Pátek 10. března 1876

Jedeme do vily Doria, ale příliš brzy, neboť ostatní tam přijíždějí teprve když se vracíme.
A tady je Antonelli v překrásném voze s kýmsi. Netřeba dodávat, že vůz není jeho. Antonelli je jen dítě, zcela závislé na rodičích. Hm!
Marně hledám Torloniu. Na Pinciu nabíráme Walitského. Máma byla u paní Lwoffové, donést jí dopis od mé drahé kněžny Golicynové. Tahle paní Lwoffová je dcera paní Skripicinové, té, která vychovala všechny děti císaře Mikuláše.
Žádný Torlonia. Pojmenovávám Torloniou Pratera, mluvím jen o Torloniovi. A večer jdeme do divadla Valle, dávají „Le Panache", francouzská společnost.
Rossi se za námi přišel podívat, a tak ho bereme s sebou do Valle. V lóžích není skoro nikdo; v barcaccii Caccia-klubu jsou Pandola, Zucchini a dva další.
Když už mluvím o Zucchinim, rozesmává mě víc než kdy jindy, žertujeme o něm s Pietrem a co chvíli, kvůli kdečemu, vyslovujeme to jméno.
Nešťastný Zucchini, nepřestává si mě prohlížet lornětem. Nešťastná vášeň, na mou čest!
Přišla jsem do divadla kvůli Torloniovi, a Torlonia tu není, Pietro také ne.
Zato je tu kdosi lepšího, Bruschetti, ten muž přichází do lóže, byl u nás, a když mu řekli, že jsme ve Valle, dostavil se sem. Jsem hrdinka, mluvím s ním.
Zucchini mizí a po půlhodině přichází Pietro do barcaccie (tak se říkají klubové lóže). Příjemně mě to dojme. Ale hra končí, vstávám, Pietro také. Potkává nás u východu. Nemám příležitost říct mu ani slovo.
Bruschetti je tu, Rossi také, toho bereme s sebou až k paláci Ruspoli.
Pořád mám na Pietra tik. Nemůžu říct, že ho miluji, ale rozhodně můžu říct, že po něm toužím. Bláznivá a zkažená! řeknete, v tvém věku! dodáte ještě. Inu, co chcete, prostě se k tomu přiznávám, a myslete si, co chcete, ó vy všichni, kdo nikdy nebudete číst tento deník. Tenhle rozmar, nemůže-li být ukojen, snad nabude vážnějšího rázu.
Proč u všech čertů nesložit dohromady Bruschettiho lásku, drobné lásky Antonelliho, Plowdena a Zucchiniho a neudělat z toho jednu jedinou velkou lásku Dorii nebo Torloniy ke mně?! Takhle by bylo všechno hned vyřízeno. Ach, u sta hromů, ještě z toho vyju. V poslední době jsem si osvojila rozkošné způsoby: při sebemenším hluku, sebemenším odporujícím slůvku si zacpávám uši, vyju, zakláním hlavu dozadu nebo si ji strkám pod polštáře, sténám nebo se vrhám na zem; nato mi řeknou: Antonelli, a já vstanu a směji se.
Při večeři mi Léonie podává dopis od Bruschettiho. Tady je. Čtěte. Přečetli jste? Ano, viďte. Z toho dopisu padám na koberec odporem a zuřivostí.
Já, jeho žena, já mu patřit, já se ho dotýkat, já v jeho náručí! Já snášet jeho něžnosti. Vlk, šakal, jaguár, tygr, leopard, panter, kuguár, hyena! Dusím se a omdlévám k radosti mámy, Diny a Walitského. Uf!
Ach, canaille, ach, hovado!
Nechme ho, nechme ho! Myslím na Pietra, chci Pietra, dívám se na jeho portrét.
V jeho náručí bych chtěla být, se zavřenýma očima, dospívám k takové iluzi, že věřím, že je tady, a pak... a pak zuřím. Hele, opakuji to, co mi řekl.
„Když tě Bruschetti tolik miluje," říká paní matka, „řekni mu, ať si vezme Dinu, udělala bys šťastnými dva lidi."
„Jaká z tebe bude žena," dodává, „když nedokážeš zařídit takovou věc."
Copak je to možné? Měl by právo se mi posmívat.
Pietro... Pietro... Pietro... Pietro! Pietro... Pietro... srdce mi nebije, dusím se. Líbí se mi.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky „barcaccia" — přízemní lóže ve tvaru loďky v italském divadle, vyhrazená členům klubu; doslova „stará bárka".