Úterý 15. února 1876

Ubohý Galula, totiž Troili — když se vrátil se svým dopisem, našel všechny okenice zavřené.
Jaká špinavá historie, ten člověk, který si troufá vzkazovat všelijaké věci!
Ale ne kvůli tomu jsem otevřela sešit. Nýbrž abych řekla, že se mi stýská po domově. Mám Říma dost.
Všichni šli na promenádu, ale mně se nechce do ničeho, zůstávám doma a nudím se, nemohu ani vyjít, ani se obléknout, nemám chuť nic dělat. Nechci, aby mě někdo viděl, kdybych mohla žít ve sklepě, byla bych spokojená. Mám ráda, když se ukážu, aby si mě všichni všimli, ale v našem postavení nechci být na očích. Dřív jsem si to neuvědomovala a byla jsem šťastnější.
Chtěla bych moci jet do Nice. Kdybych se tam teď vrátila, byl by to vrchol nevkusu. A tak, jak vidíte, zůstávám v Římě! A není to žádný med, všechny nepříjemnosti z Nice mám i tady, jen jsem doma a tady v hotelu! A je tu ještě smutněji, protože jsem čekala něco jiného. Vždycky čekám pravý opak toho, co se stane.
A teď… teď Rusko, tam se rozhodne o mém osudu. Bude-li proces vyhrán, jsem nejšťastnější ženou na světě.
Bože, jaká netrpělivost! Abych se odvedla od těch trýznivých myšlenek, nechám Fortunéa napsat dopis v nicejském nářečí. Pak ho opíšu a doplním jména.
Animoù !
Doun es la sina anima ? Las venduta per 10 sous et le diou est touplen contente et Gros bauba et Bekyrcheff fa de cabriola et Robenson se facha
Lou carnaval sera pas ben perche noun si seis pas fare padre de Cimiès veiront lou tina mauré che tara veni man di cair ai porcé.
As ancora mandate iou sacrestan de la ilea russa. Qura vendras pia la tina anima ?
Pouiriras !
Le padri de Cimiès
Překlad: [Kde je tvá duše? Prodal jsi ji za deset sou a ďábel je celý šťastný a Gros štěká, Baškircev a Robenson dělají kotrmelce a zlobí se.
Karneval nebude pěkný, protože ses nestal mnichem z Cimiez. Bude vidět tvůj rypák, ze kterého se i prasatům udělá nevolno.
Zase si nechala zavolat ruského kostelníka. Kdy si přijdeš pro svou duši?
Shniješ!
Mniši z Cimiez]
Ještě nevím, komu tu rozkošnou epištolu adresovat.
Ach, jaký smutek, chodím od klavíru k deníku a od deníku ke klavíru.
Půjdu si číst římské dějiny, snad mě to rozptýlí.
Jsem zvyklá vycházet, vídat lidi, doma umírám!
Díky Bohu jsem svěží a zdravá, jinak by to bylo k zalknutí.
Mám stesk po domově!
A já si troufala zaměnit toho mladíka z divadla s tím sprostým Troiliho přítelem! Jak jen jsem mohla být tak slepá! Jak jen jsem mohla být tak bláznivá! Vracím se z Opery, seděli jsme naproti. Byla jsem v bílém, velmi bledá, díval se na mě, ale ne jako dřív.
Soroka a Galula byli někde dole. Copak já se na takové lidi dívám! Dina je celá vznícená, nenávidím ji, když je taková!
Rossi nás přichází navštívit a hned se ho ptáme, kdo je ten pán. Je to hrabě Antonelli, kardinálův synovec. Hrome! Nic jiného to ani nemohlo být. Teď se v tom zase vyznám. Jen si představte, že jsem si toho krásného hraběte pletla se Sorokou a Soroku zase s jiným, ještě ošklivějším mužem. Zkrátka teď zase každého poznávám! Viděla jsem Soroku dole s Galulou, viděla jsem toho mladíka z prvního dne, jak vchází s vévodou Cesarem, který má své bandity na Sicílii, a s knížetem Odescalchim a dvěma dalšími.
Hrabě Antonelli se podobá Gautierovi, který je, jak známo, dokonale krásný. Dnes večer, když se na mě díval méně, mohla jsem se na něj dívat víc.
Ach, nesmím zapomenout dodat, že Visconti byl u nás před divadlem.
Ale vraťme se k tomu mladíkovi; slovo Soroka změnilo význam, dříve to bylo to nejlepší, ale od chvíle, co jsme tak pojmenovaly Soroku a Galulu, může toto slovo znamenat už jen takového mladíčka.
