Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 25. března 1876

Torlonia nepřichází. A to jsem se kvůli němu opila. Někdy si myslím, že jsem hloupá, ne, ne hloupá, ale bláznivá, a bláznivá s rozmyslem.
Ach, kdyby Torlonia přišel dnes večer. Copak je možné, že mě vůbec nemiluje!! To je urážlivé! Copak neexistuje způsob, jak se nechat milovat! Copak je možné, že má tak veliká touha je marná!!!
Tygře a hyeno! Torlonia není složen z devíti písmen a nezačíná na A, ale v tom jméně je osm písmen jako v Hamiltonovi a Torlonia je vévoda, jako Hamilton.
Bída nad bídu a pse jeden psí!
[Začerněná slova: Strávili jsme] večer s Plowdenem. Je velmi prohnaný a vyzná se v lidech, ale leccos mi řekne, aniž by to dal najevo.
Přirozeně, jak říkával Loebecke, skládá své srdce k mým nohám. Není mi to tak docela jedno, a ostatně to vždycky lichotí. Kolik věcí bych vymyslela k zapsání, kdyby to byl někdo jiný než Plowden.
Jediný způsob, jak se mě dotknout, říká, je dráždit mě, popouzet a protivit se mi.
„Plowdene, máte důvtip, na mou Mariinu věru."
Antonelli nepřišel. Zpočátku mě to znepokojilo, ale když jsem viděla, že máma, Dina a vůbec všichni berou tu věc, jak se sluší, uklidnila jsem se a jsem velmi klidná.
Antonelli nevěří, že mě urazil, naopak se pokládá za uraženého. Snad by uznal oprávněnost mého chování, kdybych ho už dva dny a bez jakéhokoli důvodu nesekýrovala. Onen poslední večer u nás jsem ho přišla velmi vážně volat k odpovědnosti za ty hanebnosti, které prý o mně řekl Torloniovi a Fostimu. Urazil se, celý zbledl a zapřísahal mě, ať řeknu jméno toho, kdo ho pomluvil.
„Ještě jsem se nebil v souboji, tohle bude můj první!"
Ten lotr by se bil. Vím, že jakmile se rozčilí, je schopen všeho.
Teď se pokládá za uraženého, dávám mu čtyřiadvacet hodin, aby se cítil velmi nešťastný, jakmile bude v tomhle stavu, začne hledat chyby u sebe a nakonec se úplně obviní. Jakmile uzná svou vinu, bude vědět, co [Začerněné slovo: má] dělat. Ale povím vám, [Začerněná slova: heleďte, je to nepochybně směšné,] ale řeknu to stejně. Jsem do Torloniy bláznivá. Co kdybych ho začala milovat doopravdy? Ach ne; tu hloupost neudělám. On, jeho matka, jeho koně, jeho navštívenka, to vše je mi sympatické, to vše mě zajímá! Nikdy o tom nepřestanu mluvit; budu o tom psát donekonečna. Je to nesmysl, vždyť on na mě nemyslí. Jeho tak sympatická tvář, jeho rozkošný úsměv, jeho jistý, povýšený a zároveň upřímný výraz... Nesmějte se, je proč, řeknete snad. Nesluší se užívat takových výrazů, mluví-li se o muži, vím. Ale vždyť ho zbožňuji!
Procházeli jsme se po vile Borghese, což vyvolalo veliký údiv u všech štamgastů obecně a u z....z....Zucchiniho zvlášť. Ten pán má nos úplně jako dřív. Byl s mladým dvorním markýzem, kterého jsme viděli ve Valle pár dní po našem příjezdu do Říma, s markýzem Guicciolim.
Vzduch byl těžký a teplý, takže déšť, který přichází kolem šesté, nikoho nepřekvapí.
Když se spustil liják, byli jsme už na Corsu. Torlonia pěšky ve stínu deštníku prošel nepovšimnut. Pak jsem ho ještě zahlédla pod sloupovím klubu se z... Zucchinim. Je hloupé smát se při pohledu na toho pána, ale can't help it!
Proč jsem odmítla se s ním seznámit, Pietro mě desetkrát žádal, ať mi představí Zuccona Zucchiniho.
Dnes večer přijde Fosti, aby mi dal první hodinu.
Ptám se sama sebe, jestli Pietro přijde?
Je nesmyslné čekat na Torloniu, nepřijde, kdyby měl přijít, už by byl tady.
Podívejme se, co řeknou karty, neboť se zase stávám pověrčivou jako v Nice.
Karty řekly ne. Teď se podívejme, jestli přijde Antonelli. Zase ne.
Kdyby to byla pravda, bylo by to k zoufání. Uvidíme.
Dnes ráno jsem si na pasiánsu Napoleona I. ověřovala jeho pravdivost, zeptala jsem se, jestli Fosti přijde dnes večer, jsouc si jistá, že přijde. Karty řekly: ne, zasmála jsem se. Uvidíme.
Sotva jsem napsala uvidíme, přinášejí mi Fostiho navštívenku s omluvou, bolí ho oko.
Ta příhoda mě uvrhne do zděšení. Tak tedy Pietro nepřijde. A hned mi připadá, že mi Fosti nechce dávat hodiny. Je hloupé být jako já.
Je devět hodin, nevím, jestli budu mít trpělivost čekat do desáté. Co dělat, číst nemůžu; psát, nemám co psát; hrát na klavír, jsem rozrušená, ubohá.
Zatracená povaha, jen co je pravda! Snadno se to řekne, ale chtěla bych vidět na svém místě jinou. Vždyť není proč se trápit! a já se trápím!
