Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 22. března 1876

Byli jsme u paní Lwoffové a mluvilo se o mé drahé kněžně, kterou jsem tak hloupě přezdila Hloupá. Píše dopis za dopisem a ptá se, co pro mě udělali a jestli budím velký dojem.
Včera se kdesi mluvilo o podivném chování paní Ixkullové vůči nám, tím podivnějším, že má matka jako manželka maršálka šlechty má plné právo být představena u italského dvora, ba i jet k tomu ruskému. Paní Lwoffová se domnívá, že lze být představen i mimo velvyslanectví, mluvila o tom s jednou dámou a myslí, že by se to dalo zařídit. Prosí jen, ať ji nejmenujeme, jelikož to jde proti velvyslanectví. Z toho všeho nechápu nic, měla máma pravdu, nebo se mýlila, když nešla podruhé na velvyslanectví? Do toho všeho Soukowkinová svým zásahem hodně zamotala věci. Ale nechme toho. Jde o to, že o tom všichni mluví, divíce se a ptajíce se po příčině chladu, či spíš nezdvořilosti paní Ixkullové. Nejhorší je, že si lidé myslí, že máma žádala písemně a že jí to představení odmítli.
To všechno mě otravuje. Od té dámy jedu nadýchat se čerstvého vzduchu na Pincio a myslím na spoustu nejrůznějších věcí.
Je tu plno, neboť vila Borghese je dnes zavřená, sotva dorazíme k hudbě, přichází Antonelli k vozu. Mrzí mě to, neboť se ve městě začíná mluvit. Nic o tom nevíme, protože tu není nikdo, kdo by nám to vyprávěl, ale vím, že se mluví, jako se mluví o tom představení na Quirinalu.
Velmi ho udivuje má zdrženlivost. Však ještě uvidí leccos.
Torlonia přijíždí ve svém fiakru úplně k nám, zdraví, vystupuje a mizí. Cítím se, jako bych byla ponořená do studené vody. Šel rozprávět s anglickými slečnami, z nichž jedné prý dvoří.
[Na okraji: Vévoda Torlonia
Vévoda Clément Torlonia]
Byli dva, Clément a Plowden, Clémentovi byla bezpochyby dána přednost, Plowden se ho dal do pomlouvání a výsledkem bylo, že před Plowdenem zavřeli dveře. Teprve teď jsem pochopila, proč Plowden udělal tak posmutnělý obličej, když mu řekli, že známe Torloniu. Chudák Plowden, pošlu mu vzkaz, ať si se mnou vyjede na koni. V Římě ho nikdo nemá rád, jen s velkou námahou se mu podařilo vstoupit do Caccia-klubu. „Je nesympatický," říká se.
Není proč plakat, nelíbím se mu, a basta. Smutné to říct. To přesvědčení mi zavírá ústa a vysušuje rty po celou procházku. Dívám se, a nevidím, poslouchám, a neslyším. A kupodivu právě v tomhle stavu mluvím nejlépe, když mluvím. Potkali jsme řeckého ministra, zastavili jsme ho na Corsu, abychom mu řekli, že jsme se přestěhovali. Inu, byla jsem velmi milá, prostá a chladná. To všechno způsobil Torlonia. V Torloniovi není devět písmen a to jméno nezačíná na A, a přesto vizte! Myslela jsem, že s Audiffretem všechny tyhle zmatky skončí. Ale kdepak! Tady je to totéž. Bojím se očí a myšlenek mámy a Diny, bojím se potkat toho muže, rudnu, blednu, jsem hloupá.
Vidíte přece, že u Audiffreta byla jen uražená pýcha, neboť totéž cítím k Torloniovi. A kdo vám řekl, že nejsem zamilovaná do Torloniy? Pletu se na papíře jako v myšlenkách. Mignon byla zapomenuta, vracím se a usedám ke klavíru, árie „Connais-tu le pays" je útěchou ztrápených duší a doprovodem všech žalů. Teď to vidím.
Nechodím, vleču se, nemluvím, zmateně mumlám, jsem velmi sklíčená, na mou čest.
Lituji, že jsem si vzala lóži v opeře. Přeji si, aby divadlo shořelo, abych tam nemusela. Labuti a sovo! Jaká otrava!
Byla jsem učesaná, lhostejně jsem si oblékla šaty ze světle modrého hedvábí, které mi přes mou lenost padly skvostně. Jsme v lóži č. 23, vpravo, mé oblíbené. V barcaccii je jen kníže Belmonte, můj nepřítel, jak mu říkám, neboť mi připadá, že o mně musí mluvit zle, a hrabě Angelini, kterého jsem v Nice viděla stokrát, pokládajíc ho za Nicejana. Pietro říká, že nás velmi dobře zná od vidění (to bych řekla!), a hlavně že zná Paula, z kaváren a jiných nekonečně méně počestných míst. Teprve teď v Římě se dozvídám část bratrových dobrodružství. Bylo by jich dost na třicetiletého muže, a nebýt jistých nečistých věcí, na které si nepochybně vzpomínáte, mohla bych říct, že Paul je rozkošný výstředník.
Je tu spousta lidí, navzdory recepcím na Quirinalu.
Jsem jako ve snu. Belmonte si mě prohlíží lornětem, dívám se na něj a nevidím a chvílemi zívám. Clementeho lóži, která je v přízemí naproti nám, zabírají tři jakési tváře.
