Čtvrtek 17. února 1876

Konečně jsem ho viděla!
Ale začněme od začátku. Už o půl dvanácté jsem vyšla, nejprve s dospělými v kočáře a pak s Lolou pěšky. Jen se ptám, jak to ostatní v Římě dělají, že dokážou chodit? Co se mě týče, každou chvíli jsem ztrácela rovnováhu na té nemožné dlažbě, a zrovna když jsem přecházela z via Condotti na Corso, s rukama málem rozpaženýma, abych se nepřevrátila, vidím Doriu, jak mě míjí v drožce a hledí na mě s překvapením — v černém a pěšky.
Takhle jsme chodily římskými ulicemi až do tří hodin, pak jsem se vrátila a zabavily jsme se natíráním drátěných masek na bílo.
Sotva jsem si nasadila klobouk, přichází si pro mě Dina a ujišťuje mě, že ten neviditelný je na Pinciu; ač jejím slovům nevěřím, protože pořád lže, skáču do kočáru a vyrážíme.
Ale na Pinciu zbývají už jen zbytky pěkné promenády a sympatický Doria ve velkém kočáře, který sám řídí.
Až na Corsu konečně vidím Antonelliho, jak se vážně opírá o něčí paži a hledí přímo před sebe jako kdysi Audiffret. Vidíme ho ještě dvakrát úplně stejně. Tvářil se, jako by mou přítomnost ani netušil. Náramně vážná tvář, jakou na sebe berou jen lotři jeho ražení.
Je to hezký chlapec, ne nijak zvlášť, ale nikdo lepší v Římě není.
Rossi strávil první polovinu večera u nás.
— Onehdy večer jsem viděl Antonelliho při odchodu z divadla, byl by náramně potěšen, kdyby vám mohl být představen. Mohu vám ho představit v divadle?
Pokazili mi mého Antonelliho! Nežádaly jsme o seznámení, a přece to vypadá, jako bychom žádaly. Cítím rozpaky, chtěla bych, aby to trvalo déle. Jako s Audiffretem — nikdy jsem neměla takovou radost jako toho večera, kdy Galula přišel do naší lóže v Théâtre français požádat o dovolení představit svého přítele, pana Emila d'Audiffreta.
Tolik jsem si to přála! Nedokážu vyjádřit, jak nesmírně jsem si to přála! Jen po dvou věcech jsem takhle prahla — po jedné v minulosti: po vévodovi z Hamiltonu, po jedné v přítomnosti: po společnosti.
Hle, Antonelli mi dával zapomenout na svého bratra Emila, řekla jsem, jen co Rossi odešel, a pustila jsem se do psaní tohoto dopisu:
— Nešťastné tělo!
Tvá duše páchá ohavnosti! Vyděšeni jejími revolučními křečemi jsme ji zavřeli do klece, ale ona prohlodala mříže a vydala se poskakovat po celách, uváděla nás v pokušení a tropila takovou spoušť, že jsme padli na kolena na čtyřiadvacet hodin, leč nic nepomohlo, není možné ji upokojit a nikdo z nás se ji neodvažuje chytit ze strachu, že by se na celý život poskvrnil.
Náš veledůstojný otec představený napsal zbožné slečně Baškircevové, která si v Římě získává spásu, a prosí ji, aby mu po Svatém otci poslala svěcenou vodu a dva články řetězu svatého Petra, aby tu vzpurnou esenci pokropil a spoutal.
Selžou-li nám tyto prostředky, budeme nuceni uchýlit se k soudu, aby tvé tělo bylo přinuceno přijmout zpět svou duši, v zájmu naší spásy, a tudíž i spásy veřejné, neboť duševní pomatení v našem svatém bratrstvu by mělo nejzhoubnější účinek na společnost vůbec a na Arthura Danise zvlášť.
In nomine Patris, Filli et Spiritus Sancti. Amen.
Bratři mniši z Cimiez.
Když nejsi spokojen, můj milý, to jen tvé nároky tě zmýlí.
Visconti byl u nás hodinu po Rossim.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen." Marie píše chybně „Filli" místo „Filii".