Středa 23. února 1876

Chystala jsem se začít líčit tento velký den, když mě vyrušil příchod Viscontiho, který se čím dál víc ukazuje jako dvořan. Teď jsem povečeřela, popovídala si a jsem zavřená u sebe, klidná a sama, tak tedy začínám.
Jdeme na náš balkon na Corsu, ve slavnostních toaletách, protože se házejí už jen květiny. Naši sousedé jsou tu, ta dáma je opravdu milá osoba. Je velmi živo, jsou tu dva rozkošné alegorické vozy. Strom zbavený listí a na každé větvi sedí muži oblečení za opice.
Tleskalo se a strhla se bitva květin. Několik pánů, které znám z karnevalu a kteří mi pořád dávají květiny, přichází dnes víc než kdy jindy.
Je mezi nimi zvlášť jeden, velmi mladý, velmi plavý a velmi tlustý, kterému jsem dala kamélii přivázanou na dlouhém provázku. Vztáhl své tlusté paže a tu hloupou tvář a já pár vteřin držela provázek o několik palců příliš krátký, abych měla potěšení vidět ho poskakovat a rudnout.
Troili a Giorgio jsou v krásném kočáře se dvěma velkými koni, a sluha i kočí jsou v bílých kalhotách, byl to nejhezčí kočár. Zaplavují nás květinami, Dina je rudá a obě matky září. Kočáry jedou jeden za druhým, ta bitva je vskutku půvabná.
Zatímco tu házíme a chytáme květiny, vidíme náš landau a v něm Walitského, kterému jsem předevčírem telegrafovala, ať přijede. Zasypává nás
kyticemi a ostatní si jistě říkali, kdo je ten krásný pán docela sám a tak galantní. Uplynula nejméně půlhodina, než se mu podařilo opustit Corso a přijít na balkon. Ale ani nemám čas ho obejmout. Konečně třeskne dělová rána, přicházejí vojáci: koně poběží, a Antonelli nepřišel. Ale ten včerejší mladík přichází, a protože naše balkony se dotýkají, dáváme se do flirtu, dává mi kytice, já mu dávám kamélii a on mi říká všechno, co může muž, jak se patří, [začerněná slova: říci něžného a] zamilovaného slečně, jíž neměl tu čest být představen.
[Napříč stránkou: Muž by neměl říkat nic něžného, dokud není představen, jak se mi zdá.]
Přísahá mi, že tu květinu navždy uchová, že ji vysuší ve svých hodinkách.
Quando lei ritorna a Nizza?
Nel mese d'aprile o forse di maggio, odpověděla jsem.
Tu mi slibuje, že bude v Nice, aby mi ukázal uschlé okvětní lístky kamélie, která zůstane navždy svěží v jeho srdci. Byla to velká zábava. Zeptal se mě, kdo by ho mohl představit mé paní matce, a já mu jmenovala Viscontiho a Antonelliho. Myslím, že jsem mu dokonce řekla své jméno.
Buďto je karneval, nebo není karneval, ne?
Připravila jsem ještě jednu bílou kamélii se stonkem, pro Antonelliho, ale on nepřicházel; jenže hrabě Bruschetti (tak se jmenuje ten krásný neznámý) mě nezarmucoval, opravdu jsem se bavila, když jsem, sklopivši oči až k té sprosté chátře dole, spatřila Antonelliho, jak mě zdraví, a tak jsem se zmátla a tak zrudla, že jsem si jen klesla na židli, abych tu červeň skryla. Dina mu hodila kytici a deset paží sprostého lidu se vztáhlo, aby ji chytily v letu; jednomu muži se to podařilo, ale Antonelli ho s největším klidem na světě popadl za hrdlo a držel ho ve svých šlachovitých rukou tak dlouho, dokud ten ničema svou kořist nepustil. Bylo to tak krásné, ten muž vypadal téměř vznešeně, byla jsem tím nadšená, a zapomenuvši na svou červeň a znovu se rdíc, dala jsem mu svou kamélii, a provázek spadl s ní, a on ho vzal, strčil do kapsy a zmizel. Tu, ještě celá dojatá, jsem se obrátila k Bruschettimu, který číhal na příhodný okamžik, aby mi zase řekl nějakou poklonu, o tom, jak mluvím italsky, nebo o čemkoli jiném.
