Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 1. dubna 1876

Navštívily jsme ruiny Caracallových lázní. Je možné vidět něco většího? Velmi jsem se bála projít turniketem, protože jsme měly kapsy plné střepin mozaiky a sochovaného mramoru. Odtamtud nás kočí odvezl do kostela — San Stefano Rotondo, myslím — který leží velmi blízko kláštera, kde je zavřen Pietro. V tom kulatém kostele jsou stěny pokryty freskami zobrazujícími mučedníky prvních křesťanů. Nelze si představit ani polovinu hrůz, jež jsou tam zobrazeny. Já sama z toho byla rozrušena.
Ale nejzajímavější je klášter San Giovanni e Paolo. Nikoho jsem u oken neviděla. Je možné, že je tam skutečně zavřen? To není možné! Ale pak — proč by vymýšlel takovou hloupost? Uvidíme zítra ve tři hodiny. Nemohu uvěřit takové věci.
Jak se tam asi nudí! Je tam od včerejšího večera — má ještě... podívejme se, má to do soboty, to čítajíc dnešní den osm dní. Ubohý fráter.
V jednu hodinu jsme obědvaly u Spillmanna a vrátily jsme se domů — je teď pět hodin, moji jdou na procházku a já zůstávám doma — psát, číst, zpívat, hrát a nedělat nic.
— Jestliže mě klamete, pane, přísahám, že vám nejen přestanu mluvit, ale dokonce vás přestanu zdravit na ulici!
— Nu, přijímám! Přijímám! Vidíte dobře, že vás neklamu.
Ne, přece jen je to podivné — nikdy jsem nic podobného neslyšela. Zavřít do kláštera třiadvacetiletého muže! Vedl ses špatně, pohádal ses s rodiči i se svým Bohem, musíš se zpovídat a vykonat své pobožnosti — ale nemůžeš se zpovídat, dokud ses řádně nepomodlil, daleko od světa a špatné společnosti, a proto je třeba, abys se uchýlil na osm dní do tohoto kláštera, poté začneš řádný život, finanční záležitosti se vypořádají a budeš žít v míru se svými rodiči. Takový je doslova proslov hraběnky Antonelliové k synovi.
Je to neuvěřitelné! Ostatně bílý ručník rozhodne — a ani to není jisté; řekl mi, že neví, kam dává jeho okno; většina oken dává na dvůr-zahradu a snad mu bude nemožné ukázat se. Je to dost hloupé, dost obrovské, dost divoké!