Bruschetti je u nás, mluvím s ním italsky, vedeme rozhovor plný filozofických abstrakcí, nakonec říkám, že pro mě existuje jen Nic, a on mi říká, že jsem stvořena k tomu, abych přiváděla muže k šílenství. Odpovídám, že nemají pravdu, protože už nevím proč.
„Ale co by bylo třeba, aby se vám člověk zalíbil, aby se vám jevil hoden pozornosti?"
„Království, pane."
Není vůbec hloupý, ale mluvila jsem s ním proto, že jsem chtěla, aby mě slyšeli naši sousedé zleva, mladá kněžna Urusovová, rozená Abazová, hrabě Blondov a další.
Posté vrhám oči ke Clementeho lóži a zahlédnu jeho vous pod drapérií. Rudnu jako v Nice, a v tutéž chvíli se v barcaccii objevuje Pietro. Jen aby mé zardění nepřipsali jemu.
Po několika okamžicích odchází Bruschetti na Quirinal, hlučně si oddychnu a uvelebím se na židli s velmi viditelným výrazem spokojenosti.
Pietro na mě dělá oči z barcaccie, kterou od naší lóže dělí tři lóže. Clemente... nevím, co Clemente dělá, neboť se neodvažuji podívat dolů.
Antonelli přichází, ale já dál zůstávám zdrženlivá, ba trochu smutná, aby si nemysleli, že se mi ten pán nějak zvlášť líbí. Nechci, aby si Torlonia myslel hlouposti. Honím dva zajíce najednou. To postavení je choulostivé a vyhovuje mi. Torlonia přichází do barcaccie, staví se přímo naproti mně a my si celou dobu hledíme do očí. Před Pietrem jsem dělala, že se dívám na jeviště.
„S jakou pozorností dnes večer posloucháte!" říkal mi desetkrát za hodinu.
A když jsem se dívala na jeviště, cítila jsem, že se Torlonia dívá také na mě. Má nejsympatičtější tvář na světě. Zbožňovala bych ho, kdyby mě chtěl milovat. Ne! je to nesmysl, a hle, znovu jsem v jezeře ponížení! Celou tu dobu v Římě jsem vládla, a hle, znovu jsem v porobě. Váhám, bojím se, neodvažuji se ničeho.
Zítra při příležitosti svátku uprostřed postu bude v Argentině veglione. Mám dojem, že jsem Pietra ranila, ale rána se brzy zhojí, jeden hezký úsměv a vše je zapomenuto. Moc ženy je neuvěřitelná a já už nelituji, že jsem žena, neboť ta krásná role je bezpochyby její. Je stokrát příjemnější, snazší a pohodlnější být v obraně než útočit. Člověk přijme, nebo odmítne. Kdežto muž je neustále vystaven odmítnutím.
Všimněte si, že v Nice jsem byla zcela opačného názoru. V Nice jsem byla o pár měsíců mladší, a pár měsíců je v mém věku a co se týče milostných záležitostí nedozírná doba.
Torlonia není ve společenském úboru, takže na Quirinal nepůjde. A vskutku zůstal až do konce.
Jak poslouchat Fausta? Clément dole, Pietro vedle mě! A tak jsem neslyšela nic. Byla jsem dnes večer obzvlášť hezká (vždy mluvíc vzhledem ke své vlastní osobě), z čehož byla máma velmi spokojená.
Vycházíme v doprovodu Antonelliho a Bruschettiho, který se vrací z paláce.
Už jsem těm pánům podala ruku a byla vzadu ve voze, když jsem ke svému velikému překvapení uviděla Torloniu, jak se omlouvá, že nám kvůli svému úboru nemohl přijít popřát dobrou noc.
„Slečno," říká, „dokonale jsem pochopil vaši antipatii, dokonale."
„Ale jděte! Opravdu! Ale slyšel jste o mém neštěstí, koupili mi koně, nevím, jací jsou, možná bílí, šedí, žlutí, rudí!"

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „maréchal de noblesse" — v ruském carském systému byl maršálek šlechty voleným úředníkem zastupujícím šlechtický sněm dané gubernie či okresu; hodnost nesoucí značnou společenskou prestiž. ↩
Pozn. překl.: Caccia-Club (Lovecký klub) — nejvýlučnější římský aristokratický klub, prakticky vyhrazený rodinám černé šlechty; Plowdenovy potíže s přijetím potvrzují jeho společenskou okrajovost. ↩
Pozn. překl.: Marie si dříve poznamenala pověru: její velké vášně nesly jména o devíti písmenech začínající na A (Audiffret = devět písmen). „Torlonia" má osm písmen a začíná na T — a přece se dostavily tytéž příznaky. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Connais-tu le pays" — Znáš ten kraj; slavná árie z opery Mignon Ambroise Thomase (1866). ↩
Pozn. překl.: „Labuti a sovo!" — jedno z Mariiných vymyšlených zvolání; jazykové poznámky je označují za bizarní osobní spílání. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „veglione" — velký maškarní ples, večerní zábava. ↩
Pozn. překl.: V originále „mi-carême" — čtvrtek čtvrtého týdne postu; tradičně svátek uprostřed půstu s maškarními plesy a karnevalovými oslavami. ↩