrátka — jak se dvořívá ostatním; Antonelli není nikdy vážný; jeho způsoby znám podle toho, jak se dvořívá... zkrátka všem.
Chápete tu narážku na Antonelliho?
Ale mně je to jedno! Vůbec mi na těch lidech nezáleží. Viděla jsem Torlonii na Corsu — šel s baronem de Saint-Joseph, dosti ošklivým Neapolitáncem. Nelíbím se Torloniovi — musím to bez ustání opakovat! Proklatý magnetismus! Ubohý Pietro! V kutně, v cele, zavřený! Čtyři kázání denně, mše, nešpory, jitřní! Nemohu si zvyknout věřit v tak podivnou věc. Myslím, že se bez něj budu nudit.
[Napříč stránkou: Kdybych mohla s jistotou věřit, že Antonelli se skutečně dvořívá mnoha ženám a posmívá se všem, byla bych spokojená. To ho staví do lepšího světla a mně přináší více cti.]
Je tedy možné, že mě Torlonia nemiluje! Vidíte — je to velmi možné. Je to velmi ošklivé. Brutto!
Vyhoštili Fanny Lear. Hrabě Mirafiori — ženatý se sestrou hraběte de Larderei — se s ní příliš zkompromitoval a král, jako hodný otec, dal zavolat Fanny Lear k ministru, který ji požádal, aby opustila Itálii, a zaplatil hotelový účet a cestovní náklady na hranici. Vše zdvořile a mlčky vyslechla, a když ministr skončil:
— Jak jste hloupý! řekla — a bez jediného dalšího slova se otočila a odešla.
Ubohá žena! Přisuzují jí bystrého ducha a bouřlivý charakter — ale při pohledu na ni by ji člověk považoval za hodnou, tichou a hloupou ženu. Těmito perzekucemi ji proslavili — a její trvalý styk s více či méně korunovanými hlavami, od nichž získává kompromitující dopisy, jež pak vydává, jí možná zajistí místo ve skandálních dějinách tohoto věku. Šťastná žena! V Anglii vydala dopisy velkoknížete Nikolaje, v nichž tento mladý blázen mluvil o záměrech císaře vůči britské Indii. Co je to za ženu! Nemohouc dělat nic jiného, dělá skandál — a dělá dobře.
Bože, jestliže Pietro vymyslel klášter a jestliže mé první domněnky byly správné.
Tahle myšlenka mě ještě může trýznit.
Ach! Torlonia.

Poznámky

Pozn. překl.: „câlinerie réservée" — záměrně zdrženlivá náklonnost; Marie kalkulovaně ukazuje blízkost, aniž by překračovala meze.
Pozn. překl.: Klášter San Giovanni e Paolo na Monte Celio — dominikánský klášter na pahorku Celio v Římě, poblíž Kolosea.
Pozn. překl.: „abracadabrante" — přeneseně: fantastická, absurdně přehnaná (čistota). Marie záměrně hraje přísnou moralistku.
Pozn. překl.: Marie záměrně přechází do obchodního jazyka — „podepsat záruku" — pro vyjádření jistoty v lásce.
Pozn. překl.: „abaissé les queues et les oreilles" — doslova: svěsili ocasy a uši, jako poražení psi; Marie popisuje okamžik, kdy se naklonila k výhře.
Pozn. překl.: „fiche de consolation" — útěšná cena (jako herní žeton); Marie používá herní terminologii pro milostnou situaci.
Pozn. překl.: „Frère Pierre de la Misère et corde" — Mariino vymyšlené mnišské jméno: Bratr Petr od Bídy a provazu; echo její dřívější parodické korespondence „Bratr Emil od Bídy" zasílané Audiffretovi.
Pozn. překl.: „je vous le donne en mille" — oblíbená fráze madame de Sévigné (1626–1696), slavné francouzské epistolografky; Marie ji cituje ironicky pro nežádoucí překvapení.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Miluji vás." Plowden mluví anglicky.
Pozn. překl.: „la pierre dans le jardin" — hodit kámen do zahrady; nepřímá narážka na konkrétní osobu.
Pozn. překl.: Fanny Lear (Hattie Blackford, 1851–1886) — americká dobrodružka, milenka ruského velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče; v Itálii se skandálně zapletla s hrabětem Mirafiori.