Středa 9. února 1876

Teprve včera ráno se máma mohla dozvědět adresu barona Viscontiho a poslat mu dopis od paní de Mouzay, a ve tři hodiny, zatímco jsem procházela ruiny Kolosea, byl u mámy, která ho shledala veskrze půvabným a velmi starým.
Požádaly jsme Rossiho, ať nám najde dobrý balkon, a máma hned začala mluvit o paní de Reculát, a tak hloupě, že jsem jí potom řekla:
„Nesmíte být taková dotěra, když mluvíte, jsem jako na trní. Raději nechci znát nikoho."
A po celou projížďku nevím, kam se podít nudou a odporem. Ale na Pinciu je velké korzo, král, Doria a bílý Doria a množství dalších s kočáry a koňmi, jaké jsem v Paříži nikdy neviděla.
A Soroka se svým Galulou se nás pustí sledovat, ale jelikož se na něj nikdo nedíval, popohání své koně, bije je, takže ta dvě obrovská zvířata dorazí až ke kočáru, skoro až k mámině hlavě. Nevím proč, ale při takových setkáních je vždycky obětí ona, jako v Nice se Záhadným. Soroka musí být velmi silný, protože jeho koně dělali čerty a on je pořád udržoval na dvacet centimetrů od mámině hlavy, která se bála a které jsem zakazovala otáčet se, aby toho hlupáka nepovzbuzovala. Ale najednou Soroka zabočí doprava, zastaví a [Začerněná slova: panský sluha] seskočí dolů.
Ještě jsem si říkala, co to má znamenat, když jsme projížděly znovu týmž místem [Začerněná slova: viděla jsem Soroku a jeho přítele] pěšky a tři muži pobíhali kolem vozu a postroje. Bylo to rychle spraveno a my jsme měly to potěšení vidět je na Corsu. Máma šla k Soukowkinové a já se vracím brzy, jsem ochraptělá.
Výjimečně jsme večeřely u společné tabule. Je to protivné.
Je hezky, vykukuje měsíc a my vycházíme na balkon poslouchat ohavný flašinet s doprovodem kastanět.
Pokaždé když spolu prošli dva muži, Dina a Lola zvolaly: To jsou oni!
Ale nebyli to oni, jsou dobře rozeznatelní a pak se zastavují vždycky na témž místě. Kolem osmé přišli a měli tu radost vidět tři bláznivky na balkoně, ale ohlašují barona Viscontiho a já jsem zavolána do salonu, zatímco Lola, sedící na zemi a přikrytá kožešinami, pozoruje skrze balkonové sloupky. Soroka, který naši nepřítomnost přičítá odchodu flašinetu, posílá Galulu, aby přivedl zpět ten libozvučný nástroj, jenž začne znovu hrát pod balkonem, ale nikoho to nelákalo, tak šli před to tajemné okno a Soroka napravo a Galula nalevo od flašinetu se pustili do polohlasého zpěvu za doprovodu toho stroje a kastanět.
Mezitím začne zase pršet. Soroka byl ve střevících, jen prozíravý Galula měl deštník.
Zůstala jsem v salonu a poslouchala barona Viscontiho, který je sice velmi starý, ale je to muž ze společnosti s dosud velmi pružným duchem. Radí jít k velvyslankyni a neposlouchat rady paní Soukowkinové, neboť ruské velvyslanectví je tu naší přirozenou ochránkyní, ale že on sám udělá všechno, aby byl nápomocen. Jen je třeba vybrat si mezi bílými salony – těmi dvorskými, a černými salony, které zůstaly věrné papeži. Netřeba dodávat, že volím dvůr. Toho Viscontiho zná každý, je to starý švihák všemocný bez papeže, velmi vyhledávaný a teď velmi oblíbený.
Máma se nevrátila k Yxkullovým, a přitom jí oni návštěvy oplatili. Ale zmocnila se jí nesmyslná bázlivost, k níž ji povzbuzuje Soukowkinová, která jako by si přála, abychom zůstaly ve stínu.
To všechno mě otravuje! Modlit se, shánět, je mi trýzní! Otravuje mě to! Ach ano, jsem z toho všeho nešťastná!
Dina mě přivádí k zoufalství. Bez ustání chodí k oknům, otevírá okenice, dvacetkrát je zavřu, Sorokové odcházejí a Dina rozechvěje žaluzie a oni se zase vracejí. Nemá ani takt, ani ducha! Pokazí mi mého Soroku! Měl střevíce tak plné vody, že je musel jeden po druhém vylévat, stoje na jedné noze, zatímco mu obezřetný Galula držel deštník.
Nechápu ty lidi. Co chtějí, v co doufají?
Co si asi musejí myslet ti, kdo je vidí vcházet do restaurace, neboť večeří [Začerněná slova: aniž se] převléknou, jelikož jsou pryč sotva tři čtvrtě hodiny, když je vidí vcházet promočené, zablácené, s cylindry zohavenými kroupami!
Domenica žádá „milost a slitování" pro ty nešťastníky.
„Copak nemáte žádný soucit," zvolá, „zavřete okenice, nechte je odejít!"
Ale Dina neposlouchá vůbec nic.
„Jak dlouho," pokračuje, „si je budete zdržovat!"
Jak dlouho ještě, Catilino…
No, jdu si lehnout, hodně ochraptělá.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky „crampon" (doslova „skoba") — neodbytný otrava, dotěra, který se nedokáže odlepit.
Pozn. překl.: Politické rozdělení Říma po sjednocení Itálie roku 1870: „bílé" salony byly věrné italské monarchii, „černé" zůstaly věrné papeži.
Pozn. překl.: Francouzsky „vieux beau" — postarší muž, který stále pěstuje eleganci a společnost žen; stárnoucí sukničkář.
Pozn. překl.: Narážka na úvod Ciceronovy První řeči proti Catilinovi: „Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?" — „Jak dlouho ještě, Catilino, budeš zneužívat naší trpělivosti?"