Pátek 18. února 1876

Na Kapitolu se večer koná velký ples, slavnostní, kostýmovaný a maškarní, ve prospěch někoho nebo něčeho.
V jedenáct tam jdeme.
Já, Dina a její matka. Domino jsem si nevzala. Šaty z černého hedvábí s dlouhou vlečkou, přiléhavý živůtek; tunika z černého gázu zdobená stříbrnou krajkou, vepředu nařasená [Začerněná slova: a vzadu] vyhrnutá tak, aby tvořila ten nejpůvabnější kápě na světě. Maska z černého sametu a černé krajky, světlé rukavice a růže a konvalinky na živůtku. Bylo to okouzlující. [Začerněná slova: Také náš] příchod vyvolal nesmírný účinek.
Měla jsem velký strach a netroufala si na nikoho promluvit, ale všichni muži nás obklopili a já se nakonec zavěsila do paže jednoho z nich, kterého jsem nikdy neviděla. Hned jsem mu začala vyprávět celou historku, že se mu před dvěma hodinami přihodila jistá věc. nevěděla, co povídám, ale zdá se, že ten pán to věděl, protože byl náramně zaujat. Od té chvíle jsem zesmělela. Ale jen si představte mou situaci: poprvé na maškarním plese a nemít
ani ponětí o lidech, které potkávám. Několikrát jsem vyměnila kavalíra.
— Hleďme, tady je Besnard! řekla jsem.
— Á, ha! řekl Besnard, moc dobře tě poznávám.
— Vážně! Tak mi řekni, kdo jsem.
— Přejete si to?
— Ano, ale do ucha.
— Hotel de Londres.
— Co to dokazuje?
— A ten hlas, vy jste pořád ještě chraplavá.
— Pro dnešní večer jsem chraplavá, jinak bych zpívala místo mluvení.
— To dobře vím, jako slavík!
Dobrá, ta potvora mě poznala, stejně jako většina lidí. Měla jsem do své toalety vložit méně koketérie. Nevadí. Tři Rusové si mysleli, že mě poznávají, a chodili za námi a nahlas mluvili rusky v naději, že se prozradíme, ale místo toho jsem nechala vytvořit kolem sebe kroužek a mluvila italsky, a oni odešli s tím, že jeden druhému říkal, jak jsou hloupí a že jsem Italka.
Domenica si jde sednout, Dinu unáší starý kníže Mečerský a já se o ni už nestarám.
Přichází vévoda Cesaro.
— [Začerněné slovo: Příteli] toho, koho hledám, řekla jsem mu, podej mi rámě. A nechavši svého kavalíra stát odcházím s tím nádherným náčelníkem banditů.
— Koho hledáš?
— Antonelliho, přijde?
— Ano, zatím zůstaň se mnou, ty nejelegantnější ženo na celém světě.
— Ó, tady je!
— Ano, ale…
— Ještě zůstanu s tebou, jsi okouzlující.
Ale za okamžik znovu narazíme na Antonelliho.
— Milý můj, hledala jsem tě.
— Ale!
— Jenže protože tě uslyším poprvé, dej si pozor na výslovnost, zblízka hodně ztrácíš, dej si pozor na to, co povídáš!
Zdá se, že to bylo duchaplné, protože Cesaro a dva další se rozesmáli jako lidé nadšení. Dobře jsem cítila, že mě všichni poznávají.
— Postavu člověk dobře pozná, říkalo se mi ze všech stran, proč nejsi v bílém?
— Na mou věru, myslím, že tady dělám svícen, zvolal Cesaro, když viděl, že s Antonellim nepřestáváme mluvit.
— Taky si to myslím, řekla jsem, jdi pryč.
A zavěsivši se do paže toho mladého floutka, prošla jsem všechny salony, nestarajíc se už o zbytek světa jako [Začerněná slova: o hejno psů.] Antonelli má dokonale hezkou tvář, matnou pleť, černé oči, dlouhý a pravidelný nos, pěkné uši, malá ústa, docela ucházející zuby a knír třiadvacetiletého muže. [Škrtnutá slova: Ale je malý,] menší než Záhadný, ne tak pohledný jako Záhadný, a připomíná ho jen svými pózami v divadle.
Nazývala jsem ho malým bláznem, mladým floutkem, ubožákem, prostopášníkem, a on mi s nejvážnější tváří na světě vyprávěl, jak v devatenácti utekl z otcovského domu, jak se až po krk vrhl do prostopášného života, jak je všeho přesycený, že nikdy nemiloval, atd.
