Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 23. března 1876

„Jsou rudí!" přerušil mě Pietro.
„Ach, hlouposti! [Škrtnutá slova] ne, ale chápejte, zvykla jsem si pohlížet na vaše koně jako na vlastní, a vidíte! Není to k zoufání!"
„Co je odloženo, není ztraceno, slečno, ostatně své koně neprodávám."
„Doufám, že je koupím na jaře, neboť teď si netroufám žádat mámu o další dva koně, ale za měsíc."
„A kdy vás uvidíme?" říká máma.
„Některý z těchto večerů."
„Pospěšte si."
„Vy odjíždíte?!"
„Brzy."
Strážník už dvě minuty říkal Luigimu, ať uvolní místo jinému vozu, nastal zmatek, ztracená slova, pozdravy, podávané ruce, [Začerněná slova: křik kočího a strážníka.] A konečně se hýbeme. Já, nadšená jako bláznivá. Dina nezapomene zvolat, že Torlonia běžel jako šílenec, aby nás u východu pozdravil, že chudák chlapec špatně odhadl čas, že byl celý udýchaný a tak dále, a tak dále, a tak dále.
Ostatně své koně neprodávám. Nevím, proč mi ta věta působí tak živé potěšení. Neumím psát, zastavuji se u každého řádku, čtu, obcházím pokoj. Je to nesmysl, mám dojem, že jsem zamilovaná do Torloniy, ne do vévody Torloniy, ale prostě do Clémenta.
[Čtyři řádky škrtnuty]
Bude tě bít, říká máma. Inu, bude mě bít a já mu to vrátím.
Bože, kdyby mě chtěl! Šílím z toho.
Copak je možné být tak hloupá! Vždyť mu na mně pranic nezáleží.
Obdivuje můj pas, dobrá; ale aby ho člověk neobdivoval, musel by být slepý, žena, nebo za zenitem.
Je zamilovaný do té Angličanky, tmavovlasé, rudé a obyčejné. Fuj! a k tomu výraz vyplašené ovce. Copak je to možné!
Během zahradní scény mi Marta a Mefistofeles připadali jako Prodgers a Saëtone, zatímco Faust a Markéta jako Audiffret a Robensonová. Ke všem čertům s tím vším! Clément, Clément, Clément.
Den začíná dobře. Máma a já se snažíme navzájem rozzuřit, daří se to jen mně, takže ona zuří a já se směji. Je to nechutné.
Neudělám ani krok z domu. Sotva před deseti dny byl Torlonia představen, a mně to už připadá jako měsíc.
Ve Valle dávají „Dceru paní Angotové". Jdeme do přízemní lóže a já se usazuji za mámou, ve velmi tmavém koutě. Byla jsem smutná nebo unavená, jak je komu libo, měla jsem chuť spát nebo poslouchat jakéhokoli Antonelliho.
Přichází kolem desáté, pak přichází k nám [Začerněná slova: žádá, aby si směl postavit] svou židli za mou, k čemuž jsem nesvolila, a utěšil se tím, že mi řekl, že té noci doprovázel Muliterna až k Hôtelu de la Ville, že myslel na kohosi a zpíval „Dormi pure". Neodpovídala jsem nic, nebo skoro nic, ale byla jsem ráda, že ho cítím vedle sebe. Jenže on je tak jiný než já, nechápe blaho zůstat němý a nehybný po boku milované osoby, musí se naklánět, gestikulovat, mučit vějíř, brát za ruku.
Ptal se, co mi je, neboť ve skutečnosti jsem nebyla ve své kůži, nic jsem neříkala, nesmála jsem se, a tohle chování spolu se včerejším chladem dávalo o čem přemýšlet. Nechápal, že snad právě v tu chvíli jsem ho trochu milovala, je-li to vůbec láska.
Zdálo se mi, že slyším, jak vyslovuje Torloniovo jméno, ale dobře jsem neslyšela a bála jsem se mluvit o Clémentovi.
Antonelli mi připomněl, že jsem mu řekla, že neumí líbat ruce.
„Ano, pane, řekla jsem to a opakuji to."
„Není na vás, abyste to říkala."
„A na kom tedy?"
„Inu," říká, „ukážu vám jednu herečku."
Vstal, postavil se za mě, a v tutéž chvíli jsem se k němu otočila tak rozzuřená, jak mi to můj stav mravní i tělesné ochablosti dovolil.
„Teď," říká, „znáte ten rozdíl, řekla jste, že to neumím."
Jaký je to hlupák! Byly to umělé vlasy!
[Škrtnutá slova: Představila jsem si, že políbil můj drdol.]
Ale to je nedůstojný a drzý čin! Zucchini, který byl naproti, to mohl vidět, ostatní to mohli vidět! To je hrůza! Udělal to schválně, aby se chlubil, nebo z hlouposti, z bujnosti? Naštěstí nikdo nic neviděl.
