Sobota 18. března 1876

Napsala jsem dopis panu otci, jehož opis tu uvádím. Vložila jsem do něj tolik pokory, kolik jen bylo možné. Bude z toho zuřit, doufám. [Tento dopis byl z rukopisu vyňat, aby byl vydán: Dopisy Marie Baškircevové, nakl. Charpentier-Fasquelle, 1891], viz s. 180.
Psala jsem také Ricardovi:
„Jak je vaše rada ohledně Romulových synů moudrá a hodná následování," píšu mu, „ale jak pozdě přichází!... Nedělejte si opovážlivé domněnky!"
Svěřuji mu také ve vší důvěrnosti, že jsem dostala dvě nabídky k sňatku, a prosím ho, ať to nikomu neříká, aby to pošeptal každému.
Dnes jsem se oblékla do černého, abych překvapila římský lid. Konečně jsme si prohlédli letohrádek vily Borghese. Viděla jsem Canovovu princeznu Paulinu. Změřila jsem si její chodidlo, abych ho porovnala se svým, a moje je nejméně o tři centimetry menší.
Ráda bych se nechala vytesat takhle. Nechat se vytesat oblečená je nesmysl! Prohlídky římských vil nepřejí Pietrovým záměrům.
Nemůžu rozumně svolit k tomu, abych se stala ženou muže, který nemá nic. Mé současné postavení je svrchovaně nepříjemné, ale mám naději na změnu, kdežto kdybych se stala hraběnkou Antonelliovou, bylo by pro mě po všem a musela bych skomírat v podprůměrnosti, závidět a zuřit.
Včera ho pověřili, aby zjistil, zda naše lístky platí na dnešní zasedání poslanecké sněmovny. Dnes ráno napsal tento dopis. Čtěte. Přečetli jste? Dobře. Co se Torloniových koní týče, mám způsob, jak se jich velmi zdvořile zbavit. Hned píšu tetě, ať mi pošle následující telegram:
Řím, Hôtel de la Ville, paní Baškircevová.
Koupila jsem pro Marii dva koně. Skvělá příležitost. Snažte se vrátit.
Romanovová.
Není to špatně vymyšlené.
Ale musím říct, že jsem zklamaná. Mezi všemi těmi lidmi není nikdo pro mě. A já si myslela, že by mi Pietro mohl posloužit!
Jistě před připojením Říma k Itálii, ale teď je jeho postavení dosti choulostivé.
Chodit ke dvoru znamená přestat chodit do Vatikánu, a jak se zříci Vatikánu, když právě z Vatikánu mu plyne všechen blahobyt a všechna vznešenost.
Petruccio přichází o půl jedenácté, právě jsem se svlékala; přehodila jsem si šaty a šla do salonu s výkřikem:
„Copak je možné přijít tak pozdě!"
Nezapomeňme dodat, že jsem večeřela u společné tabule, byli tam Muliternovi. Kvůli nim jsem pominula Plútarchovo napomenutí:
„Mísit se u stolu s neznámými lidmi není počínáním rozumného člověka."
„Vy myslíte, že je pozdě! Ale v Římě to tak chodí a zrovna jsem viděl Torloniu, ten šel na večírek, řekl mi, že tam zůstane čtvrt hodiny a pak přijde sem."
Hned jsem opustila salon, abych si upravila šaty; lokny na čelo, utáhnout korzet, který jsem nechala takříkajíc volně splývat, Torlonia měl přijít, krásný Torlonia, slyšíte.
A nepřišel! Pse jeden psí. Neměla jsem ani okamžik o samotě s Antonellim, mrzelo mě to. Ráda ho slyším říkat, že mě miluje, ráda cítím svou ruku v jeho. Dala bych nevímco za to, abych byla s ním sama, někde daleko ode všech; i on by to chtěl.
Od chvíle, co mi řekl všechno, sním víc než kdy předtím, napíšu dvě slova a zastavím se, lokty opřené o stůl a tvář v dlaních, a přemýšlím, snad miluji.
Hlavně hodně pozdě, když mi prsty na rukou i na nohou zchladnou, když je v pokoji zima, když jsem unavená a napůl uspaná, tehdy mám dojem, že Pietra miluji. Hlavně když zapomenu na nádheru vil Doria a Borghese.
Proč jsem marnivá, proč jsem ctižádostivá! Proč jsem rozumná!
Nejsem schopná obětovat za okamžik rozkoše celé roky velkoleposti a ukojené marnivosti.
Ano, říkají romanopisci, ale ten okamžik rozkoše stačí, aby ozářil svými paprsky celou existenci! Ó, kdepak! Teď je mi zima a miluji, zítra mi bude teplo a milovat nebudu. Hle, na jakých změnách teploty visí osudy lidí.
A pak nezapomeňme dodat, že váhám mezi dvěma muži, Antonellim a Torloniou. Posílají ho pryč o půl jedné, rychle jdu do svého pokoje, který ústí do malého salonu, jímž měl projít. A ve chvíli, kdy stojí přede dveřmi, otevírám je, abych zavolala Léonii.
„Ach, tohle je váš pokoj."
„Ano, to je můj pokoj."
„Dobrou noc," říká a bere mě za ruku, kterou drží ve své, kladouc mi deset zbytečných otázek, jen aby protáhl čas, zatímco Walitský diskrétně hledí na schodiště.
Hned jsem to šla vyprávět mámě. Vyprávím všechno. Nevyprávěla jsem ten polibek na tvář. To ne, ještě ho cítím, ten plachý a znepokojivý polibek. Měl ze mě strach, hlas se mu třásl a já se kochala tou podívanou. Je to nejzábavnější podívaná na světě, taková, která dá, aspoň na okamžik, na všechno zapomenout.
Ráda miluji a ráda, když mě milují.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „casino" — v terminologii italských vil je casino malý zahradní dům či vedlejší stavba v rámci panství, nikoli herna.
Pozn. překl.: Canovova Paulina Borghese jako Venuše Vítězná (1808) — proslulé polonahé sousoší ležící Napoleonovy sestry Pauliny Bonaparte (1780–1825), manželky knížete Camilla Borghese.
Pozn. překl.: V originále „table d'hôte" — společná tabule v hotelu, u níž hosté stolovali pohromadě v pevně určených hodinách a z pevného menu, na rozdíl od soukromého stolování ve vlastních pokojích.
Pozn. překl.: Plútarchos, Stolní hovory (Quaestiones convivales) — Marie parafrázuje klasické napomenutí proti stolování s cizími lidmi, jež zde porušuje, aby byla nablízku rodině Muliternových.