U sta hromů hromských! Pse jeden psí!
Dvojnásobné hovado! bláznivá pošetilice, potřeštěnče! Ne, člověk se nemá tolik týrat. Nezasloužím tak ošklivé přízvisky, nejsem hloupá, jsem jen mladá.
Ještě nemám zkušenost, příště to budu umět lépe. Bála jsem se, ubohá nevinná! Bála jsem se nadarmo, zcela nadarmo, neboť Antonelli dorazil o čtvrt hodiny dříve než obvykle, bledý, zajímavý, smutný a klidný.
Sotva ho Fortuné ohlásil, vyzbrojila jsem se od hlavy k patě chladnou zdrženlivostí smíšenou se salonní zdvořilostí, jaká dokáže v takových případech lidi přivést k zuřivosti.
Nechala jsem ho strávit deset minut s mámou. Abych se přiměla nechat ho čekat, řekla jsem Léonii, ať mi vymění střevíčky, ačkoli jsem netrpělivě chtěla jít do salonu.
Chudák zvíře! Žárlí na Plowdena!
„Teď si můžete vyjet na koni, Plowdenovi se daří dobře!"
A to s velmi dotčeným výrazem. Není dost ošklivé být zamilovaný. V salonu jsme se nemohli vysvětlit. Chladně se rozcházíme. Jdu k sobě [Škrtnuto: a on jde do předsíně]. Neměla jsem svíčku, musela jsem jít do předsíně. Potkali jsme se. Podal mi svíčku.
„Jak jste bláznivý!" říkám a beru ji. „Víte, že se vážně zlobím?"
„Ach, opravdu, vy se zlobíte, vy se máte co zlobit!"
„To bych řekla!"
„Ach, to už je příliš!"
„A přesto je to tak."
A pustila jsem se do dosti dlouhé řeči a vysvětlovala mu, že takové věci se nedělají, aniž bych řekla, jaké věci.
„Ale co jsem udělal!!"
„To vy nevíte!"
„Odešel jsem?"
„Jste příliš marnivý, můj drahý pane, a váš odchod mi nemohl způsobit ani radost, ani hněv."
„Tak tedy jsem rozbil vějíř?"
„Hloupost!"
Buď jsem bláznivá a představila jsem si něco, co nikdy nebylo, nebo je Antonelli stejný uličník jako já. Ale proč by mi to tak připadalo, proč by říkal teď můžete posoudit ten rozdíl?
Jestli se to skutečně stalo, nelze mu věřit, neboť když to vykřikl, tvářil se naprosto nevinně.
„Ale co jsem udělal?" opakoval.
„Nemůžu to říct, jestli jste nic neudělal, jestli to bylo jen v mé představivosti, tím lépe. A jistě chápete, že vám to neřeknu, abych vám ani nevnukla představu, že lze být tak nehorázně drzý."
„To vy jste mi řekla drzosti, to vy jste mi řekla, že jsem opilý. Dá se říct, že chodím pít do klubu, ale abych přišel opilý do lóže!"
„Nechme toho, zmýlila jsem se, tím lépe, dobrou noc."
„Přísahal jsem, že už k vám nepřijdu."
„Proč jste tedy přišel?"
„Myslel jsem, že by to bylo velmi hrubé vůči paní vaší matce, která je tak laskavá."
„Jestli je to kvůli tomu, můžete odejít a už se nevracet. Sbohem."
„Ne, ne, je to kvůli vám."
„Tak to je něco jiného."
Po Valle zůstal ten nešťastník ležet šestatřicet hodin, ze vzteku.
Bere mě za ruku a vypráví o svém zoufalství.
„Velmi jsem se provinil," říká, „vím to."
„Jakou vinou?"
„Tou, že jsem vám dal pochopit, že jsem vám řekl, že... Že?"
„Že vás miluji," říká a svírá rty jako muž, který nechce plakat.
„Ale, ale! to není žádná vina."
„Je to veliká, nesmírná vina, neboť toho využíváte a hrajete si se mnou jako s panenkou, jako s míčem."
„To je nápad!"
„Ach, vím, vím, že jste taková. Ráda si hrajete, tak si hrajte! Je to moje vina."
„Hrajme si!"
„Tak mi řekněte, neřekla jste mi to ve Valle proto, abyste mě vyhnala?"
„Ne."
„Ne proto, abyste se mě zbavila?"
„Ale pane, nepotřebuji lsti, když se chci někoho zbavit, udělám to docela prostě, jako jsem to udělala s Bruschettim..."
„Ach, ha! a říkala jste, že s Bruschettim to není pravda?!"
„Mluvme o něčem jiném."
Opřel si tvář o mou ruku.
„Milujete mě?" zeptal se.
„Ne, pane."
„Vůbec ne?"
„Ani trošičku."
Nevěří tomu ani slovo.
V tu chvíli přišli Dina, máma a Walitský, a po několika minutách musel Pietro odejít.
Mám toho dost. Zaměstnával mě potud, pokud jsem měla na co čekat. Teď mám vše, co potřebuji. Vleču to z marnivosti.
Dvakrát třikrát padlo Torloniovo jméno a to jméno mi působí radost.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „can't help it" — nemůžu si pomoct. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Zuccone" — palice, tupec (zveličené „zucca" = dýně/hlava); hříčka se jménem Zucchini. ↩
Pozn. překl.: „Pasiáns Napoleona I." — kartářská věštecká hra (réussite) připisovaná Napoleonovi, oblíbená v 19. století. ↩