„Jste dnes večer opilý?"
„Prosím?"
„Jste opilý, podnapilý, pil jste?"
„Nedovolil bych si dostavit se k vám v takovém stavu."
„Přesto se chováte jako opilec, nemluvte na mě. Jděte pryč!"
Ten ubožák celý zbledl a vzal si klobouk. Máma ho začala zadržovat, ale on zuřil, já udělala tu hloupost, že jsem mu vzala klobouk a řekla mu, ať zůstane. Přirozeně se vzepřel.
„Musím doprovodit jednu masku do Argentiny, mám schůzku, a tak dále, a tak dále."
„Dobrou noc, slečno," říká a podává mi ruku. Já mu svou nepodala, ani jsem mu nepopřála dobrou noc, a on vyšel celý bledý, celý zuřivý.
Jaká špatná povaha.
Tak! mám se čím trápit. Ale měla jsem snad mlčet a snášet takovou drzost! Ne, uvažujme jako rozumný člověk. Odešel rozzlobený, rozzuřený na mě, za půl hodiny bude litovat, že odešel, bude se obviňovat, bude ubohý a bude umírat touhou zase mě vidět. To vše, jestli mě miluje. Kdežto jestli mě nemiluje, nebo jestli jeho láska takovou hloupost nepřežije, tím hůř, a ať čert vezme takovou lásku. Nicméně jsem tak trochu znepokojená a velmi uražená drzostí toho pána. Nějaký ďábel mi šeptá do ucha, že se před Zucchinim chlubil, že přišel schválně kvůli tomu, slovem že je to nejpodlejší muž na světě.
Máma nic neví, ví jen, že odešel zlostný a bledý, ale využívá příležitosti, a sotva jsme v hotelu, říká mi, že mé dnešní ranní chování už Pánbůh potrestal, neboť jsem se nedokázala chovat k dítěti, jako je Antonelli, který mi vrazil takové cvrnknutí.
Najděte mi něco hloupějšího, ubožejšího a urážlivějšího!
Víte, co jsem odpověděla? Zasmála jsem se, dnes večer se smeju všemu, jsou to možná nervy.
Mizerný kněžský synku! Řekla jsem příliš málo, byla jsem příliš hodná. Jeho drzost měla být potrestána už po tom polibku u klavíru. Je-li upřímný, nezaslouží nic, ne-li, žertuje-li, dělá-li to jen pro ukrácení času, je-li do mě zamilovaný jen tak jako já do něj!... Pak! Pak, pak je to hrozné a nebudu ho moci potrestat. Jak chcete, abych pomstila takovou urážku!
Nezapomeňme na druhou příjemnou věc od mámy. Řekla mi, že svým dopisem otci vyprovokuji z jeho strany ty nejšpinavější anonymní dopisy Antonellimu a Bruschettimu. Neboť on je schopen všeho.
I tohle! Najděte mi něco stejně nepříjemného, co říct!
Copak to nebyla ona, kdo psal první!
Fuj! jak nenávidím lidi sprosté, hloupé a zlé!
Nejsem schopná říkat tak zraňující zlomyslnosti. Paní matka přichází k mým dveřím a prosí mě, ať otevřu, ať se usmíříme. Ale i já se vzpírám! Ostatně to všechno mě podráždilo, málem rozzuřilo. A kvůli čemu všechny ty historie. Není to dost hloupé!
Netrapme se, jestli mě opravdu miluje, vrátí se ke mně poddanější, neboť pozná svou vinu. Ostatně nejde o něj. Muži dělají všechno naopak! Kdyby Antonelli neudělal tu svou drzou hloupost, byla bych mu dovolila stát za mnou a byl by tam zůstal až do konce, možná dokonce s mou rukou ve své, byla jsem v náladě, kdy bych to dovolila. Na mou věru!
Sám sis to zavinil, nesmyslný muži, či spíš dítě.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie promítá postavy Fausta na lidi, které znala v Nice: Prodgers, Saëtone, Audiffret a Robensonová jsou jména z jejího dřívějšího nicejského deníkového období. ↩
Pozn. překl.: La Fille de Mme Angot (Dcera paní Angotové) — velmi populární komická opera Charlese Lecocqa (1872), zasazená do doby francouzského direktoria. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dormi pure" — Jen klidně spi; italská píseň. ↩
Pozn. překl.: V dobové módě 70. let 19. století se složité účesy často doplňovaly umělými příčesky (faux cheveux) připevněnými vzadu na hlavě. Antonelli políbil to, co pokládal za Mariiny vlasy — byl to však příčesek. Potvrzuje to škrtnutá poznámka o drdolu. ↩