Středa 16. února 1876

V tři čtvrtě na dvanáct jdeme znovu do Vatikánu.
Stojíme jako první vpravo a papež, jen vešel, na mě ukázal prstem a řekl:
Questa è americana.
Má toaleta si tu poznámku zasloužila. A všichni ti kardinálové a hodnostáři na mě hleděli a nedělali nic jiného. Byla jsem velmi hezká a má postava bila do očí mezi všemi těmi beztvarými ženami.
Pius IX. mi tentokrát připadal mladší. Když odcházel, díval se mi přímo do tváře a já udělala totéž. Chtěl mi tím jistě říct, že bych raději měla věnovat církvi cenu své vlečky.
Odtud jsme vystoupaly k tomu blahoslavenému kardinálu Antonellimu, a ten zrovna obědval. Viděla jsem předpokoj toho velikána. Fuj!
Vyšla jsem ven a marně hledala synovce toho mizerného kardinála. Na Corsu stála skupina, mezi níž měl být. Byli to lidé z lovecké lóže. Dveře, u nichž na Corsu postávají, patří jakémusi klubu.
Soroka a Galula nás zase sledovali, ale těmi lidmi se už zabývat nebudu. Soroka je jakýsi Giorgio, myslím že zahradník. Fuj! Nikdy už o nich nemluvme a jejich půvaby přenechme Dině.
[Na okraji: Byli to dva bohatí obchodníci, za něž se Dina mohla provdat, aspoň za jednoho z nich. A já jsem to překazila ze strachu, abych takovým spojenectvím neklesla v očích Antonelliho. Ó hloupost!]
Já hledám toho druhého. Měsíc a půl jsem v Římě a ani jednou jsem ho nezahlédla na ulici nebo na nějaké promenádě. Je to neuvěřitelné.
Proč je to tak vidět? Proč člověk hned pozná plobstera? Dobrá! Chystala jsem se chválit hraběte Antonelliho a dodat, že Audiffret má stejné způsoby. Neříkám to, abych lichotila Záhadnému, totiž hloupému Emilu d'Audiffretovi, ale buďme spravedliví: má způsoby mladého elegána.
Dopisy z Nice.
— Viděla jsem Audiffreta, píše teta, a pozdravil mě.
To není k zahození! Dál píše:
— Prostě si myslím, že je Marie do Audiffreta zamilovaná a že se proto nechce vrátit do Nice.
Při těch hloupých slovech se mi celá nálada převrátila a hned jsem jí napsala toto:
— Jste bláznivá, nebo hloupá, nebo přihlouplá! Anebo jste ze dřeva či z mramoru!
Myslela jsem, že už není třeba říkat, proč se nechci vracet do Nice. Vy to víte. Nechci se vrátit, protože nemám sílu snášet ty věčné trampoty. Být jako malomocná, nemoci tady chodit do klubu ani do žádného soukromého salonu, vidět, jak mi všechny radosti procházejí pod nosem, a za jedinou útěchu mít čtení deníku pana Limousina!
Když si stěžuji a když pláču, copak myslíte, že to dělám pro radost! Vy si tedy myslíte, že mi nic nedělá vidět opovržení a pohrdání celého města a vidět lidi jako Howardovi, kteří po nás plivli a vyhnali nás ze svého domu!
Myslela jsem, že to trapné téma už nepotřebuje další vysvětlování, myslela jsem, že to všechno znáte nazpaměť. Ale vy si tedy opravdu myslíte, že mé stížnosti jsou předstírané a že naříkám jen pro ukrácení času!
Celou dobu jsem si při psaní kousala rty. To je k vzteku, jako bych nikdy nic neřekla a jako by mě neznali!
Hynu netrpělivostí, kdypak nadejde čas jet do Ruska. To je má jediná naděje, do té doby pozdržuji nářky i muka.
Viděli jsme Besnarda, je třeba mu říct, ať přijde, chci svůj portrét v akvarelu, ve svých bílých šatech s prýmky a s mašlemi vpředu odshora dolů, a v bílém klobouku. Vše dohromady je rozkošný úbor trochu po Watteauovsku, a protože takhle se ukazuji vždycky, záleží mi na tom zvěčnit tuhle toaletu, kterou ostatně nosím už skoro rok.

Poznámky

Pozn. překl.: Z italštiny: „Tahle je Američanka" — papežova poznámka o Marii.
Pozn. překl.: Ma queue — vlečka módních šatů, jejich nejnákladnější součást, zřetelná známka bohatství.
Pozn. překl.: La loge des chasses — lovecká lóže, divadelní lóže sdílená aristokratickými lovci, zároveň jejich pravidelné místo setkávání na Corsu.
Pozn. překl.: Plobster — Mariin vlastní výmysl pro nápadníka/floutka, patrně z anglického „lobster" (humr). Viz carnet 025.
Pozn. překl.: Styl „po Watteauovsku" — připomínající fête galante malíře Antoina Watteaua (18. století): pastorální, půvabný, lehce divadelní.