— Kolikrát jsi milovala ty? zeptal se.
— Dvakrát.
— Ó, ho!
— Možná i víckrát.
— Rád bych byl to víckrát.
— Domýšlivý mladíku!
— Kolik je ti let?
— Dvacet a jsem dva roky vdaná.
Tu se rozesmál, protože mě poznával; usuzuji to z toho, co mi říkal…, ale poslouchejte:
— Pověz mi, proč si mě všichni ti lidé pletou s tou dámou v bílém?
— Vždyť se jí podobáš, proto jsem s tebou, jsem do ní zamilovaný jako blázen.
— To není zrovna laskavé říkat.
— Co chceš? Je to tak.
— Lornuješ ji, díky Bohu, dost, a ona je spokojená a pózuje.
— Ne, nikdy, ona nikdy nepózuje, všechno se dá říct, jen tohle ne!
— Je dobře vidět, že jsi do ní zamilovaný.
— Jsem zamilovaný do tebe, podobáš se jí.
— Fuj! Můj malý, já mám mnohem lepší postavu.
— Nevadí, dej mi květinu.
Dala jsem mu květinu a on mi na oplátku dal větvičku břečťanu. Jeho přízvuk a jeho zasněný výraz mě dráždí.
— Vypadáš jako kněz, je pravda, že budeš vysvěcen?
Rozesmál se.
— Nenávidím kněze, býval jsem voják.
— Ty! Tys byl nanejvýš v semináři.
— Nesnáším jezuity, proto jsem neustále rozkmotřený se svou rodinou.
— Milý můj, jsi ctižádostivý a budeš mít rád, když ti budou líbat střevíc.
— Jaká rozkošná ručka! zvolal a políbil mi ji, což ten večer ještě několikrát zopakoval.
— Proč jsi se mnou začal tak špatně? zeptala jsem se.
— Protože jsem si tě nejdřív spletl s Římankou a tu ženu nenávidím.
A vskutku, když jsem byla s Cesarem, ten nám nabídl, abychom se posadili, a Antonelli si sedl po mé levici, a zatímco jsem odpovídala svému kavalírovi, pokusil se mě s nejhloupějším výrazem na světě obejmout kolem pasu.
— Jestli toho malého blázna nevyženeš, řekla jsem Cesarovi, odejdu.
A Cesaro toho malého blázna vyhnal.
Muže jsem dosud viděla jen na promenádě, v divadle a trochu u nás. Bože, jak jsou na maškarním plese jiní! Tak vážní a zdrženliví ve svých kočárech, tak horliví, tak prostopášní a tak hloupí tady!
Jen Doria neztrácel důstojnost, snad proto, že je příliš povznesen nad lidské ubohosti.
Desetkrát jsem opustila své mladé povyražení a desetkrát mě znovu našel.
Domenica chtěla odejít, ale ten malý mě zdržoval, nakonec se nám podaří najít dvě křesla a tu se rozhovor mění, mluvíme o svatém Augustinovi a o abbém Prévostovi.
Zase si beru Cesara a říkám mu spoustu věcí, z nichž poskakuje a pobíhá jako Danis a shání přátele, aby jim má slova opakoval.
Ale končím u Antonelliho, dávám mu schůzku na piazza Colonna a vytrácíme se, aniž by nás napadlo
sledovat, protože všichni, kdo mě viděli na ulici, mě poznali.
Pobavila jsem se a vystřízlivěla. Antonelli se mi nelíbí tak docela, a přece mi pokazil Záhadného.
Mluvila jsem ještě se spoustou lidí, ale na nic si nevzpomínám, všechno je popletené, jsou čtyři hodiny, jdu spát.
Ach! Ten mizerný kněžský syn mi odnesl rukavici a políbil mi levou ruku úplně nahou.
— Víš, řekl, neříkám, že tu rukavici budu věčně nosit na srdci, to by bylo hloupé, ale říkám ti, že to bude velmi příjemná památka.
Nechali jsme tam Fortunéa, abychom odvrátili podezření, vrátí se sám.

Poznámky

Pozn. překl.: „Dělat svícen" — být přebytečným třetím, dělat gardedámu/křena.
Pozn. překl.: Klasické odkazy: svatý Augustin (církevní otec) a abbé Prévost (autor Manon Lescaut).
Pozn. překl.: Fils de prêtre („kněžský syn") — Mariino ironické označení Antonelliho coby synovce kardinála Antonelliho, který pochopitelně neměl žádné legitimní syny.