Dívala jsem se tedy na Antonelliho a dobře jsem si ho prohlédla. Je okouzlující, tak okouzlující, že se nahlas prohlašuji za zamilovanou do něj, a dodávám, že nemám štěstí a že ti, na které se dívám já, se nedívají na mě!
Lornoval mě, ale slušně, ne jako pominutý, jako prvního dne. Také se hodně předváděl. A když jsme vstaly, abychom odešly, vrhl se na svůj lorňon a vestoje nepřestal hledět.
— Ptala jsem se vás, kdo je ten pán, řekla má matka Rossimu, protože mi velmi připomíná mého syna, proto se na něj tolik dívám, on se tomu jistě i diví.
— Je to okouzlující chlapec, odpověděl Rossi, je tak trochu pazzerello, je velmi veselý a plný ducha, a velmi krásný.
Jsem nadšená, když to slyším. Už dlouho jsem neměla takovou radost jako dnes večer. Nudila jsem se, nechtělo se mi do ničeho, protože jsem neměla na koho myslet. Od dnešního večera se vše mění, žiju, hýbu se!
— Velmi se podobá mému synovi, řekla zas má matka.
— Je to okouzlující chlapec, řekl Rossi, a budete-li si přát, představím vám ho.
— Velmi mě potěšíte.
— Až ho příště uvidím, řeknu mu to.
A pomyslet, že náš dopis kardinálovi minul účinkem!
Žádné bílé salony, vrhám se do těch černých až po krk, a bude-li třeba, stanu se katoličkou!
Na okamžik jsem si pomyslela, že odešel na ples, který dnes večer pořádá kníže Borghese, a celá jsem zesmutněla a začala želet našeho neblahého postavení, ale za pár minut se vrátil a já zrudla radostí. Kdybychom se pohybovaly ve společnosti, mohly bychom ho potkat, poznat! Ach! Když na to všechno pomyslím, znovu se mě zmocňuje to velké a hluboké zoufalství a mé srdce se plní nekonečným smutkem!
Pro mě je všechno ztraceno kvůli…
Eh! Najdu ještě sto Antonelliů. Ne, ne, ne, tenhle se mi líbí a vedle něj mi Audiffret připadá zrudlý a obyčejný.
Pořád odkázána jen na divadelní koketérie! Marnost nad marnost! Ach, nikdy nepochopíte mou nesmírnou roztrpčenost, mou hlubokou trýzeň!
Ráda bych proklela všechno a všechny! Bože… Ne, už si nenaříkám, díky, můj Bože, udělal jsi pro mě dost. Je třeba čekat, čekám, jen si nemohu nestěžovat, je to silnější než já, příliš mě to trápí.
Vidět, jak se mi všechno příčí, jak mě všechno míjí, kvůli té záležitosti…
Ach!… zatím usnu a budu si vymýšlet pohádky s hrabětem Antonellim, a Audiffret v nich dostane tu špatnou roli.
Zítra vyjdu, toho muže musím vidět. Proč se nikdy neukazuje?
Ach! Ten by pod mým oknem hodiny nestál! Žel, žel!
Jak najednou zmizel stesk po domově, vrátila se chuť k jídlu i energie! Mám zaměstnání.
Jaká škoda, že to nemluví on, ale já!
Jsem nadšená, že jsem šla do Opery místo k Soukovkinové, která nás dnes ráno přišla pozvat.
Jak toho muže pojmenuju? Hrabě Antonelli je pro každodenní užívání příliš dlouhé a strojené. Antonelli — to by se dalo splést s kardinálem.
Máma mu říká pazzerello. Ještě se nemohu rozhodnout.
Je rozkošný, mám ho plnou hlavu, dobrou noc!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzský idiom „un sucre" (kostka cukru) — něco příjemného, lahůdka.
Pozn. překl.: Předchozí odstavce jsou v nicejském nářečí (nissart); Marie připojuje vlastní francouzský překlad, který zde uvádíme v češtině.
Pozn. překl.: Cesarovi bandité na Sicílii — sarkastická narážka na bezuzdné loupežnictví, jež v té době sužovalo ostrov; velký pán s takovými konexemi býval předmětem temných pověstí.
Pozn. překl.: Z italštiny: pazzerello — bláznivý, potřeštěný (laskavě, mazlivě).
Pozn. překl.: „Bílé" a „černé" salony — narážka na papežsko-klerikální kruhy (černé) oproti světské společnosti (bílé) v Římě po roce 1870.
Pozn. překl.: „Misère des misères" — ozvěna biblického „marnost nad marnost" (Kazatel).
Pozn. překl.: Marie lituje, že iniciativa (vyznání citů) vychází z její strany, a ne z jeho.