Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 17. března 1876

Tvář, kterou políbil ten smělý kněžský synek, mě ještě svědí. Jaká opovážlivost! Čím víc na to myslím, tím víc se zlobím. Dejme tomu, že si ho nevezmu, což je víc než pravděpodobné, a už jsem poskvrněná. Nepochybně poskvrněná, neboť se mě svými rty dotkl jiný muž než můj manžel. Malichernosti! Ale každá počestná duše musí takovým malichernostem rozumět.
Ostatně se tím nechlubím, ten pocit pramení ze sobectví. Zdržuji se věcí, které mají skýtat potěšení, ne z pocitu povinnosti, ale prostě proto, že se mi svrchovaně protiví a zanechaly by ve mně velmi nepříjemný a nečistý dojem.
Torlonia mi vrtá hlavou. Jeho vlasy na čele a jeho vous plný vůle a drzosti pod dětskými ústy mě zaměstnávají víc, než by si kdo myslel.
Bylo špatné počasí, na procházce nic zvláštního.
Už jsem byla svlečená a četla si, když přicházejí Botkin a Plowden. Neměla jsem velkou chuť jít do salonu, ale šla jsem, a vzápětí dorazil Antonelli, čehož Plowden nebyl rád.
[Napříč stránkou: Nadmíru zvláštní je na tom to, že se mi Antonelli, jakmile mi byl představen, trochu nelíbil. Pak mi připadal rozkošný až do dne, kdy mi vyznal lásku. Od té chvíle – a tady ta zvláštnost začíná – se mi velmi nelíbil, ale tajila jsem to sama před sebou.]
Jsem líná mluvit o Pietrovi. Je můj, takže už není co říct, nebo jen velmi málo. Mluvil o Torloniovi, a třebaže ho chválil, řekl, že Torlonia není bohatý a má tak prudkou povahu, že s ním nelze strávit čtyřiadvacet hodin, aniž by se člověk několikrát pohádal. Neřekl to ze zlomyslnosti, té není schopen. Usmířil se s otcem a měl s ním rozhovor na velmi vážné téma. Přitom se podíval na mě. Tvrdí, že má zdědit po kardinálovi, a ještě cosi.
Botkin a Plowden už dávno odešli, a Pietro stále zůstává.
Hrajeme si na jasnovidku. Já jsem jasnovidka, Dina magnetizér a Pietro klient. Říkám mu spoustu nesmyslů, zatímco mi něžně tiskne ruku, z čehož se zachvívám, kdoví proč, neboť ho nemiluji, chudák duše!
Paní Lwoffová byla dnes odpoledne u nás, ale neukázala jsem se, byla jsem unavená a do jisté míry rozrušená oním rozhovorem s klavírním doprovodem.
Torlonia je příliš žádaný, než aby měl čas trávit večery u nás, Pietro nechodí jako on všude.
Od klerikálů, čili černých, se odpoutal sotva před dvěma měsíci a ještě není bílý.

Poznámky

Pozn. překl.: „Kněžský synek“ — Pietro Antonelli byl synovcem kardinála Giacoma Antonelliho, mocného státního sekretáře papeže Pia IX., o němž se v římské společnosti hojně proslýchalo, že měl nemanželské děti. Marie naráží na to, že Pietro je (údajně) kardinálovým přirozeným synem. ↩
Pozn. překl.: „Napříč stránkou“ (en travers) – poznámka připsaná přes stránku kolmo k hlavnímu textu; Marie tak občas zaznamenává dodatečné myšlenky a rozbor sebe sama. ↩
Pozn. překl.: Pietro tvrdí, že zdědí po kardinálu Antonellim — což je vzhledem k nesmírnému osobnímu jmění kardinála závažné tvrzení. (Kardinál Antonelli zemřel v listopadu 1876; jeho jmění připadlo jeho bratrům a jejich rodinám a závěť napadla hraběnka Loreta Marconi Lambertini, která se prohlašovala za jeho přirozenou dceru; proslulý spor prohrála. Prameny: Treccani, Dizionario Biografico, „Antonelli, Giacomo“; it.wikisource, „Roma italiana, 1870-1895 / Il 1876“.) ↩
Pozn. překl.: Římská aristokracie se dělila na „černé“ (noirs) — klerikální papežskou stranu, která bojkotovala italský stát — a „bílé“ (bianchi) — ty, kdo přijali novou sjednocenou Itálii. Pietro Antonelli, synovec papežského státního sekretáře (ještě roku 1876 živého; zemřel v listopadu téhož roku), teprve nedávno přecházel z jednoho tábora do druhého. ↩