Barberi se ženou jako vítr uprostřed pokřiku a
hvizdotu lůzy, a na našem balkoně se mluví jen o tom rozkošném způsobu, [Začerněné slovo: jakým] Antonelli zpět dobyl kytici. Vskutku vypadal jako lev, jako tygr, nikdy bych něco takového od toho útlého mladíka nečekala. Je to, jak jsem řekla na začátku, podivná směs malátnosti a síly. Pořád ještě vidím jeho zaťaté ruce, jak svírají hrdlo toho ničemy.
Možná se zasmějete tomu, co vám řeknu, ale řeknu vám to přesto: ujišťuji vás, že takovým činem si muž může [Začerněná slova: získat] šílenou lásku, hned na místě. Vypadal tak klidně, jak rdousil toho lotra, že mi došel dech. A celý večer doma, pokaždé když jsme si to vyprávěli — a vyprávěli jsme si to dvacetkrát — jsem rudla jako nicejská růže.
Tři čtvrtě hodiny nato, v nejlepším mého flirtu se sousedem, jsem na konci dlouhé hole celé ozdobené zlatým a barevným papírem spatřila nesmírnou kytici, již nesl jakýsi ničema, který nevěděl, komu ji nabídnout, když vtom jakási vycházková hůl, opřevši se o tu tyč, ji naklonila na mou stranu. Byl to Antonelli, který mi vracel mou kamélii.
Nejdřív jsem nechápala, neviděla jsem Antonelliho, opravdu nevím, co se to se mnou dělo, ale po vteřině zaváhání jsem s námahou zvedla tu nádhernou kytici a vzala ji do náručí, usmívajíc se na toho odporného kněžského syna.
— Ó, ale to je nádhera, volala anglická dáma.
E bello veramente, řekl Bruschetti trochu dotčeně.
— Je to okouzlující, řekla jsem sama, nadšená až do hloubi srdce.
A nesouc svou trofej, nasedla jsem do kočáru a odjely jsme. Dobře jsem věděla, že v Římě není nic rozkošnějšího než ten odporný kněžský syn.
[Napříč stránkou: Je dobře vidět, že tohle všechno pro mě byla novinka.]
Když mě viděl vzít jeho kytici, pozdravil mě svým klidným způsobem a zase zmizel neznámo kam.
Celý večer mluvím jen o tom a přerušuji všechny rozhovory, abych o tom mluvila zas.
— Že je Antonelli rozkošný, viďte?
Říkám to jakoby žertem, ale velmi se obávám, že si to myslím doopravdy. Dnes večer neumím psát, zapomínám, končím.
Teď se snažím přesvědčit své blízké, že se zabývám Antonellim, a nikdo mi nevěří, ale od chvíle, kdy řeknu
opak toho, co říkám teď, [Začerněná slova: uvěří mi] a budou mít pravdu.
Zase jsem netrpělivá, chtěla bych spát, abych ukrátila čas, abych šla na balkon, a hlavně abych šla v pátek na maškarní ples v Apollu. Chtěla bych spát až do pátku, jsem netrpělivá, cítím se přitahována kdoví ke komu, k čemu. Počátek horečky jako loni na jaře v Nice.

Poznámky

Pozn. překl.: Homme de cour — dvořan, muž zběhlý ve společenských způsobech vybrané společnosti.
Pozn. překl.: Bílé kalhoty — slavnostní livrej kočích a lokajů při ceremoniálních příležitostech.
Pozn. překl.: Z italštiny: „Kdy se vracíte do Nice?"
Pozn. překl.: Z italštiny: „V dubnu, nebo možná v květnu."
Pozn. překl.: Antonelli popadne za hrdlo venkovana, jenž chytil kytici hozenou jemu — akt aristokratického násilí provedený s takovým klidem, že jej Marie shledává téměř vznešeným.
Pozn. překl.: Fils de prêtre (dosl. „kněžský syn") — Mariina ironická přezdívka pro Antonelliho, jehož strýc byl kardinál a státní sekretář. Viz záznam z 15. února.
Pozn. překl.: Z italštiny: „Je to opravdu krásné."